Tigrid! Ten zlobí nejvíc

Petr Pithart

Následující text byl publikován v Orientaci Lidových novin 21. října 2017. Autorovi a redakci LN děkujeme za poskytnutí.

Třikrát v životě jsem se jako autor tetelil blahem, když mně něco otiskli. Poprvé, když univerzitní časopis vzal moji první básničku (blbou). Potom když Literární noviny někdy v šestašedesátém (to už náklad šplhal ke dvěma stům tisíc) otiskly něco trochu opovážlivého o demokracii. A pak, už naposledy v životě, když mně někdy ve čtyřiasedmdesátém Jiří Lederer přinesl čerstvé číslo pařížského Svědectví a tam byla moje spíše úvaha než recenze knihy Pavla Tigrida Emigrace v atomovém věku.

Tetelil jsem se víc blahem než strachem: tenkrát jsem se ještě pod text nepodepsal, ale pak už ano. Publikovat poprvé ve Svědectví bylo jako překročit velkou řeku. Byla to jiná liga než samizdat nebo Pelikánovy Listy. Také jiný strach: Tigrid byl hlavní zloduch našeho socialistického státu. A všichni to věděli. Už kvůli tomu jménu: Tigrid přece nic není, asi to slovo zbylo právě pro nějaké monstrum (ve skutečnosti šlo o posmívané přeřeknutí na gymplu, když se zkoušelo z Předního východu). Ale konec legrace: nesměl se už jako hlasatel BBC jmenovat pravým jménem, tím méně po židovsku – doma tu po něm zůstali rodiče, příbuzní… A už mu to zůstalo. Ale stejně gymnaziální legrácka – úskok nikomu nepomohl, do plynu šli všichni… Židé se hodí nejen tehdy, také po válce, ve které jsme zvítězili, není to sice originální, ale osvědčuje se to. Na lidi to funguje. Tehdy i potom, když se vrátil. Tak tedy hlavní, nejnebezpečnější nepřítel.

Byla tenkrát ta moje recenze, spíše úvaha o exilu a opozici doma, dost kritická, ale ne na adresu autora, ale leckdy pošetilých, stále se znovu a znovu organizujících, rivalizujících exulantů, kteří přes veškeré úsilí ztráceli kontakt s domovem. Přestávali mu rozumět. Řešili čím dále tím více sami sebe, své vztahy, funkce v tamních i budoucích vládách, až to tady „praskne“. Samozřejmě ne všichni, ale byla jich většina. – V redakci Svědectví se prý vzrušeně dohadovali, kdo to mohl napsat. Toho ještě neznáme, prý Kundera? To mi dělalo dobře, to jsem se tetelil.

Tigrid jako realista z toho vyšel nejlépe. On jako kdyby měl pořád na dvoře nastartovanou tu motorku Jawa, na které frnknul Němcům v březnu 1939 do Anglie. V únorových dnech 1948 opět těsně vyklouzl. Těsně před vypuknutím politické krize odjel na služební cestu do britské zóny Německa. Na konci jeho života jsem o něm mohl říci, že jako by snad nikdy ani úplně neodjel: ze všech exulantů se právě on nejméně mýlil v odhadu zdejších nálad, sil a slabostí. S mnohými z nás se dokázal skamarádit na dálku, jako kdybychom spolu chodili na pivo.

Takže nám jednou, v půli osmdesátých let, Ludvíku Vaculíkovi a mně, svěřil poskládat redakčně celé číslo. Říkalo se jim pak pražská čísla (druhé udělali mladí lidé z undergroundu, na které se Tigrid dost upnul; měl je i v pařížské redakci). To naše číslo bylo docela tlusté a hodně polemické. I vůči některým fenoménům disentu. Něco jako ventil: poskytl nám maximální prostor k sebereflexi jako k sebezáchrannému instinktu; jenom ne sebechvála, adorace, patos spravedlivých. Raději ironie, kritika, sebekritika. Byl to také projev naprosté vzájemné důvěry obou stran. V pravý čas. Ano, přiznávám, dostal jsem pak od něho lahev dvanáctileté whisky, poprvé v životě.

Píši, jak vidno, hodně osobní text a budu v tom pokračovat, omlouvám se, budu také stále odbočovat a vzpomínat, snad k tomu důležitému, protože já nejsem ten, kdo by dokázal obsáhnout osmašedesát let jeho života. Takových už prý mnoho není. Navíc já osobní být musím: věru nejsem ten typ, co se k někomu „upíná“, ale vypadá to, že jsem se k Pavlu Tigridovi někdy začátkem sedmdesátých let – upnul. Nejprve k Ferdinandu Peroutkovi, pak k Pavlu Tigridovi. Jako ke svým ne vzorům, ale inspirátorům a učitelům. K Pavlovi jsem se upnul hlavně proto, že on si své tvrdé soudy mohl dovolit, on svůj národ miloval. Víc než jiní. Žid. Ekumenicky orientovaný katolík.

A tak když jsem jako předseda české vlády přiletěl v březnu 1990 poprvé do Paříže, úplně první moje cesta z letiště vedla do redakce Svědectví v Rue Croix-des-Petits-Champs. Předtím dlouho sídlila v Rue du Pont-de-Lodi – a ta jména zněla pro mnohé z nás posvátně a tajemně jako slova z legendy; slova těch nedosažitelných adres jsme měli mnozí vtisknuta do paměti a v duchu jsme si tam s Pavlem povídali (drbali), co nového doma. Teď mně tam bylo dobře, trošku bordýlek, asi jako všude. (Když jsem poprvé v životě přiletěl do New Yorku, jel jsem za paní Peroutkovou.) Úleva, že už je to za námi.

Jak to říci? On nás měl totiž rád, takovou trochu nahořklou láskou, ale láskou, všechny, myslím Čechy i s Moravany a Slezany a také Slováky, on byl patriot staré dobré školy. Byl k nám kritický jako nikdo, on do nás viděl, on nejčastěji se v předpovědích strefoval – a především vydával skvělý časopis, čtvrtletník Svědectví.

Když jsem vešel do malých místností redakce, kde bylo mnoho balíků a beden, připravených ještě ze setrvačnosti na expedici domů, měl jsem pocit, že jsem tam už mnohokrát byl… Však jsem také ty krabice dobře znal. Někdy v pětasedmdesátém jsem v noci vybaloval jednu konspirativní zásilku z karavanu (speciálně upraveného pro pašování lidmi z IRA, ano, Irské republikánské armády, to jsem ale tehdy pochopitelně nevěděl…). Domů jsem mimo jiné věci natahal i dvanáct takových balíků a strčil je pod gauč. Když jsem to všechno dotahal, podíval jsem se do těch krabic a bylo to tovární balení Svědectví, asi po dvaceti kusech. Strach mi sevřel vnitřnosti. V tu chvíli jsem Tigrida proklínal: Proč tolik, proč na jedno místo? Co já s tím? Vzpomněl jsem si na přítele Luboše Dobrovského, který prý při jedné domovní prohlídce, když mu našli v šuplíku stolu jedno Svědectví, na ty pány houknul hlasem budoucího ministra obrany, to on uměl už tehdy: Tak to mně tedy, pánové, račte vysvětlit, ale rychle, jak se to sem dostalo? Co bych byl ale řekl já, kdyby mi vlezli pod gauč?

Ještě tu noc jsme s přítelem, malostranským sousedem Josefem Mundilem, jeho řvoucím a smradlavým trabantem všechno přestěhovali na jednu malostranskou půdu. Jó, Pavel nebyl žádný troškař a věřil, že my si, tak jako tolikrát on, poradíme. Poradili jsme si. Jak to ale dělal? Jaký byl?

Nakonec jsem mluvil na jeho pohřbu v Héricy u Paříže a pak, po čase, uspořádal k jeho uctění vzpomínkovou tryznu v Rudolfinu. Ano, pořád se ho snažím pochopit, poznat. Od toho prvního mého otištěného článku je do dneška půl mého života, ale jen čtvrtina jeho. Pořád, i teď, co tohle píši, se o to snažím, protože on měl jeden z klíčů k našim duším.

Myslím si, že to bylo už v jeho habitu živého pomenšího chlapíka, chytrého židovského hoška, kterého to táhlo k divadlu, zprvu trošinku posunutému doleva, ale to bylo před válkou, to se to tančilo doleva. Také v jeho „trochu nedbale velmi elegantním ustrojení“ (můj pojem), v jeho laskavé povaze, posmutnělém, utěšujícím vedoucímu úsměvu, v jeho uvážlivé, rozmyslné dikci, v jeho působivě nasazeném hlase (vždyť byl za války spíkr českého vysílání BBC) – ale především v jeho úsměvu. Ten mu zůstával skoro pořád. Chápavý, lehce, neurážlivě ironický, vědoucí, shovívavý. Myslím, že hlavně tím úsměvem, za kterým byl nezdrtitelný optimismus, si lidi získával. Ale nemohl tohle všechno mít už odmala. Usazoval se mu na tváři jako harcovníku dvojího exilu, jako mnohonásobnému číšníkovi na obou stranách Atlantiku, jako tomu, kdo musí mluvit se všemi, kdo zkoušel dělat všechno možné pro tuto zemi a lidi, které opustil, protože – protože tuto zemi miloval.

A pak: Pavel Tigrid byl múzický člověk, hrálo to v něm a s ním. K lidovcům měl blízko již od 40. let, ale do žádné strany nevstoupil. Za lidovce byl potom v Klausově vládě ministrem kultury. Byl, ano, okouzlující. Ale prý měl něco se CIA, něco s penězi na to Svědectví! Možná. Proč ne? Tedy okouzlující agent. A šarmér v tom nejlepším smyslu slova.

A byl i trochu dobrodruh. Pavel Tigrid měl být na pokyn ministra vnitra Noska zatčen již 23. února 1948, hledali ho, tedy ještě než Beneš „ústavně“ vyřešil krizi s demisionujícími ministry. (Neústavně! Demisionujících totiž nebylo jen dvanáct, jak se pořád traduje, ale na poslední chvíli 14: prezident byl povinen vládu odvolat a vypsat nové volby…) Nenašli ho.

Komunisté už tehdy věděli, že Tigrid je nejlepší, nejchytřejší, nejodvážnější ze všech jejich odpůrců nejen toho puče, ale celé jejich ideologie, která byla od konce války pozvolna nastolována. Patřil mezi první exulanty, nepřátele. A ještě v roce 1967 dostane za odhalená spojení se zdejšími autory (tedy podvracení republiky) v nepřítomnosti 14 let žaláře. V nejužších grémiích strany tehdejší první tajemník Antonín Novotný nepřestával běsnit: Tady všude kolem mne, tady všude, kam se podívám, jsou nejspíše agenti toho Tigrida, jak to, že co usneseme, on za chvíli otiskne? Ukazoval dokonce na Hendrycha, může číslo dvě v té jejich hierarchii, to bude ta tvoje dcera, o té se to říká, že vynáší naše nejtajnější materiály a ten lump je tiskne v tom svém plátku…

Byla to jasná paranoia, nevím, jestli ta dcera něco vynášela. Spíše ne. Ale Hendrycha tím Novotný dostal do pozice nepřítele, který ho přestal podporovat, přitom on byl ten rozhodující hlas, když se 5. ledna 1968 hlasovalo – nejdříve o rozdělení funkcí. Takže Dubček, Tigrid a – Hendrych (skrze Tigrida)! Ti to byli, kdo nečekaně rozhodli o pádu nejvyššího muže KSČ Novotného. To je, panečku, pěkná sebranka (od slova sebrati)! A co zlomyslný čert Tigrid ještě nechtěl: úplně poslední úřední akt odstupujícího prezidenta o osm týdnů později byla toho prvního jarního dne osmašedesátého milost pro spisovatele Jana Beneše, odsouzeného na pět let za spolupráci s vydavatelem Svědectví. Proč to Novotný udělal, se neví. Záhada. Určitě nemusel. Že by mu to Tigrid na dálku vsugeroval?

Jak to všechno dělal, ten Tigrid? Dost se toho ví, něco se ještě vyškrábe, ale hodně toho zůstane pod vodou zatmění. On byl totiž ten Pavel Tigrid nejen skvělý autor, dobrý analytik, ale také dobrodruh. Anebo střízlivěji: statečný chlapík. Prý někde v britském sektoru okupovaného Německa týrají zajatce nebo uprchlíky – a na to byl Tigrid vysazený. Sedl do auta a jel tam. Kdekoli se lidé týrají, tam se musí jet, o tom se musí psát. Týrají Britové, nebo Češi, všechno jedno. Takhle ujel zatčení v únoru 1948.

Neměl rád takové zacházení ani doma. Těch, kdo se nebáli psát o českém „gestapismu“ při vyhánění a později odsouvání Němců, byla hrstka, že byste je na prstech spočítali. Bylo to proti našim národním zájmům, psát o takových ošklivostech. Tigrid byl mezi nimi. Lidovci (předseda Lidové strany Šrámek, znali se dobře z Londýna, kde dělal Benešovi exilového předsedu vlády) ho nějakou dobu kryli, ale jen nějakou. Psal do Obzorů, které stvořil, a do Lidové demokracie. V té době byli lidovci i oficiálně vedeni jako jediná „nesocialistická strana“. Lidovci opravdu zlobili, ale to bylo hlavně kvůli poslankyni Heleně Koželuhové (neteři bratří Čapků) a kvůli Tigridovi. Poslankyně Koželuhová byla skvělá, výřečná novinářka, ale snad, hlavně, řečnila lépe než kdokoli jiný. Za ní šli mladí lidé, nikoli za Msgre Šrámkem. Tak jí sebrali mandát a vyloučili ji ze strany. Ti dva, ona a Tigrid, neustále ujížděli ze stranické linie (šlo ještě také o vztah k SSSR, ten nesměl být ani v nejmenším zpochybňován), byla to tichá dohoda, drželi se jí – až na pár šílenců – všichni, kdo drželi pero. Ti dva však upozorňovali, co všechno může (třeba v nějaké příští válce) znamenat vazba na Sovětský Svaz, rezignace na Západ, Tigrid navíc, k čemu povedou krutosti při vyhánění Němců. Staří páni v čele strany je napomínali, Koželuhové nakonec sebrali mandát, protože už ohrožovala pozici prvního bratra monsignora. Nastojte: použili z první republiky nechvalně známý tzv. poslanecký reverz: jakože vás, zvolenou, vezmou do parlamentu, jen když jim předem napíšete, že se mandátu dobrovolně vzdáváte – akorát tam není datum. To se doplní, když je potřeba… Fuj. Takže ta skvělá dáma se vzdala vlastně sama. A pak odešla do exilu, nikoli do emigrace.

Ty dva bychom si měli pamatovat, když ne žádné jiné. A dnes i o nich číst. Abychom pochopili, jak nebezpečné je to dnešní pohrávání si s pravdou, pohodlná pozice, že pravda je „asi někde mezi“, „oni ani ti ani tamti“, „kdo ví, lžou asi všichni“, „něco na tom nejspíše bude…“. Suma sumárum: „raději se o nic nestarat“, „politika je svinstvo“.

Tigrid prostě strašně zlobil – s odsouvanými Němci, s Marshallovým plánem, se Sovětským svazem… On Tigrid vlastně zlobil pořád: Milan Drápala, který o něm napsal nejhlubší studii (Na ztracené vartě Západu, Prostor, 2000) a o hrstce těch, kteří nešli ani kousek cesty jako demokratičtí, liberální socialisté (Václav Černý, Ferdinand Peroutka…), tvrdí, že Tigrid byl jediný, jediný mezi všemi, který si nikde nikdy nezadal.

Měl štěstí, že ho Noskovi pochopové nechytli. Prý to bylo o hodinu. V Londýně ho vítal kolega Brušák z českého vysílání BBC, prorokující těm, kteří se po válce vraceli do vlasti: za tři roky jste, milí přátelé, zpátky, jestli vás neodkrouhnou. Pavel Tigrid se tenkrát po válce vracel, protože si myslel, že to tak má být, i když viděl budoucnost podobně chmurně. Ovládala ho povinnost k vlasti: musíme se aspoň pokusit.

Nemohu mluvit za jiné, my dva s Tigridem a ještě také mí kolegové, kteří se mnou psali Podivena (Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo), jsme se shodovali v tom, že když má někdo svůj národ opravdu rád, musí k němu být také přísný, náročný. Ne se jen kochat a vyhánět ze země ty, kdo se „sebebičují“ (nenávidím to středověké slovo). Ta přísnost, ta náročnost, jistěže i k sobě, být kritický i k přátelům, to je láska. Tak jako musejí být přísní rodiče na děti, tak i my byli – a s Tigridem jsme si v tom rozuměli i beze slov – přísní na svůj národ, sebe v něj ovšem počítajíce. Ne oni, my sami – jsme tohle zvorali, tady jsme selhali, tady možná taky. Pamatuji se, jak mne osvobozovalo, když jsem ve Svědectví četl Tigridovu docela krutou esej „Jací jsme, když je zle“. Osvobozovalo ne k nadávání a zatracování, ale k práci, k práci na roli národa dědičné. Říkáte, že to je přepjaté? Jděte se bodnout, řekl by se smíchem Pavel.

Tigrid si vybudoval ojedinělou a mezi exulanty osamocenou roli tím, čemu říkám jakoby šachovou terminologií Tigridovo (překvapivé) otevření na levém křídle: od doby, kdy v roce 1956 začíná vydávat Svědectví, přesně to bylo 28. října toho roku (v Budapešti vrcholí protikomunistická revolta a také dělostřelba sovětských tanků uprostřed nejen Budapešti), ho reformní komunisté začínají zajímat, neštítí se jich, jak bylo v exilu zvykem. Natvrdlý antikomunismus mu byl k smíchu. Setkání se Zdeňkem Mlynářem (oba bych hodnotil jako dvě jedničky opačných pólů v exilu) v bavorském Frankenu na Opus bonum Anastáze Opaska stálo prý za všechny peníze: oba se vzájemně „uznali“. Bylo to na sympoziu „Únor 1948 očima vítězů a poražených“. Četli jsme to pak doma a cítili jsme, že se prolomily ledy a že se bude něco dít.

Přitom Tigrid více než kdo jiný dobře věděl, že reformovat „komunismus“ (státní socialismus) nelze. Nazval pokus o to „kvadraturou kruhu“, nemožným úkolem. Ale reformisty či bývalé komunisty tiskl, polemizoval s nimi přátelsky, protože věděl, že aby se platnost toho jeho „zákona“ potvrdila, budou se muset právě ti reformní o tu reformu pokusit. Oni v ni věřili, on ne. Oni se budou muset pokusit, ne US Army ani Rada svobodného Československa. Ti reformní udělají první, druhý, třetí krok, aby se nakonec ukázalo, že to opravdu nejde. Že je to, ano, kvadratura kruhu. Byl pro, zkusit to, i když věděl, jak to dopadne… Věděl, že volnost – svoboda – liberálů a rovnost socialistů/komunistů se nikdy bratrsky neobejmou, aniž by se musely potírat. Ale to obejmutí, to bratrství, ten komunismus, to se nikdy nezdaří. S lidmi, jací jsou. Paradoxně oni, stále ještě věřící a pokoušející se napravit i vlastní chyby, oni zaručí opravdovost té reformy. Jen oni! Jestli se z toho budou radovat, nebo plakat, je už jiná věc. Jejich pokus bude ten platný. Bude to jejich poslední dějinná zásluha. Prokážou, že je to opravdu kvadratura kruhu. A tak to také bylo.

Tigridův paradox, Tigridův imperativ, to bylo, mými slovy, pobídnutí ve smyslu „nechť boří snílci, architekti“, „nechť falešnou stavbu i s oltáři strhnou věřící“. Ten imperativ, který skládal celý život z poznání i instinktů, ze zkušeností i z intuice, otevřenosti a laskavosti k lidem i ze zážitků zrady, nakonec z pevného přesvědčení, měl nakonec úspěch.

Teď jde ještě o tu maličkost, totiž jestli i my s tím výsledkem nakládáme dobře. Jestli je to úspěch i dál.