P3/12
[1977, 9.– 10. březen, Praha.] – Poslední interview – písemné odpovědi Jana Patočky na otázky týdeníku Die Zeit.
Východní politika ano – ale se ctí!
Die Zeit: Mluvil jste s holandským ministrem zahraničních věcí van der Stoelem. Považujete za pomoc, když západní politikové morálně podporují obhájce lidských práv?
Patočka: Už v dobách vlastního stalinismu se považovaly za nebezpečné nejen kontakty s cizími politiky, ale s cizinci vůbec. Takové myšlení se udrží dlouho, a to i tehdy, když mu skutečnost už neodpovídá. Nežijeme už v epoše stalinismu. Náš systém je pružnější a není vůči zahraničí tak hermeticky uzavřen. Ačkoli jsme o veškerý styk se zahraničím co nejvíc olupováni, je tu snaha neztratit před cizinou dobrou pověst. Tak jsme byli při výslechu (jako svědci) pojednáváni opravdu zdvořile, nebyl tu aktivní nátlak ani tvrdá slova, nabídla se nám voda, káva, v poledne párek. (Ve stejnou dobu se však v případě Kohoutově děl nátlak, užilo se násilí, došlo k hrubým nadávkám – hraje se zřejmě v mnoha rejstřících.)
V mnoha případech není jiné obrany proti tlaku mocipánů než informace poskytnuté cizině. Morální podpora je podpora reálná. Ukazuje, že svět není rozštěpen, ale že je v posuzování jistých druhů chování jednotný, že despocii civilizované národy všude zakazují a že obhajoba takových zvyklostí se považuje za falešnou výmluvu.
Tisíce lidí, kteří Chartu znají a schvalují, si musí říci: Nejsme jen občany našeho státu, ale členové společenství civilizovaných národů; toto společenství se nesmí vměšovat do vnitřních státních záležitostí, avšak má jednoznačné mínění o těchto věcech. Což není skutečnou podporou poznání, že máme jedno právní vědomí?
Velmi důležité pro nás je, že svou mravní podporu vyslovili socialističtí politikové jako Bruno Kreisky, Willy Brandt a jiní, také proto, že to pomáhá vyvracet obvinění, že stojíme ve službách reakce. To ovšem platí zvláštní měrou také o významných osobnostech západoevropského komunismu, jako je Georges Marchais, Carrillo a Enrico Berlinguer.E2Srv. přílohu P6/1–III.
Die Zeit: Tlak úřadů na signatáře Charty v posledních týdnech zesílil. Vidíte v tom reakci na souhlas Západu? Jak si vysvětlujete tento postoj?
Patočka: Že zvýšený tlak poslední doby souvisí s podporou ze Západu, je jen jeden faktor. Mnohem významnější se mi zdá katastrofa pomlouvačné kampaně, která místo toho, aby veřejnosti Chartu 77 zhnusila, zpopularizovala ji tak, že si to lze jen stěží představit. Rozmrzelost nad neúspěchem akce, která byla rozehrána ve všech rejstřících mocného propagandistického aparátu, stále se zrychlující sled zveřejňovaných dokumentů Charty, který ani mocipáni, ani veřejnost v tomto tempu neočekávala, jsou další faktory, jež vedly ke zvýšeným represím.
Die Zeit: Jaké osobní zkušenosti jste učinil s úřady od té doby, co působíte jako mluvčí Charty?
Patočka: Úřady mne (snad právem) pojednávaly jako nejbezvýznamnějšího mluvčího, jako starého profesora, který byl k souboru připojen takříkajíc jako stafáž. Neuvážily okolnost, že starý profesor se snažil, aby byl ve styku s mladými, aby jim prostředkoval myšlenkové obsahy, které se jim jinak odpíraly, a že je upozorňoval na morální stránku jak záležitostí ideových, tak politických. Zdá se, že jak předvolání k prokurátorovi, tak předvolání na ministerstvo vnitra svědčí o jisté změně stanoviska. To se naprosto změnilo po mé návštěvě u pana Van der Stoela. Ještě téhož večera jsem byl opatřen policejním doprovodem a po svém pozdním návratu domů jsem měl ještě návštěvu dvou pánů z ministerstva vnitra, což se druhého dne opakovalo, přičemž došlo k „diskusi“, která byla spíše hádkou. A třetí den pak přišlo předvolání, údajně k osobě z „vedení“, která se však nedostavila, ale opět mne nechala diskutovat s jedním z návštěvníků z předchozího dne.
Die Zeit: Může východoevropské hnutí obránců lidských práv ovlivnit politiku uvolňování napětí mezi Východem a Západem?
Patočka: Tuto otázku považuji za jednu z nejdůležitějších, ačkoli musím říci, že mi ani nenapadlo, že by tu mohl existovat konflikt. Stát, který podepíše tak významný pakt, jako je pakt o lidských právech, si musí být vědom následků. Teprve když strana a celý její propagandistický aparát reagovaly s tak zběsilou alergií, byli jsme si vědomi možné divergence, ano srážky. Teprve touto zběsilostí se ukázalo, že si některé východoevropské země představují východní politiku bez lidských práv (nebo s takovými, jež jsou obsahově naprosto vyprázdněna) a že zdůraznění jednoznačného obsahu paktu bude považováno za útok na východní pojetí politiky.
Nevěříme ovšem, že existuje zásadní protiklad mezi politikou uvolňování a aplikací paktu o lidských právech: dokonce i v rozmělněné podobě přinášejí lidská práva leccos, co ulehčuje situaci občanů. Je rozdíl, je-li skupina mladých hudebníků postavena před soud pro podvracení státu, nebo pro organizování výtržností. Je rozdíl, jestliže se s člověkem poměrně slušně debatuje o tom, je-li Charta legální, nebo jestli člověka hned zatknou a na léta uvězní pro podvracení. Věříme však, že politika uvolňování je jen tehdy dobrá a vede k reálným výsledkům, když obě strany vědí, že jednoho dne se musí překročit hranice, na níž se musí navzájem vyrovnat výklad despotický a výklad na základě rovnosti paktů, kde nebude docházet k zamlžování, kde se nebudou moci dvojsmysly ve slovním výrazu vykládat za pokroky v dorozumění.
Taková Charta je však také dobrá k tomu, že se člověk dozví: dokud se vidí v pokusu o diskusi o aplikaci paktů urážka, vměšování do vnitřních záležitostí států atd., pak má politika uvolňování ještě velmi, velmi daleko ke svému cíli. A možná, doufejme, že je dobrá také k tomuto: že se držitelé moci pozvolna uklidní, že nahlédnou, že občané jejich státu přece jen vědí, jaká práva vskutku mají, že si zvyknou nevidět v tom atentát na svá práva, ale že se budou obtěžovat, aby o tom jednou přemýšleli.
Tak by bylo možno odvážit se dokonce tvrzení: hnutí na obranu lidských práv a politika uvolňování nejen že nejsou v protikladu, nýbrž se navzájem podmiňují.
Základem uvolnění je důvěra, ne hospodářské nebo jiné výhody. Jestliže bude Západ trvat na morálním akcentu politických záležitostí, může v politice uvolňování pokračovat bez nebezpečí a bez ztráty důstojnosti.
Zdroj
- Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12. Jan Patočka, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha, OIKOYMENH 2006, s. 445– 448.
Odkazy
| E1. | Písemné odpovědi na otázky dopisovatele týdeníku Die Zeit Eduarda Neumaiera z 9. března vypracoval Jan Patočka před svou poslední hospitalizací. Text vyšel německy 25. března (Die Zeit,č. 14) s titulem Ostpolitik – aber mit Würde. |
| E2. | Srv. přílohu P6/1–III. |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Měsíc | 3 |
| Rok | 1977 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
