Otevřený dopis Viléma Prečana Pavlu Žáčkovi, 2. března 2010

Vážený pane řediteli,

v uplynulých týdnech jsem se nejednou rozmýšlel, zda nemám rezignovat na funkci člena Vědecké rady ÚSTR (dále VR), abych měl volné ruce k veřejné kritice poměrů v ústavu za Vašeho vedení a abych tak dal najevo, že se distancuji od organizátorů špinavé kampaně proti dosavadnímu předsedovi vědecké rady ÚSTR docentu Jiřímu Pernesovi a proti jeho nástupu do funkce ředitele.

Chtěl jsem tak učinit ihned, když jsem se dověděl, že předsedkyně Rady Naděžda Kavalírová 17. února t. r. v debatě o Jiřím Pernesovi jmenovala mezi jeho slabinami také tu, že údajně kryje "komunistu Prečana" jako člena VR. Za člena jste mě navrhl Vy, Rada mě schválila, a to bez výhrad k mé osobě. Jak si možná pamatujete, při debatě o předsedovi VR jsem odmítl akceptovat návrh z pléna VR, aby se hlasovalo o mně (tuším s poznámkou, že by z toho někdo v Radě mohl dostat psotník), a místo sebe jsem za předsedu navrhl docenta Pernese.

Stejně jako mi vadí fundamentalistické postoje paní Kavalírové, zklamal jsem se v dalším členu Rady, p. Patriku Bendovi. Jeho účelová a vlastně nesmyslná argumentace o Večerní univerzitě marxismu-leninismu jako "nejvyšším stupni marxisticko-leninského vzdělávání" (v televizním interview, v němž měl za partnerku paní Petrušku Šustrovou) a jeho zřejmý podíl na rozpoutání kampaně proti doc. Pernesovi potvrzují pověsti o něm jako "šedé eminenci" Rady a hlavním zdroji sektářských postojů části Rady. Ty jdou tak daleko, že její předsedkyně odmítá nyní podepsat jmenovací dekret Jiřímu Pernesovi, ač demokratické hlasování vyznělo v jeho prospěch. Ony pověsti ovšem p. Patrik Benda vydatně přiživuje, když se ve společnosti přátel či obdivovatelů chlubí tím, koho ze senátorů a koho v ústavu vodí na provázku či má pod kontrolou.

Jen postupně jsem zjišťoval, jak si někteří lidé z ODS přivlastňují ÚSTR jako svou doménu, div ne vlastnictví; naposledy p. poslanec Marek Benda, který se nejvíc ze všeho vzrušoval tím, že vedení jeho strany nevědělo předem nic o tom, že se Jiří Pernes může stát ředitelem. Už to je dost jako důvod pro to, abych nemohl pracovat v žádném grémiu instituce, kolem níž se vytváří síť takového politického kumpánství. Důvodů je ovšem více.

Místo toho, abych rezignoval a dal najevo, že nechci mít nic společného s institucí, které hrozí kvůli kampani rozpoutané Vámi a Vám podobnými ztráta veškerého kreditu u slušných lidí, jsem se však odhodlal zůstat a vyjádřit své mínění veřejně, jak jsem to ostatně avizoval Radě ÚSTR v dopise z 1. března t. r.

Nemusím se dlouze zdržovat připomínkou, že v roce 2007 jsem se ve veřejné diskusi na akademické půdě, v senátním slyšení a posléze i v denním tisku zasazoval o vznik ÚSTR a vyvolal tím nevoli vůči své osobě ze strany velké části kolegů historiků i archivářů. (Koho to zajímá, najde doklady na internetu.) Přivítal jsem založení ústavu a v březnu 2008 jsem Vám blahopřál k rozhodnutí Ústavního soudu, který odmítl stížnost skupiny poslanců na neústavnost zákona, na jehož podkladě ÚSTR vznikl; připomněl jsem pouze, že to má svůj rub, protože se zvyšují očekávání a ústav jim bude muset dostát. "Držím Vám v tom nadále palce," napsal jsem tehdy. Když jste se mne v létě 2008 dotázal, zda bych přijal členství ve vědecké radě ústavu, samozřejmě jsem neodmítl; v radě se ostatně sešla slušná společnost.

Byl jsem si vědom, že vědecká rada je podle zákona jen poradní grémium ředitele. To ovšem podle mého chápání nevylučovalo, že vědecká rada bude ve své práci svým způsobem autonomní a kritická i k práci ústavu včetně jeho ředitele. Proto se ocitla v zápisu 3. zasedání rady 12. ledna 2009 tato pasáž: "Člen VR, prof. PhDr. Vilém Prečan CSc., připojuje svoje minoritní vótum: Jakkoli vysoce oceňuje velkou práci, kterou vykonal PhDr. Pavel Žáček, Ph.D., při budování Ústavu, není přesvědčen, že zvládne personální problematiku ÚSTR, vnitroústavní komunikaci, úkol vyjasnit dlouhodobou koncepci výzkumu a koordinaci výzkumné práce ÚSTR s příbuznými výzkumnými institucemi v ČR. Proto zastává názor, že by mělo být vypsáno výběrové řízení na ředitele ÚSTR."

O rok později, protože jsem 5. ledna 2010 nemohl být přítomen 5. zasedání VR, poslal jsem svůj kritický komentář k hodnocení činnosti ústavu v roce 2009 a k plánu na rok 2010 písemně; můj dvou a půlstránkový elaborát je připojen k zápisu. Úvodem jsem připomněl, že 3. zasedání 12. ledna 2009 řediteli ÚSTR doporučilo, "aby usiloval o prohloubení odborné spolupráce s dalšími vědeckými a vzdělávacími organizacemi, působícími v České republice, a to v obdobném duchu, jak se to již daří na mezinárodním poli". A konstatoval jsem, že moje pochybnost, zda ředitel Pavel Žáček zvládne úkol koordinace výzkumné práce ÚSTR s příbuznými výzkumnými institucemi v ČR, byla oprávněná a že ji potvrzuje jak uplynulý rok práce ústavu, tak plán na rok 2010.
Za nejzávažnější překážku jak zkvalitnění výzkumné a publikační práce ÚSTR, tak akceptance ÚSTR v širším společenství českých historiků jsem označil neschopnost ředitele ÚSTR překonat zábrany a resentimenty v tomto směru a iniciovat spolupráci jak s vedením institucí, které jsem vyjmenoval, resp. jejich složkami (příslušnými odděleními), tak individuálně se zkušenými historiky starší generace. Poukázal jsem na to, že se Ústav zbytečně a na škodu věci izoluje, že především v jeho vedení přetrvává konfrontační mentalita či "ostrovní" myšlení, třebaže – jak jsem se přesvědčil sondáží na řadě míst – mnoho historiků je ochotných s ÚSTR spolupracovat: jako konzultanti, recenzenti výsledků připravených k publikací, jako přednášející na metodologických seminářích pracovníků ÚSTR apod.

Zdůraznil jsem, že ÚSTR takovou spolupráci potřebuje jako sůl, protože velká část jeho výzkumných pracovníků a autorů různých vzdělávacích programů neprošla dlouhodobou vědeckou průpravou a nemá dostatečné znalosti a zkušenosti co do metody vědecké práce, teoretických a někdy i obecně historických znalostí.

Napsal jsem: "Možná je to za dané situace volání na poušti. Avšak nedojde-li k viditelné brzké nápravě, bude nezbytné podnítit diskusi o tomto předmětu mimo ÚSTR, v širší veřejnosti. Moje loajalita k ÚSTR je velká, jinak bych nebyl členem VR; avšak loajalitu k poslání ústavu a jeho místu ve vědeckém a společenském diskurzu o minulosti nadřazuji všem ostatním ohledům."

Žádal jsem jako nezbytnost, aby bylo v plánu ÚSTR na rok 2010 výslovně stanoveno, že všechny jeho výstupy projdou před publikací tiskem či na elektronických nosičích řádnou recenzní procedurou s maximálním využitím externistů, profesionálních historiků soudobých dějin. Připomněl jsem, že jazyková redakce by měla být samozřejmostí, protože publikace s gramatickými a pravopisnými chybami jsou nedůvěryhodné.

Poukázal jsem na to, že výzkumné a další realizační týmy projektů ÚSTR by měly být vedeny k tomu, aby navázaly spolupráci se staršími historiky – autory starších publikací tematicky příbuzných s projekty ÚSTR, byť jsou v důchodu, ale jejichž znalosti, zkušenosti a intelektuální kapacita mohou být pro řešení těchto projektů k užitku. Neodpustil jsem si poznámku, že některé plánované projekty se tváří, jako kdyby k jejich tematice nebylo dosud nic publikováno, zatímco by stačilo nahlédnout alespoň do bibliografických příruček k nejnovějším dějinám; nesmlčel jsem pochybnost, zda všichni řešitelé projektů vůbec vědí, že takové příručky existují.

Upozornil jsem dále, že v plánu na rok 2010 není vyhrazeno patřičné místo zvyšování kvalifikace pracovníků ústavu, třebaže je to přední, i když dlouhodobý úkol. Připomněl jsem potřebu pamatovat alespoň na interní metodologické semináře jednotlivých odborů ÚSTR s pracovníky příslušných složek českých vědeckých institucí zabývajících se podobnou problematikou.

Právě potřebu věnovat se metodologickým otázkám jsem, pane řediteli, nepřipomínal náhodou. Kolik z dnešních pracovníků ústavu na úseku výzkumné práce zažilo během studií historický proseminář? Kolik z nich se vyzná v otázkách vnější a vnitřní kritiky pramenů? Kolik z nich je s to rozeznat, kdy a v jakém kontextu lze písemnosti komunistických bezpečnostních složek považovat za prameny prvního, a kdy až třetího nebo čtvrtého řádu? A to se snad od ústavu, který řídíte, očekávalo především: že bude s to poskytnout informace o tom, jak vznikaly jednotlivé druhy písemností onoho aparátu, jak jejich výpovědní hodnotu poznamenal charakter bezpečnostních složek a způsob jejich práce. Informace, jak s těmito prameny pracovat, co je v nich hodnověrného navzdory ideologickému balastu, charakteristickému pro celou jejich dikci, navzdory ideové indoktrinaci a poslušnosti momentální politické linii ze strany původců těchto pramenů. A co naopak možno brát v potaz jen s velkými výhradami, co je v nich jako informace zcela nespolehlivé.

Takové metodologické otázky práce s prameny, o nichž je řeč, patří vedle analýzy systému utlačovatelského aparátu, jeho metod a obětí k těm úkolům, v nichž má ústav podle mého názoru plnit své specifické poslání. V tom však udělal ústav dost málo. (Vy sám jste ostatně přispěl k matení veřejnosti, když jste obhajoval paušální "pravdivost" písemností bezpečnostních složek bez ohledu na to, čeho se týkaly.)

Jakkoli kritický, zůstával jsem nadále loajální vůči Ústavu a koneckonců i vůči Vám. Na vrcholu kampaně proti ÚSTR a Vám osobně kvůli kauze Josky Skalníka jsem si v Kanceláři Václava Havla ověřil, jak to bylo s podpisem prezidenta Havla pod petici pranýřující – ať právem, či neprávem – neprofesionální práci ÚSTR a žádající Vaše odstoupení. Poslal jsem pak do ústavu (30.11.2009) fotokopii petičního archu, z něhož vyplývalo, že prezident Havel petici podepsal s vlastnoručně vepsanou výhradou "Souhlasím s podstatou dopisu. Do personálních věcí se však nepletu."

Nečekal jsem poděkování (a také se mi ho od Vás nedostalo), šel jsem prostě za věcí. A tak jsem se také dověděl, že celý poprask vypuknuvší ještě před prezentací knihy s inkriminovaným dokumentem způsobil kdosi z vedoucích pracovníků Ústavu, který běžel pochlubit se komusi, jaká senzace bude v knížce Občanské fórum, den první. Jména nejsou v této souvislosti důležitá.

Byl jsem málo pozorný, když jsem slyšel stížnosti, že v prostředí Rady i v ústavu převažují názory, že starší generace historiků na vysokých školách a v akademii jsou stejně "komunisté", s nimiž se tak jako tak spolupracovat nedá. Události z března 2010 ovšem potvrdily, že mentalita jedině "spravedlivých" a jedině "oprávněných" převládá u podstatnější části personálu tak či onak spojeného s ústavem, ať už v politickém či řídícím zázemí ÚSTR, tak mezi jeho zaměstnanci. Kampaň za protestní dopisy proti jmenování Jiřího Pernese ředitelem, podněcovaná z Vaší kanceláře, happening "neustrčených" a jejich nejnovější petice, to je víc, než mohu přejít mlčením.

Jako ředitel ÚSTR máte velkou zásluhu v mnoha směrech. Mimo jiné jste dal zelenou digitalizaci písemností bezpečnostní složek včetně pomůcek, katalogů, atd. Bude-li tato práce úspěšně dokončena, už nikdy se nemůže vrátit frolíkovská éra utajování. Podařilo se Vám získat pro Archiv bezpečnostních složek písemnosti komunistické rozvědky; i za tento výkon Vám přísluší uznání.

Neměl jste štěstí při výběru řady spolupracovníků; leckterý z nich chtěl být jen svým vlastním pánem nebo si myslel, že má v tornistře maršálskou hůl. Uměl bych přesně pojmenovat, kdo z nich neměl talent na to, aby měl byť jediného podřízeného, kdo byl tak velikášský, že měl být odvolán z funkce či propuštěn už po prvním měsíci. Jednu dobu jsem zíral, kdo – byť z nouze – šéfuje výzkumné práci, protože jsem z vlastní zkušenosti poznal profesní kapacitu dotyčné osoby; její nekompetentnost je obecně známá – stačí se podívat do bibliografie soudobých dějin anebo se zeptat jejího posledního nadřízeného v Ústavu pro soudobé dějiny. Některý z právem "postižených" se pak mstil útoky v tisku, jimž se ovšem ve veřejnosti naslouchalo až příliš ochotně a zcela nekriticky.

Jistě, ústav se vytvářel v pocitu obklíčení, který posilovaly kontraproduktivní postoje historiků z Akademie věd a z řad archivářů. Ale Vaší velkou chybou bylo, že jste – v pozici vítěze v daném sporu – nedokázal být velkorysý a moudrý, nenabídl jste ruku ke spolupráci, i když by ústavu velmi prospěla. To jsem pozoroval zblízka a to jsem Vám začal mít za zlé nejvíc ze všeho.

Udělal jsem i nejnověji, v posledních dvou týdnech, další nedobrou zkušenost, a to s mluvčím ÚSTR. Chtěl jsem si ověřit, co pravdy je na kolujících pověstech, že jste po Pernesově jmenování narychlo obsadil všechna ještě volná místa, do maximální tarifně povolené výše upravil platy všech či mnoha pracovníků, aby eventuální odstupné bylo co nejvyšší, a že má být urychleně uzavřena kolektivní smlouva s odborovou organizací, která by zajistila maximálně dlouhou lhůtu pro placení odstupného při eventuálním propouštění z důvodu reorganizace.

Doporučil jsem – 2. března 2010 – uvážit, zda by vedení ústavu nemělo čelit podobným pověstem či pomluvám vhodnou informací pro veřejnost, než začnou média vytvářet kolem ústavu a odstupujícího ředitele další kampaň. Po týdnu jsem svůj podnět opakoval. V obou případech mi mluvčí Ústavu p. Reichl potvrdil, že můj e-mail byl doručen, to však bylo všechno.

Nedovedu si představit, že jeho mlčení nebylo s Vámi konzultováno a schváleno, či dokonce Vámi nařízeno. Mluvčí mi dokonce nesdělil e-mailovou adresu Patrika Bendy, abych s ním mohl jako člen vědecké rady Ústavu komunikovat.

Nejste sám, kdo mlčí o nepohodlných pověstech, které mohou být či jsou nepravdivé. V dopise z 1. března 2010 jsem doporučil Radě ÚSTR, aby vzhledem k tomu, že se nejrůznějšími informačními kanály začínají šířit pověsti o osobní nekalé zainteresovanosti dosavadního vedení ÚSTR na převodech nemovitostí do majetku a z majetku ÚSTR, vydala veřejné prohlášení, že nic z těchto pověstí se nezakládá na pravdě, že jde o pomluvy s cílem Ústav poškodit. Dodnes nemohu nikomu odpovědět, jak se věci opravdu mají: lidem jako jsem já Rada ÚSTR na dopisy neodpovídá.

Zlé jazyky tvrdí, že i v kauze ředitele ÚSTR jde především o peníze. Nic takového mě opravdu nenapadlo. I když jistě není k zahození roční plat minimálně jeden milion korun, dělat ředitele ÚSTR, kdybych na to měl věk a "kádrový profil", bych nechtěl ani nevím za kolik milionů ročního platu. O co tedy jde, čeho se bojíte Vy, Vaši ochránci a "neustrčení" petičníci? Váš odchod je přece předpokladem toho a cenou za to, že ÚSTR bude mít šanci získat lepší pověst ve veřejnosti, aby se veřejnost za Ústav brala, až by ho postkomunistická levice – po nedej bože vítězství ve volbách – chtěla zlikvidovat.

Straší se "normalizací" ústavu. Ve skutečnosti jde o to, aby poměry v ústavu byly konečně normální a aby ÚSTR pracoval dejme tomu tak úspěšně jako jeho polská obdoba. Je česká společnost o tolik horší než polská, že ÚSTR za Vašeho vedení šel od skandálu ke skandálu a že v posledním měsíci Vašeho působení skandál vrcholí tím, že se před zraky znechucené veřejnosti odhaluje, kdo v ÚSTR udává tón, kdo si osobuje mluvit jeho jménem, organizovat petiční a podpisové akce, také ve spojení s lidmi známými odjinud skandalizováním jako metodou politiky?

Komunisté, Zdeněk Jičínský a další sociálnědemokratičtí odpůrci ÚSTR nepotřebují pohnout prstem: o diskreditaci ústavu se postaráte spojenými silami natolik, že ve chvíli, až bude ústav opravdu ohrožen, nikdo se za něj brát nebude.

Kdyby v Česku panovaly normální poměry a politická rozhodnutí se dělala na základě zdravého rozumu a ve prospěch věci, o kterou v tom kterém případě jde, pak by zrušení ÚSTR v jeho dnešní podobě třeba i v nepříliš vzdálené budoucnosti nemuselo být tragédií. To hlavní se podařilo – písemnosti bezpečnostních složek jsou z velké části zpřístupněny, a až budou digitalizovány a na internetu, a to by mohlo být už do konce tohoto roku, nelze je už dát znovu pod petlici. Nezáleží přece na tom, kde se bude s těmito materiály pracovat, kde se bude analyzovat aparát bezpečnostních složek, jeho úloha v totalitním státě, jeho metody ovládání a zločiny jím způsobené. Jde o to, aby na takový výzkum byly peníze a aby ho dělali kvalifikovaní lidé. Protože na to nikdo nedá peníze existujícím vysokoškolským a dalším akademickým pracovištím z peněz určených na vědu a výzkum, lze jen říci: chválabohu, že na to jdou peníze z jiné rozpočtové položky.

V tom je zakopaný pes, to bylo jasné od počátku. ÚSTR neužíral peníze, které by jinak byly vynaloženy na posílení rozpočtu vysokoškolských a akademických pracovišť. V politických poměrech, jaké dnes panují, nedostane žádná instituce na výzkum v oboru historie ani o korunu víc z toho, co by se eventuálně ušetřilo anebo co se ušetří na ÚSTR. Pánové Oldřich Tůma a tutti quanti si mohou stokrát stěžovat, že ÚSTR má nevím kolikrát víc peněz v rozpočtu než ústavy jimi vedené (zapomínají přitom, že největší položkou v rozpočtu ÚSTR je Archiv bezpečnostních složek), avšak jim v tomto ohledu ÚSTR nekonkuruje. O co by se ukrátil jeho rozpočet, z toho by nedostaly jejich instituce ani haléř, natož jedinou korunu; bohužel.

Při rozumném rozpočtování by nejpozději od roku 2012 stačilo, aby existoval Archiv bezpečnostních složek, malý úřad pro agendu lustračního zákona, pokud bude zákon ještě platit, a třeba ještě nevelký metodický kabinet pro zkoumání specifik pramenů z dílny komunistických bezpečnostních aparátů. Protože však na rozum nelze spoléhat, buďme rádi, že ÚSTR existuje, že si může dovolit dělat výzkum (třebaže zatím nevelké kvality) a vydávat publikace (třebaže zatím s mnoha nedostatky), na obojí nikde jinde peníze nejsou (a bohužel ještě dlouho nebudou).

Nezbývá tedy než nasadit všechny páky, aby ÚSTR pracoval lépe než dosud. A aby kolem něho nastal politický klid: podmínkou je, aby lidé, kteří ÚSTR doposud řídili či dirigovali, přestali myslet, že jsou jediní povolaní, že bez nich je hledání pravdy o minulosti ztracená věc. Aby buď odešli, pokud nejsou s to zbavit se své mentality sektářské výlučnosti, nebo aby byli schopni kooperace s těmi, kdo to myslí s vyrovnáváním se s minulosti stejně dobře, ale chtějí to dělat trochu jinak.

To všechno se týká také Vás osobně, "neustrčených" petičníků i fundamentalisticky a sektářsky uvažujících členů Rady ÚSTR.

Pane řediteli Žáčku, prosím, abyste tento dopis předal Radě ÚSTR i komukoli dalšímu podle vlastní úvahy. Protože ho považuji za otevřený, pošlu ho na vědomí členům vědecké rady, okruhu svých přátel a dalším osobám v tom rozsahu, jak to odpovídá mým skromným možnostem. Nemám k dispozici aparáty jako Vy a Vaši spojenci.

S pozdravem a v dobré vzpomínce na minulou spolupráci v době, kdy jsem byl připraven Vás podporovat – v dobré víře, že je to na prospěch dobré věci,

Vilém Prečan v. r.