P3/9

1977, 3. březen, Praha. – Prohlášení mluvčího Charty 77 Jana Patočky o okolnostech setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem (1. března 1977).^{E1Vydavatelé 12. a 13. svazku Sebraných spisů Jana Patočka uvádějí, že z archivu Federálního ministerstva vnitra ČSSR získali nepříliš čitelnou kopii rukopisu tohoto prohlášení (píší „dopisu“). Dále uvádějí, že text je napsán na dvou listech formátu A4, datován „Dne 3. března 1977“ a podepsán „prof. PhDr. Jan Patočka“. Kromě toho získali podobně vyhlížející kopii rukopisu dopisu adresovaného „Ministerstvu zahraničních věcí Československé socialistické republiky v Praze“, který se od Prohlášení liší tím, že nemá nadpis a obsahuje navíc úvodní odstavec tohoto znění: „Uctivě podepsaný dává Ministerstvu na vědomí zprávu vypracovanou na dožádání Federálního ministerstva vnitra a za tím účelem, aby byla učiněna přítrž různým možným nesprávným výkladům událostí, k nimž došlo 1. března t.r. při příležitosti návštěvy holandského p. ministra zahraničních věcí.“ Dopis je datován „V Praze dne 3. března 1977“ a podepsán „prof. Jan Patočka“.}

Prohlášení

Na požádání Federálního ministerstva vnitra, tlumočeného mi dne 2. března jeho dvěma zaměstnanci, a hlavně abych učinil přítrž různým nesprávným výkladům, podávám tento písemný výklad o událostech, k nimž došlo dne 1. března při příležitosti návštěvy holandského pana ministra zahraničních věcí [Maxe van der Stoela].

Dne 1. března t.r. mne v dopoledních hodinách navštívila skupina mně dosud neznámých holandských žurnalistů, využívajíc svého obecně lidského práva na volnost pohybu a volnost přijímání a šíření informací, a žádala o rozhovor. Nebyl jsem na návštěvu nikým předem upozorněn, telefon od jisté doby nemám, pošta žádné oznámení nepřinesla. Holandsky neumím, holandská jména osob ani časopisů dobře neznám, tím méně si je pamatuji. Důvodem, proč uvedení navštívili právě mne, nebylo nic jiného, než že jsem znám jako mluvčí Prohlášení Charty 77. Během rozhovorů, na jejichž hlavní témata se v podrobnostech pamatuji jen natolik, že běželo o Chartu, její charakter, způsob „polemiky“ proti ní v domácích sdělovacích prostředcích a naši nemožnost bránit své názory i svou čest na půdě domácích sdělovacích prostředků, vynořila se myšlenka, že nizozemský pan ministr zahraničních věcí sice neprojevil žádnou iniciativu, že by chtěl rozmlouvat s některým ze signatářů Charty, že by však snad mohl vyhovět prosbě některého signatáře Charty o krátký rozhovor.^{E2Holandský novinář Dick Verkijk popsal ve svých memoárech návštěvu u Jana Patočky a následné setkání v hotelu Intercontinental takto: „Jiří Hájek mi sdělil [31. ledna 1977], že sedmdesátiletého profesora Patočku nehlídají permanentně a že může jít, kam chce. Druhý den jsem si pronajal auto a jel jsem k profesoru Patočkovi. Přijel jsem k domu, kde bydlel, v 11 hodin. Van der Stoel měl ve svém programu mezeru mezi 12. a 13. hodinou a já jsem se zeptal Patočky, jestli by si nechtěl pohovořit s našim ministrem zahraničních věcí. ‚Bylo by úžasné, kdyby to bylo možné,‘ odpověděl a jel se mnou rovnou do hotelu Intercontinental, kde jsme byli ubytováni. Tam se odehrálkrátký, ale dojemný rozhovor mezi Patočkou a Van der Stoelem, který všichni nizozemští novináři poslouchali bez dechu. Vlastně nešlo o rozhovor, ale o Patočkův monolog. Jeho hlavní téma bylo: ‚My nejsme oproti zákonům, my naopak chceme, aby naše vedení zákony dodržovalo.‘ Fotograf NRC Vincenc Mentzel schůzku vyfotografoval – na snímku je vidět, jak hluboký dojem na nás rozhovor udělal: všichni, včetně Maxe van der Stoela, se zaujatě díváme jedním směrem.“ (Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě. Šedesát let (ne)žurnalistických vzpomínek. Brno, Doplněk 2002, s. 181.) Dick Verkijk pak zavezl Patočku domů; oklikou, zastavili se u Vladimíra Škutiny, jemuž Patočka o události referoval. (Nemohl tušit, že Škutina byl tajným spolupracovníkem StB.) – K setkání Jana Patočky s Maxem van der Stoelem viz rovněž záznam o Van der Stoelově rozhovoru s ministrem Bohuslavem Chňoupkem 2. března 1977. (Příloha 8.)} Tuto myšlenku rozvinul jsem ihned v tom směru, že bych sám o takové krátké přijetí požádal. Někteří, možná všichni z uvedených novinářů patřili zřejmě k průvodu pana ministra, takže jsme se po dokončení pohovorů odebrali společně do hotelu Intercontinental, kde sídlila celá holandská delegace, abychom očekávali příjezd pana ministra od oficiálních rozhovorů a jeho rozhodnutí.

Po jeho příjezdu jsem byl uveden do sálku, kde se měla konat tisková konference pana ministra. Po představení mne pan ministr posadil vedle sebe u konferenčního stolku, ve zbytku místnosti zaujali místa novináři. Nato mně pan ministr pokynul, abych přednesl svou záležitost. Vyložil jsem stručně to, co je všeobecně známo, že totiž podle našeho názoru i podle znění zákonů stojí Charta 77 plně na půdě legality, že její signatáři se cítí loajálními občany tohoto státu, neusilují o žádné politické změny týkající se Ústavy nebo zákonů a usilují toliko o to, aby práva Ústavou a známými mezinárodními pakty kodifikovaná byla důsledně zachovávána a aplikována, a k tomuto účelu nabízejí své služby v podobě diskuse s kompetentními činiteli. Ujistil jsem závěrem pana ministra, že z této půdy Charta neustoupí a setrvá provždy na cestě legality.

Odpověď pana ministra byla stručná: zdůraznil napřed princip nevměšování do vnitřních záležitostí, nato prohlásil, že lidská práva a jejich osud byl a vždy bude předmětem jeho pozornosti. Nato pokynul, že rozhovor je skončen, já poděkoval a rozloučil jsem se.

V jedné z vedlejších místností jsem se stal nečekaně předmětem mnoha otázek přítomných novinářů, které jsem zodpovídal podle svého vědomí a svědomí; týkaly se hlavně Charty, zčásti též mé osoby atp.

Zdroj

• Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12. Jan Patočka, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha, OIKOYMENH 2006, s. 438 n.

Pole