D196

1982, 10. březen, Praha. – Protestní dopis prezidentu republiky, Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR a ministerstvu kultury ČSR proti porušování náboženských práv a svobod. (Dokument č. 11/82)

Protest Charty 77 proti porušování zákonů v oblasti náboženského života (obzvláště katolické církve)^{E1Dokument byl vydán u příležitosti návštěvy ad limina kardinála F. Tomáška a čtyř československých biskupů u papeže Jana Pavla II. Delegace dlela v Římě ve dnech 8.–18. března 1982. Papež projevil lítost nad nepočetností delegace, protože z dvanácti diecézí je v Československu biskupy obsazeno pouze pět.}

Opakovaná oficiální vládní prohlášení i prohlášení představenstva kněžské organizace Pacem in terris^{E2Počátkem 50. let bylo ustaveno provládní Mírové hnutí katolického duchovenstva v čele s J. Plojharem, které v březnu 1968 zaniklo. V roce 1971 bylo za asistence státní správy vytvořeno Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) jako „diferencovaná organizace bez vlivu reakčních sil“.} vyvolávají dojem, že právní postavení katolické církve uprostřed československé společnosti je spravedlivě vyřešeno^{E3V roce 1982 vypukl konflikt mezi částí katolické hierarchie v čele s pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem a státem podporovaným kněžským sdružením Pacem in terris a Katolickými novinami. Posvátná kongregace pro klérus vydala 8. března 1982 Prohlášení o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru, později známé jako dekret Quidam episcopi, a v následném interview pro italský deník la Repubblika jmenoval prefekt kongregace mezi zakázanými organizacemi i SKD PIT. Toto rozhodnutí potvrdil 18. března dopisem kardinálu Tomáškovi. SKD PIT reagovalo na prohlášení článkem Ve věrné službě církvi a vlasti (Katolické noviny, 11. 7. 1982), kardinál Tomášek proti článku protestoval dopisem vedoucímu redaktoru kanovníku Hochmanovi (ČSDS, sb. Charta 77), přes odpor režimu dal papežský dekret o neslučitelnosti katolického kněžství s členstvím v Pacem in terris veřejně číst v kostelech a 1. 11. 1982 odvolal církevního cenzora z české verze Katolických novin a novinám odebral církevní schválení. SKD PIT existovalo až do prosince 1989, po vydání dekretu však nevyvíjelo žádnou významnou činnost a jeho význam postupně upadal.} a že její činnost se vždy setkává s pochopením státních orgánů, které respektují její poslání i specifičnost forem jejího působení: srv. projev místopředsedy federální vlády Mateje Lúčana 12. 11. 1981 v Banské Bystrici,^{E412. 11. 1981 se konalo v Banské Bystrici slavnostní zasedání federálního výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris k 10. výročí svého založení. Výtahy z projevu místopředsedy federální vlády Mateje Lúčana a Zdeňka Adlera viz: Plná podpora mírovému úsilí. Rudé právo, 13. 11. 1982, s. 1–2.} projev ústředního tajemníka PIT Zdeňka Adlera tamtéž, rozhovor bývalého děkana teologické fakulty v Litoměřicích Ladislava Pokorného v rozhlase (prosinec 1981) o neomezených tiskových možnostech pro katolickou církev v ČSSR.

Proti tomu mluví fakta, která jsou v rozporu s článkem 32 Ústavy ČSSR o náboženské svobodě a s články 18 a 19 Paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Všeobecně lze pozorovat další zesílení protináboženské kampaně.

Např. při školení zdravotního personálu v Severomoravském kraji kladou přednášející hlavní důraz na to, aby dokázali nevědeckost náboženství. Aktivita ředitelů škol proti vyučování náboženství, registrace a kvalifikace žáků podle náboženského přesvědčení jejich a jejich rodičů jsou realizovány stále důsledněji. Diskriminace občanů za projev náboženského přesvědčení nadále trvá.

Tiskové možnosti pro náboženskou literaturu jsou více a více omezovány. Česká katolická charita, jediná instituce, jíž je dovoleno publikovat a vydávat pro katolickou církev v ČSR, vydala v roce 1981 jednu (!) teologickou knihu a kostelní zpěvník. Jediný odborný časopis Duchovní pastýř má záměrně nízkou úroveň a neinformuje o stavu teologického bádání v zahraničí. Týdeník Katolické noviny je nástrojem propagandy státní politiky, přináší víc zkreslených politických informací než skutečných událostí z náboženského života u nás i v cizině.

Situace na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích je stále tísnivější. Sbor nemá, opět zřejmě záměrně, náležitou kvalifikaci, jmenování profesorů je prakticky v rukou Sekretariátu pro věci církevní při Ministerstvu kultury (MK) ČSR. Z přihlášených 60 kandidátů studia bohosloví v roce 1981 bylo přijato něco málo přes polovinu. Důvody odmítnutí: styk s řeholníky, nedostatek informací o kandidátovi anebo naopak příliš mnoho, pro posuzovatele „negativních“. V Bratislavě bylo loni vyloučeno z dalšího studia 12 bohoslovců, kteří byli „vytypováni“ jako organizátoři hladovky v říjnu 1980.

Násilné, právně nepodložené rozehnání a znemožnění činnosti řeholním společnostem v ČSSR roku 1950 nebylo napraveno, naopak pronásledování řeholníků trvá a propaganda proti řádům se stupňuje (viz článek dr. Bohuslava Čížka „Úloha řádů v politice římskokatolické církve“, časopis Bezpečnost z 1. 10. 1981). Stupňuje se nátlak na kněze, aby vstupovali do provládní, avšak římskokatolickou legislativou nepotvrzené organizace Pacem in terris. Kritika Pacem in terris je chápána jako nepřímý útok proti „socialistickému spolužití, proti úpravě vztahů mezi státem a církvemi… Na takové útoky dostanou pádnou odpověď.“ (M. Lúčan v projevu citovaném výše.) Podobně se vyslovil i pracovník Sekretariátu pro věci církevní Partsch na zasedání Pacem in terris v Olomouci v říjnu roku 1981.

Množí se výslechy mladých lidí i jejich údajných vedoucích-inspirátorů: důvodem je náboženské shromažďování.

Především však musíme pozvednout hlas na obranu těch, kdo byli a jsou trestně stíháni a vězněni za svoji náboženskou činnost. Lze bez nadsázky konstatovat, že rok 1981 byl rokem církevních procesů. 24. 11. 1981 potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Olomouci proti katolickým kněžím a laikům Janu Krumpholcovi, Františku Líznovi, Josefu Vlčkovi, Josefu Adámkovi a Rudolfu Smahelovi.^{E5Tito katoličtí aktivisté, vydavatelé samizdatové literatury, byli vzati do vazby po rozsáhlé protikatolické akci v Čechách a na Moravě v září 1979. Počátkem roku 1980 byli propuštěni, ale 28.–29. září 1981 se konal s nimi v Olomouci proces. J. Krumpholc byl odsouzen k 20 měsícům věznění, R. Smahel na dva roky, J. Ostrčil na 10 měsíců. J. Adámek, F. Lízna a J. Vlček byli potrestáni propadnutím zabavených věcí. Srv. Sdělení VONS č. 159 in Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 2, s. 4–6; Sdělení VONS č. 273, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 10, s. 7–8. Krajský soud v Ostravě dne 24. listopadu 1981 potvrdil tresty vynesené Okresním soudem v Olomouci, zrušil pouze rozsudek ve věci J. Ostrčila. (Srv. Sdělení VONS č. 282, tamtéž, roč. 4, č. 12, s. 2.)} Skutečným důvodem bylo vydávání a šíření náboženské literatury (tato literatura neměla ani v nejmenším protistátní charakter). Obě soudní instance je však soudily podle § 118 trestního zákona za nedovolené výdělečné podnikání (ve výpovědích obžalovaní konstatovali, že jejich činnost byla nikoli výdělečná, ale právě naopak, že bylo potřeba často dotovat z vlastní kapsy), aby byl skryt pravý důvod odsouzení a případ měl ráz hospodářské trestné činnosti. Jezuita P. František Lízna byl potom 21. 1. 1982 odsouzen k dalšímu trestu za údajnou trestní činnost podle § 112 trestního zákona (poškozování zájmů republiky v cizině).^{E6Od dubna 1981 byl F. Lízna trestně stíhán pro poškozování zájmu republiky tím, že předal soukromý dopis pro sestru a šest čísel Informací o církvi dvěma katolickým kněžím vyhoštěným z Československa. Byl odsouzen Obvodním soudem v Praze 21. 1. 1982 na 27 měsíců nepodmíněně. Srv. Sdělení VONS č. 292 in Informace o Chartě 77, (únor 1982), s. 7–8; Sdělení č. 299, tamtéž (duben 1982), s. 8.} V září byl v Lounech podmínečně odsouzen P. Josef Kordík,^{E7G. Kordík byl odsouzen 17. 10. 1981 k podmíněnému trestu jednoho roku s odkladem na tři roky.} který pokračoval ve své duchovenské činnosti, protože mu odnětí státního souhlasu nebylo sděleno zákonným postupem.

V červenci 1981 byl v Plzni zatčen dominikán P. Jaroslav Duka, dělník ve Škodovce. V listopadu byl odsouzen na 15 měsíců, když mu bylo dokázáno, že jedenkrát (!) sloužil liturgii bez státního souhlasu. Krajský soud potvrdil rozsudek dne 19. 2. 1982.

V souvislosti s P. Dukou byl bezpečnostními orgány dne 27. 10. 1981 přepaden charitní domov v Kadani, kde žije cca 80 řeholnic-dominikánek důchodkyň. Policie v počtu 40 příslušníků (ozbrojených a provázených psy) byla uvedena církevní tajemnicí. Prohlídka pokračovala i druhý den. Byly zabaveny psací stroje, 2 úředně povolené cyklostyly, oficiální i samizdatově vydané náboženské tiskoviny (opět zcela bez protistátního obsahu) a rozmnožované modlitební texty pro každodenní modlení. Hubený výsledek tohoto násilného činu přiměl orgány k rozšiřování difamací a nepravdivých zpráv (hovořilo se o větším množství nepoctivě nabytých cenných předmětů!, o přítomnosti šesti Poláků!, o instalaci vysílačky! apod.).

Podobnou akci provedly policejní orgány týž den v kněžském domově důchodců v Moravci. Do akce se zapojilo 120 (!) policistů a milicionářů se psy. V domově žijí staří, penzionovaní kněží, o něž se starají řeholní sestry. Opět byly zabaveny náboženské tiskoviny, některé vydané svépomocí (stěží lze v těchto případech hovořit o samizdatu v běžném slova smyslu), v několika případech i osobní věci a tuzexové poukázky, které legálně věnovala kapitulní konzistoř v Brně. Znovu se vynořily difamace a pomluvy.

O den později (29. 10. 1981) byly provedeny prohlídky na farách v Hoštce u Litoměřic, ve Štětí a v Bečově u Mostu. Administrátor P. Radim Hložánka byl zatčen a byl mu zabaven cyklostyl a náboženské tiskoviny.^{E8Srv. Sdělení VONS č. 280: Tři represe proti kněžím, řeholníkům a řeholnicím, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 11, s. 6–7.}

V Liberci byl v únoru 1981 po třech měsících vazby propuštěn P. Josef Bárta a je stíhán na svobodě za to, že šířil své teologické spisy a vedl semináře pro zájemce teologie.

Oficiální hodnocení náboženské literatury ukazuje „odborný“ posudek dr. Jaroslava Hájka ze Sekretariátu pro věci církevní v Praze. Podle tohoto posudku je např. trestným činem opisování řádně vydaného biblického textu z jakékoli příčiny, třeba i pro soukromou potřebu! Může prý být aplikován zákon č. 93 z roku 1949 o rozšiřování neperiodického tisku nebo § 178 trestního zákona o maření dozoru nad církvemi.

Též na Slovensku se množí perzekuce kněží i laiků. Odsouzení kněží P. Antonína Zlatohlavého, P. Gabriela Povaly, P. Štefana Javorského,^{E9Páter Štefan Javorský byl odsouzen v září 1981 Okresním soudem ve Spišské Nové Vsi k dvouletému nepodmíněnému trestu za to, že bránil svou příbuznou před opilým agresivním manželem. Předtím byl již odsouzen na dva roky za údajné zneužívání náboženské funkce, znovu souzen v březnu 1986 za duchovenskou činnost bez státního souhlasu.} laika Güntera Rompfa jsou dokladem celkového postoje státních orgánů k činnosti katolické církve.

K těmto skutečnostem je dlužno přičíst další, které se vyznačují brutalitou a sadismem. Koncem října odvezli z pracoviště čtyři „neznámí“ muži Stanislava Adámka, dvacetiletého syna odsouzeného Josefa Adámka, do lesa u Tišnova, kde mu nehorázně vyhrožovali zabitím, udeřili jej brutálně do hlavy a polili kyselinou máselnou. Přinutili jej utíkat před jejich autem a dvakrát naznačili, že jej přejedou. Poté odjeli a Stanislav Adámek musel jít 20 kilometrů v noci na nejbližší železniční zastávku. Neobjasněny nebo problematicky objasněny zůstávají dva případy „sebevraždy“ – inženýra Coufala a studenta Pavla Švandy.^{E10Přemysl Coufal (narozený 1932), tajně vysvěcený na biskupa, byl 26. 2. 1981 nalezen mrtev ve svém bratislavském bytě. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné. Nepotvrzena zůstala také účast StB na smrti brněnského studenta Pavla Švandy po pádu do propasti Macocha v témže roce.}

Tento stav přirozeně posiluje nedůvěru vůči ujišťováním a slavnostním proklamacím státních orgánů o vytváření nové společnosti, v níž vládne spravedlnost a v níž jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj původ a přesvědčení. To, co deformuje mezi jiným literu a ducha zákonů a oficiálně přijatých dohod a paktů týkajících se náboženských svobod, nejsou vždy nutně v naší zemi platné zákony, nýbrž jejich svévolný výklad, jaký např. skýtá oficiální komentář k československému trestnímu právu. Československá soudní praxe se potom při posuzování trestných činů řídí nikoli celkovým smyslem všech přijatých zákonných předloh (ústavou, pakty, čs. zákony aj.), nýbrž jen komentářem k tomu či onomu užitému paragrafu, např. vysvětlivkami k § 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi), které nejsou v plném souladu např. s článkem 18 Paktu o občanských a politických právech, který byl po schválení všemi příslušnými oficiálními místy uveden v platnost dne 23. 3. 1976. Pro porovnání citujme některé „vysvětlivky“ tak, jak byly publikovány v oficiální příručce pro výklad trestního zákona (Trestní zákon. Komentář. Praha 1980, s. 607–608).

Cit. § 178 praví: Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností poruší ustanovení zákona k hospodářskému (podtrženo námi) zabezpečení církví a náboženských společností, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

Z vysvětlivek: Úprava výkonu státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi spočívá v podstatě na zásadách, že duchovní mohou působit jen se státním souhlasem a že jak duchovenskou, tak kazatelskou, popř. jinou (!) činnost mohou konat osoby, které získaly státní souhlas a vykonaly slib, dále že předchozí státní souhlas je nutný pro každé ustanovení nebo volbu do funkce, jejíž výkon spočívá v duchovenské nebo podobné (!) činnosti… Z hlediska odpovědnosti za trestný čin podle § 178 není rozhodné, zda jednání pachatele souvisí s činností církve (náboženské společnosti) povolené nebo zakázané. Toho trestného činu se mohou dopustit též i osoby, které vykonávají duchovenskou nebo kazatelskou činnost, ač nejsou duchovními církve nebo náboženské společnosti (!), nebo které vykonávají jinou činnost, jíž se zasahuje do výkonu státního dozoru nad církvemi nebo náboženskými společnostmi.

Pro ilustraci lze připomenout, že existují případy, kdy soud za trestný čin proti § 178 považoval rozhovor na náboženské téma nebo společnou modlitbu v soukromém bytě (odůvodnění: byla to „duchovenská činnost“, při níž okolnosti znemožňovaly státní dozor!).

Charta 77 upozorňuje kompetentní orgány na hrubé porušování čs. Ústavy, mezinárodních paktů a úmluv v oblasti náboženských svobod; žádá, aby všechny případy nezákonného náboženského útisku a pronásledování byly napraveny; aby zákony platné a omezující mezinárodní pakty a lidská práva byly přinejmenším komentovány a opatřeny vysvětlivkami v tom smyslu, aby náboženské svobody garantované ústavou a pakty ve skutečnosti nelikvidovaly, nýbrž naplňovaly jejich smysl a ducha.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis, Václav Malý^{E11Václav Malý dokument podepsal jako člen kolektivu mluvčích Charty 77.}
mluvčí Charty 77

Na vědomí: papeži Janu Pavlu II., Vatikán; kardinálovi Františkovi Tomáškovi, Praha; kněžské organizaci Pacem in terris.

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.

E1.	Dokument byl vydán u příležitosti návštěvy ad limina kardinála F. Tomáška a čtyř československých biskupů u papeže Jana Pavla II. Delegace dlela v Římě ve dnech 8.–18. března 1982. Papež projevil lítost nad nepočetností delegace, protože z dvanácti diecézí je v Československu biskupy obsazeno pouze pět.
E2.	Počátkem 50. let bylo ustaveno provládní Mírové hnutí katolického duchovenstva v čele s J. Plojharem, které v březnu 1968 zaniklo. V roce 1971 bylo za asistence státní správy vytvořeno Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) jako „diferencovaná organizace bez vlivu reakčních sil“.
E3.	V roce 1982 vypukl konflikt mezi částí katolické hierarchie v čele s pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem a státem podporovaným kněžským sdružením Pacem in terris a Katolickými novinami. Posvátná kongregace pro klérus vydala 8. března 1982 Prohlášení o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru, později známé jako dekret Quidam episcopi, a v následném interview pro italský deník la Repubblika jmenoval prefekt kongregace mezi zakázanými organizacemi i SKD PIT. Toto rozhodnutí potvrdil 18. března dopisem kardinálu Tomáškovi. SKD PIT reagovalo na prohlášení článkem Ve věrné službě církvi a vlasti (Katolické noviny, 11. 7. 1982), kardinál Tomášek proti článku protestoval dopisem vedoucímu redaktoru kanovníku Hochmanovi (ČSDS, sb. Charta 77), přes odpor režimu dal papežský dekret o neslučitelnosti katolického kněžství s členstvím v Pacem in terris veřejně číst v kostelech a 1. 11. 1982 odvolal církevního cenzora z české verze Katolických novin a novinám odebral církevní schválení. SKD PIT existovalo až do prosince 1989, po vydání dekretu však nevyvíjelo žádnou významnou činnost a jeho význam postupně upadal.
E4.	12. 11. 1981 se konalo v Banské Bystrici slavnostní zasedání federálního výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris k 10. výročí svého založení. Výtahy z projevu místopředsedy federální vlády Mateje Lúčana a Zdeňka Adlera viz: Plná podpora mírovému úsilí. Rudé právo, 13. 11. 1982, s. 1–2.
E5.	Tito katoličtí aktivisté, vydavatelé samizdatové literatury, byli vzati do vazby po rozsáhlé protikatolické akci v Čechách a na Moravě v září 1979. Počátkem roku 1980 byli propuštěni, ale 28.–29. září 1981 se konal s nimi v Olomouci proces. J. Krumpholc byl odsouzen k 20 měsícům věznění, R. Smahel na dva roky, J. Ostrčil na 10 měsíců. J. Adámek, F. Lízna a J. Vlček byli potrestáni propadnutím zabavených věcí. Srv. Sdělení VONS č. 159 in Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 2, s. 4–6; Sdělení VONS č. 273, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 10, s. 7–8. Krajský soud v Ostravě dne 24. listopadu 1981 potvrdil tresty vynesené Okresním soudem v Olomouci, zrušil pouze rozsudek ve věci J. Ostrčila. (Srv. Sdělení VONS č. 282, tamtéž, roč. 4, č. 12, s. 2.)
E6.	Od dubna 1981 byl F. Lízna trestně stíhán pro poškozování zájmu republiky tím, že předal soukromý dopis pro sestru a šest čísel Informací o církvi dvěma katolickým kněžím vyhoštěným z Československa. Byl odsouzen Obvodním soudem v Praze 21. 1. 1982 na 27 měsíců nepodmíněně. Srv. Sdělení VONS č. 292 in Informace o Chartě 77, (únor 1982), s. 7–8; Sdělení č. 299, tamtéž (duben 1982), s. 8.
E7.	G. Kordík byl odsouzen 17. 10. 1981 k podmíněnému trestu jednoho roku s odkladem na tři roky.
E8.	Srv. Sdělení VONS č. 280: Tři represe proti kněžím, řeholníkům a řeholnicím, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 11, s. 6–7.
E9.	Páter Štefan Javorský byl odsouzen v září 1981 Okresním soudem ve Spišské Nové Vsi k dvouletému nepodmíněnému trestu za to, že bránil svou příbuznou před opilým agresivním manželem. Předtím byl již odsouzen na dva roky za údajné zneužívání náboženské funkce, znovu souzen v březnu 1986 za duchovenskou činnost bez státního souhlasu.
E10.	Přemysl Coufal (narozený 1932), tajně vysvěcený na biskupa, byl 26. 2. 1981 nalezen mrtev ve svém bratislavském bytě. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné. Nepotvrzena zůstala také účast StB na smrti brněnského studenta Pavla Švandy po pádu do propasti Macocha v témže roce.
E11.	Václav Malý dokument podepsal jako člen kolektivu mluvčích Charty 77.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	10
Měsíc	3
Rok	1982
Zpracovaný	true
OCR	false