Co můžeme očekávat od Charty 77?

Jan Patočka

Esej z 8. března 1977.^{1K událostem posledních 12 dnů Patočkova života a k jeho úmrtí 13. března 1977 uvádějí vydavatelé 12. a 13. svazku Sebraných spisů Jana Patočky tyto podrobnosti: „V době, kdy holandští novináři Jana Patočku navštívili, byl upoután na lůžko s příznaky bronchitidy, kterou chronicky trpěl od počátku 70. let. Znamená to, že všechnu aktivitu ve dnech 1.–3. března vykonával v tělesně velmi oslabeném stavu. Asi dvě hodiny po nočním návratu z výslechu v Ruzyni [tj. v noci z 3. na 4. března – pozn. red.] byl podle lékařské zprávy z interního oddělení nemocnice na Strahově v Praze ,po půlnoci probuzen tlakem na hrudi, dušností, palpitací. Povolána LSPP [lékařská služba první pomoci] – doporučena hospitalizace‘. Po přijetí do nemocnice a zavedení terapie dochází v noci na 8. března ke zlepšení pacientova stavu a Patočka píše své dva poslední texty. ‚V noci na 11. března dochází k náhlému bezvědomí, pravostranní hemiplegii a afasii. (…) Po přechodném zlepšení stavu opět dochází k bezvědomí a následuje terminálně plicní edém.‘ Tolik ‚Průvodní list ke klinické pitvě dospělých‘ ze dne 18. 5. 1977, uložený rovněž v AJP.“ (AJP-Archiv Jana Patočky) Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 13, c.d.. Ediční komentář, příloha II A, s. 440.}

Mezi četnými otázkami, které nám kladou domácí i cizí (a jež si musíme ovšem klást i sami), je otázka tohoto titulu jedna z nejpalčivějších. Vždyť každý konflikt směřuje k vyřešení a je to výsledek, který nakonec rozhoduje, ať jinak máme sympatie pro tu či onu stranu na základě způsobu, jak si počíná. A sympatií vzbudila Charta dost, nepotřebuje si více přát, čím větší sympatie, tím větší však bývá i starost. A ta se musí vyjadřovat často také způsobem, který na první pohled nemusí být příjemný: vždyť není právě slast být upomenut na iluze, kterým se člověk rád oddává, a zejména tehdy, když zřetelně visí na tenkém provázku nad velkou hloubkou, když na opačné straně je veškerá moc a její takřka nespočetné prostředky, kdežto na vlastní straně jsou téměř veskrze jen ideální položky. Co může pak Charta očekávat? Jaká je její budoucnost?

Mnozí tazatelé jdou až tak daleko, že se ptají: Nezhorší Charta situaci naší společnosti? Nezavdá podnět k další represi, k potlačování těch, o kterých se dosud nevědělo, že patří ke kritikům, a k „zvýšení bdělosti“ vůbec, která postihne všechny bez rozdílu, pokud měli ještě nějakou volnost pro ruce a lokty? Vždyť tak tomu přece bylo po roce 1968–69! Napřed pohovory a všelijaké očistné komise, pak vylučování ze strany a ze zaměstnání, systematický sběr kádrového materiálu, nemožnost pro určité lidi uchytit se kdekoli, pronásledování i rodinných příslušníků atd. atd., až po stále opakovaná „komplexní hodnocení“, o kterých si mnozí slibují, že jednou přestanou, a která přestat nemusí.

Odpovězme si však otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá. To neznamená vyzývání k bezmocnému vyhrožování, nýbrž k chování za všech okolností důstojnému, neustrašenému, pravdivému, které imponuje prostě tím, jak se odráží od oficiálního.

Kvalitativně a v jednotlivých případech se tedy represe může zvětšit. Lidé mohou ztrácet i taková zaměstnání, která dodnes byla útočištěm, noční hlídačství, mytí oken, topičství, pomocná místa v nemocnicích. Ale ne nadlouho, někdo to nakonec udělat musí. A že kvalitativně to všecko není nic nového, je dobře známo. Nevyváží to též zdaleka ono znejistění, kterému je sebevědomí mocipánů vystaveno. Nikdy si již nemohou být jisti, koho mají před sebou, nikdy již nebudou vědět, zda ti, kdo je poslouchají dnes, budou k tomu ochotni ještě zítra, až se ukáže vhodná příležitost být zase opravdu sám sebou.

Ať je mi dobře rozuměno: neradíme k neupřímnosti, nýbrž naopak k tomu, neříkat a nekonat nikdy nic nevhodného, pokud to není vynuceno; nedělat to ze závisti a pro větší vlastní prospěch. Takové jednání vynutí uznání i protivníka a solidaritu stejně postižených. Bylo základem dosavadního úspěchu Charty 77 – spolu s opačným jednáním těch, kdo proti ní bojovali.

Fakt, že protivníci Charty v oné divoké kampani rozpoutali vášnivou polemiku bez ohledu na fakta, na skutečnosti, že operovali neprokázanými tvrzeními, že nás kaceřovali dříve, než svůj názor mohly říci jedině kompetentní instance, že nás nechali utloukat zřejmě manipulovanými rezolucemi, získal nám doma i v cizině více sympatií, než jsme si troufl i očekávat. To je již samo důležitým výsledkem: nevina a slušné vystupování je rovněž mocný faktor politické skutečnosti. Zákonnost vystoupení Charty, fakt, že její cíl je pěstění zákonnosti bezvýjimečné a veřejně kontrolované, zřejmá nechuť protivníků přistoupit na tuto zásadu rovnosti občanů před zákonem, uhýbání od věcného k osobnímu – to vše nám získalo mnoho politické půdy a donucuje i protivníka, aby si uvědomil, že musí hledat nové prostředky boje, než je pouhé velkopanské utloukání průhlednými báchorkami o protistátních centrech a odmítání diskuse s domněle zkompromitovanými. Neboť neběží o osoby, nýbrž o věcné argumenty, a těch na straně protivníků dosud vůbec nebylo.

Ale právě zde se dobře s námi cítící tazatel nezastaví. Jak dlouho si myslíte, že budete mít sympatie vlastních lidí, nebudete-li s to jim pomoci něčím jiným než papírovými protesty? A jak dlouho vydrží sympatie ciziny, která nakonec musí přece počítat s realitami, jak jsou, a která přece musí jednat s těmi, kdo mají v rukou ty skutečnosti, na kterých závisí reálný život lidstva, odzbrojení, mír, zásobování základními surovinami?

Pokusme se obrátit otázku. Neptejme se, co čekáme my od Charty, tj. od podpisu mezinárodních paktů o lidských právech, o právech hospodářských, sociálních a kulturních. A zeptejme se, co od jejich podpisu čekali ti, kdo je podpisovali na obou stranách bariéry. Nebude potom jasnější, čeho Charta už dnes docílila? Nemýlíme-li se, očekávali podpisovači mnohých zemí Východu, že se na chování mocných k publiku nebude musit nic měnit, že všecko bude jako předtím. Na druhé straně se však vkládalo do paktů mnoho nadějí, obecenstvo bylo ochotno vidět v nich novou, ba jedinou jasnou garanci toho, že se nebudou opakovat události dvacátých a třicátých let v Sovětském svazu a padesátých let u nás, k nimž došlo přesto, že tyto státy se zapřísahaly socialismem, lidskostí a nejsvobodnějšími ústavami na světě. Po ústavní a zákonné stránce v nich přece od těch dob nedošlo k žádným podstatným změnám, ne-li k horšímu! Mezinárodní pakty na základě konference v Helsinkách však přinesly něco vskutku nového a s tím novou naději lidstva. Důvodem, proč vystoupení Charty a vystoupení proti Chartě, jež nelze nazvat jinak než zběsilým, vzbudilo takovou pozornost a stalo se jednou z velikých událostí, nebylo nic jiného než toto dvojí očekávání a jeho zklamání. Zde tedy vidíme, co Charta již vykonala, čeho již dosáhla! Ukázalo se, že realizace paktů nebude tak hladkou věcí, jak by se mohlo zdát; že existuje pojetí socialismu, které mu rozumí nikoli „demokraticky“, nýbrž spíše despoticky, a že není proto ochotno se svými demokratickými partnery diskutovat, aspoň ne o všem a bezpodmínečně. Že si mnozí na tento způsob budou musit teprve zvykat. Že sice už dnes se mu hledí napohled přizpůsobit, ale že je to cesta daleká. A že toto bylo odkryto, že svět nezůstal potmě a v nejistotách, v mlhách, je přece kladný výsledek, je pozitivní výsledek Charty! Jsme přesvědčeni, že není nikdo na světě, kdo neví, že helsinské výsledky musí být přijaty, jinak že nevyjdeme z různých modalit válek a skoroválek; že není, kdo by nevěděl, že musí udělat mnoho ústupků. Ale jak hrozně dlouhá je to ještě cesta, víme teprve dnes a díky Chartě! Díky jí víme též, že svět je zklamán, bolestně zklamán ve svých očekáváních! Což si někdo myslí, že důvodem popularity Charty je buď láska k nám (naprosto neznámým), nebo nějaké spiknutí těch, kdo intrikují proti uvolnění napětí? Nikoli, je to zklamání z falešného uvolnění napětí, které mluví z hlasů západních komunistů a socialistů, kteří žádají, ba prosí o slušné zacházení se signatáři Charty!

Tak vida, bude znít odpověď, přiznáváte přece: hlavní „pozitivní“ výsledek Charty je to, co jeden západní politik označil, „že se východní státy octnou v Bělehradě na lavici obžalovaných“. Tato slova ani ten úmysl nejsou od nás. Do Bělehradu je krom toho ještě daleko.^{2Bělehradská následná schůzka KBSE. Konala se od 4. 10. 1977 do 9. 3. 1978.} Východní země urazily notný kus cesty od padesátých let k realizaci lidských práv; proč se pojednou tak polekaly a poplašily? Přes tvrdá slova a nedobré činy nejsou všecky cesty přece uzavřeny. Vidíme dokonce, že jakési, podle nás dost ještě hanebné, ale přece jen uvolnění se děje tak, že by ho nebylo, nebýt Charty: například v přijímání do kulturních svazů, kde ovšem podpis anticharty byl neslavnou vstupenkou; vedle jiných, neméně „slavných“. Ale naší věcí není nikomu nahlížet do svědomí, nýbrž pouze pozorovat a konstatovat.

Ale také pozorovat a konstatovat vývoj vnitřních věcí! Konstatovat, že lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít. Že tzv. umění, literatura, kultura etc. bez těchto věcí jsou pouhý řemeslný provoz, který to nikdy nepřivede nikam než z kanceláře do účtárny a z účtárny do kanceláře. To všechno dnes vidíme – nemalou měrou díky Chartě 77 a všemu tomu, co s ní souvisí.

Možná že mocní tohoto světa budou pomalu volit tu cestu, že si budou předem rozmýšlet, jak přizpůsobit své zamýšlené činy písmenu paktů. Již to je jistý zisk. Stane-li se zvykem, bude ku prospěchu všech. Charta nezamýšlela nikdy působit jinak než pedagogicky. Ale pedagogicky působit – co to znamená? Vychovávat se může pouze každý sám, ovšem často stržen příkladem; též varován špatnými výsledky a poučen rozmluvou, diskusí. Výchova, to znamená pochopit, že je něco jiného v životě než strach a prospěch a že tam, kde se maxima „účel světí prostředky“ vykládá: „libovolný účel světí libovolné prostředky“, vede to rovnou do černé díry. Charta by chtěla, aby podřízení jednali z povinnosti, samočinně a dobrovolně, a nadřízení aby viděli, že stojí za to být uznáván jedině lidmi, kteří mají vědomí své důstojnosti. Aby si lidé uvědomovali, že na světě nerozhodují peníze ani síla, ba ani nadání, nýbrž že nejdůležitější je pochopit pravý okamžik a přijít včas.

Krátce, od Charty možno očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace, která sice nijak nestojí v protikladu k orientaci socialistické, která dosud měla monopol tak exkluzivní, že mohla reklamovat svou přednost dokonce i ve formě očividně nedostatečné; orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém: Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.

Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 440–444.