Charta 77 v souboji narativů

Jan Macháček

Následující komentář byl publikován 23. března 2017 v Lidových novinách, zde jej uvádíme se souhlasem redakce.

V době míru se válčí alespoň o narativy. Třeba o jediný správný výklad dějin, který tu zůstane. Nevyhýbá se to ani Chartě 77, jejíž výročí je v posledních týdnech a měsících připomínáno. Tak například Petr Uhl v Českém rozhlase zopakoval svoji oblíbenou tezi, že Charta 77 nikdy nebyla „antikomunistická“. Uhl také opakovaně zdůrazňuje, že tu za normalizace vládl jakýsi byrokratický režim.

Jak se to vezme. Ano – jeden ze tří mluvčích byl většinou v rámci plurality představitelem marxistického křídla.

Troufám si ale tvrdit, že nějaká pseudovědecká teorie toho, co je komunismus, není podstatná. Vládl tu režim, kde měla komunistická strana vedoucí úlohu v ústavě, prezident Husák byl po dlouhou dobu také generálním tajemníkem ÚV KSČ. Všude visela komunistická ideologická hesla a slogany. Třetinu až čtvrtinu náplně jakéhokoli vysokoškolského studia tvořil marxismus. Vojáci přísahali věrnost komunistické straně. Prostě to byl komunismus, jak ho známe, protože ten údajně opravdový je stejně pouhou teorií. Charta se vzpouzela tomuto režimu tím, že apelovala na to, aby dodržoval vlastní zákony a smlouvy. A protože se lidově (ale vlastně správně) tomuto režimu říkalo komunistický, byla pak i Charta „antikomunistická“.

Pak je tu disputace o nové expozici Charta Story, která je instalována v Salmovském paláci Národní galerie. Leckomu připadá, že výstava příliš zdůrazňuje příběh umělců z prostředí undergroundu, že činí z jejich perzekuce nosný pilíř. Samozřejmě že Charta 77 měla i jiné proudy než undergroundovou kulturu: křesťanský, marxistický, spisovatelsko-akademický apod.

Je ale asi jasné, že příběh perzekuce undergroundu se nejlépe vypráví. Tak to s umělci bývá, s odvážnými dvojnásob. Příběhy jsou dramatické, romantické a strhující, je tu smysl pro humor, sebeironii, odlehčení. Umělci holdují občas bohémskému životu, dokážou se bavit, dobře se to přitom fotí a tak dále. Výstava je navíc v Národní galerii, což je umělecká instituce...

Přinést příběh statečných chartistů, jež bohémsky divoký život undergroundu vůbec nezajímal a kteří jenom seděli u psacího stroje, modlili se, chodili do práce, pracovali na obnově církve, chodili brzo spát a podobně, se vypráví o poznání hůře. Až bude za deset let nějaká další výstava, třeba tentokrát v Národním muzeu, může se pojmout jinak a může vyprávět zapomenuté příběhy „sušších“ chartistů bez uměleckých spádů.

A nakonec je tu kolega Petr Zídek, který recykluje myšlenku sociologa Iva Možného, že chartisté si žili velkopansky, tedy tak, jak se prý normálním lidem ani nesnilo. Charta prý nedokázala oslovit obyčejné lidi. Já tedy o žádných chartistech, kteří si tehdy žili na vysoké noze, nevím, a znal jsem jich osobně stovky. Václav Havel měl velice slušné příjmy ze zahraničních produkcí svých her, tím to ale končí. Pokud přišly peníze ze zahraničí, pomáhalo se rodinám zavřených, vdovám, ale hlavně samizdatové produkci. Všichni jsme chodili do práce. Možnosti disidentů se dají spočítat na prstech jedné ruky. Hlídač (mzda 800, max. 1000 Kčs), topič (okolo 2000, slušný příjem, hodně fyzické práce), čerpač, myč výloh (cca 1500). Ženy – a to i mluvčí Charty – drhly v barácích schody. Jak se bydlelo? Bydlení chartistů v Praze či v Brně se podle mne nijak nelišilo od nájemního bydlení většiny populace. Auta zásadně obyčejná (jen VH měl mercedes, později VW Golf), často byl odebrán řidičák. Za „komunismu“ se, jak známo, většina populace snažila nějak schrastit nebo držet „dekret na byt“, různě ty dekrety měnit. Mnoho chartistů žilo v topičských služebních bytech. Žádného chartistu, který by bydlel ve vile, jsem nepoznal. Zídkem zmiňované zakázané bývalé elity možná tvořily gros první vlny signatářů, v pozdějších vlnách jsou to především mladší lidé bez dokončeného vysokoškolského vzdělání.

Také v Polsku byly prvními iniciátory odporu elity. KOR (Výbor na obranu dělníků), to byli intelektuálové z města. Rozdíl byl hlavně v tom, že polští komunisté neměli peníze na zkorumpování dělnické třídy. Ti čeští měli ještě z čeho brát.

Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost.