P3/8

1977, 1. únor, Praha. – Stanovisko k prohlášení Generální prokuratury ČSSR ze dne 1. 2. 1977 o nezákonnosti Charty 77.^{E1Okolnosti vzniku prohlášení a všechny ostatní souvislosti jsou uvedeny v poznámkách k D7 (3. 2. 1977).}

Podepsanému bylo dne 31. ledna t.r. na předvolání přečteno prohlášení, jehož neúplné resumé vyšlo následujícího dne v novinách. Tímto prohlášením byla Charta 77 prohlášena za protisocialistický pamflet, rovněž tak za ilegální každá činnost v souvislosti s ní konaná a z ní vyplývající.

Podepsaný bere na vědomí, že Generální prokuratura bere podepsaného na vědomí jako mluvčího Charty.

Podepsaný protestoval bezprostředně proti jednotlivým stanoviskům a tezím prohlášení jako nepřijatelným. Shledává však, že musí k stanovisku Generální prokuratury zaujmout stanovisko ještě zásadněji a důkladněji. Prohlášení tak důsažné, vyslovené od úřadu tak autoritativního, kterému je v ČSSR svěřena zákonitá péče o dodržování demokratické zákonnosti, nemůže se obejít přirozeně bez odůvodnění, které zůstávajíc pouhým míněním Generální prokuratury jako všecky takové elaboráty, již tím, že je publikováno, se vystavuje veřejné kritice. Tento kritický postoj nyní zasílám Generální prokuratuře k uvážení.

„Odůvodněním“ prohlášení Charty 77 za ilegální je tvrzení Generální prokuratury, že svoboda projevu a petiční právo, zaručené čl. 28 a 29 Ústavy ČSSR, se nemůže vztahovat na „protisocialistický pamflet, operující lžemi a polopravdami“, který pod rouškou adresy k československým nejvyšším orgánům je ve skutečnosti adresován nepřátelským centrům za účelem pomluvy a poškození zájmů republiky. Veškerý pracující lid republiky se prý již o tom vyslovil s rozhořčením. Odsoudily ji též církve. Charta tvrdí, že u nás vládne jihoafrický apartheid. Vzbuzuje podezření, že za ní stojí ilegální skupina.

Tyto poslední dvě podrobnosti nebyly publikovány v tisku, byly však obsaženy v prohlášení, jehož kopii jsem požadoval, což mi bylo odmítnuto. Žádné z tvrzení Charty o nedodržování lidských práv v ČSSR nebylo v prohlášení prokuratury ani vyvráceno, ani oslabeno. Poukaz k tomu, že někdo, někteří atd. odsoudili Chartu s „rozhořčením“, nemůže přirozeně platit za důkaz, zvláště běží-li o „odsouzení“ bez seznámení s inkriminovaným dokumentem samým, jehož znění bylo doznaně vší veřejnosti, od níž se odsouzení požadovalo na základě nejasného a utrhačného článku Rudého práva, soustavně utajováno. Že toto utajování je samo opět flagrantním porušováním práv na svobodu informace, je okolnost, kterou Generální prokuratura vůbec neuznala za hodnu pozornosti, ačkoli jí náleží péče o dodržování socialistické právnosti u nás.

„Odůvodňující“ teze jsou samy nepravdivé a pomlouvačné, je-li pomluva definována jako vědomé vyřčení a šíření nepravd za účelem poškození zájmů a pověsti jednotlivce, kolektivu, díla či instituce.

Není pravda, že veškerý pracující lid odsoudil Chartu. Má-li to být doloženo organizovanou kampaní proti Chartě, jejímiž svědky jsme byli v minulých dnech, pak stačí k vyvrácení této teze četné události, k nimž došlo při podpisování početných organizovaných protestů proti Chartě ze strany pracujících, kteří v četných případech protestovali proti tomu, aby byli vyzýváni k podpisu odmítajícímu text, který neznali.

Pokud běží o stanovisko církví, stačí si přečíst text pod uměle zkomponovanými záhlavími, aby bylo jasné, že některé, a to největší církve prohlašují, že Chartu nepodepsaly, o odsouzení Charty že však v nich není řeči. Tendenční způsob uveřejnění, na který se odvolává prohlášení Generální prokuratury, je pouze dalším dokladem toho, o jak chatrná a zmanipulovaná „fakta“ se toto prohlášení opírá: není to přísně věcná právnická a filozofická argumentace.

Pokud jde o namítané popírání vedoucí úlohy strany (čl. 4. Ústavy ČSSR), je třeba poznamenat výslovně, že není jediný výrok Charty, který by takovouto interpretaci připouštěl. Generální prokuratura spoléhá opět na to, že veřejnost text Charty nezná. Vedoucí úloha je samozřejmě nejen slučitelná, nýbrž musí být i opřena o zachovávání základních lidských práv, kterým se státy, a tedy i jejich vedoucí síly, svobodně podřizují svým podpisem na mezinárodním paktu.

Totéž je patrno i na dalších „argumentech“. Zlý úmysl Charty má být dokázán tím, že je prohlašováno, že text Charty byl dříve uveřejněn v cizině, než dodán našim orgánům. „Hodinkový“ argument uvádí samozřejmě nepodstatnou okolnost; marně se snaží zastřít skutečnost, že samy orgány bezpečnosti způsobily, že došlo k opožděnému zaslání našim místům, když se policie přičinila, aby k původně plánovanému osobnímu dodání textů nedošlo. Každému nezaujatému je patrno, jaký je důvod publikace v zahraničí a oznamování počinů Charty cizím, ale u nás akreditovaným agenturám: je jím sekvestrace petic a písemností, které se obracejí na centrální orgány, těmito orgány samotnými, které je ignorují, neodpovídají a nevstupují ve věcný rozhovor. Dokladů je tolik, že není třeba jednotlivě uvádět: je to takřka zavedená praxe. Na požádání podám hojnost detailních dokladů. Jako mluvčí Charty čestně prohlašuji, že bych nikdy nesáhl k publikaci v zahraničí, kdyby lidská práva garantovaná Ústavou i podpisem Paktu byla u nás zachovávána v tom smyslu, jak o nich mluví Pakt. Tato praxe je tedy sama dokladem nedbání základních lidských práv. Patří k neupřímným způsobům překrucování fakt, když se potom publikace před širší veřejností než naše vykládá jako „prostředek nátlaku“, nebo dokonce jako pomlouvání a poškozování zájmů republiky, zatímco jde zcela zřejmě o defenzivní opatření.

Co se týče tvrzení o nesocialistickosti Charty 77, bylo již v bezprostředním protestu poukázáno, že Charta není v rozporu, nýbrž naopak ve shodě se závěrečným prohlášením konference evropských komunistických stran v Berlíně v létě roku 1976. Je však též prostou logikou jasné, že zachovávání lidských práv, práv člověka jako takového, nemůže být v žádném případě proti zájmům pracujícího člověka jako takového, že jej naopak chrání a běží ve směru jeho zájmů. Výtka, že běží o „zájmy úzké skupinky“, je nejen neodůvodněná, nýbrž hluboce nelogická a svědčí o tom, že autoři prohlášení Generální prokuratury dostatečně neuvážili sám základní pojem lidských práv.

Výklad čl. 28 a 34 Ústavy ČSSR podávaný Generální prokuraturou je vcelku nejasný a neobstojí. Svědčí jen o tom, co mělo být utajeno: že lidská práva nejsou v ČSSR aplikována, neplatí v tom znění a rozsahu, jak o nich mluví Pakt o lidských právech zcela jednoznačně, nýbrž podřizují se libovolným interpretacím, osobujícím si právo proklamovat, co je a co není zájmem pracujících a společnosti vcelku, právo, jež ve skutečnosti nemůže být definováno bez přihlédnutí k základním lidským právům, tak jak je formuluje Pakt a jak je chápe zdravý lidský rozum.

Z těchto a jiných obdobných důvodů nemohu uznat prohlášení Generální prokuratury za akt, který by mohl zviklat signatáře Charty v jejich přesvědčení, že pravda a legalita jsou na jejich straně.

Je mi dobře známo, že prohlášení Generální prokuratury znamená pro mne osobně výhrůžku, že budu obviněn. Obvinění pod průhlednými záminkami, ve skutečnosti pro zachovávání lidských práv, je perspektiva, která mne nezastrašuje. Vím také, co znamená proces za stávajících poměrů, kdy rozsudky se nevypracovávají v soudní síni nezávislým soudem, nýbrž rozhodují se předem a jinde, z jiných než právnických hledisek, kde „účast veřejnosti“ je „zaručena“ naplněním většiny soudní síně příslušníky Státní bezpečnosti a kde se nepřihlíží k argumentům obhajoby. Čelím tomu s klidem, který zaručuje dobrá věc.

Zdroj

• Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12. Jan Patočka, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha, OIKOYMENH 2006, s. 434 – 437.

E1.	Okolnosti vzniku prohlášení a všechny ostatní souvislosti jsou uvedeny v poznámkách k D7 (3. 2. 1977).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	1
Měsíc	2
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false