Svědectví a Československo do roku 1968

Vilém Prečan

V říjnu 1981 uspořádalo laické katolické sdružení Opus bonum konferenci „Svědectví Pavla Tigrida“ při příležitosti 25. výročí od vydání prvního čísla Svědectví. Na konferenci, jež se tradičně konala v bavorském Frankenu, vystoupil autor s následujícím referátem.

Dnes už vím, proč jsem se tolik bránil přislíbit referát. Tušil jsem – a také se bál – že to bude znamenat také, nebo dokonce především, něco velmi osobního, že si přemýšlením o ceně Svědectví člověk chtě nechtě bude oživovat některé ze svých vlastních nejsilnějších generačních zážitků a znovu se zmítat v síti nikdy nekončících úvah o československé současnosti dvacátého století a dilematech naší doby. Cítil jsem, a zde si to potvrzuji, že hovořit o Svědectví a bilancovat čtvrtstoletí jeho existence bude jistý druh vivisekce, pitvání něčeho velmi živého, vivisekce sebe sama.

Chtěl jsem si vytvořit ochranný krunýř proti všemu příliš osobnímu a učinil jsem k tomu dvojí opatření. Předně jsem si uložil za domácí cvičení souvislou četbu všech šestnácti ročníků Svědectví. Ke zvládnutí úkolu jsem se vyzbrojil barevnými tužkami a štosem kartiček; četl jsem, podtrhoval, dělal excerpta, ba dokonce jsem sestavoval dílčí seznamy článků ve Svědectví podle tematických okruhů. Z toho mi vznikl jako vedlejší produkt – a úkol pro budoucnost – nedokončený pokus o srovnání, které z událostí, jež se odehrály v tom kterém roce jak v Československu, tak ve světě, našly v nějaké podobě místo na stránkách časopisu, a naopak co z toho, co v retrospektivě považujeme za podstatná znamení doby, si do Svědectví cestu nenašlo.

Rozhodl jsem se dokonce přijít na kloub početní záhadě, proč slavíme čtvrtstoletí Svědectví, ale přitom máme pouze šestnáct ročníků časopisu. Dnes to už vím. Od vyjití prvního čísla s datem 28. října 1956 uplynulo dvacet pět let. Za tu dobu vyšlo celkem šestnáct římsky číslovaných ročníků Svědectví, každý po čtyřech číslech; do dnešního dne (říjen 1981) celkem 64 čísel. V původním vydání však neexistují čísla 5, 6, 7 a 8 – II. ročník byl totiž číslován znovu od začátku, jedna až čtyři. III. ročník začal číslem devět – a tak už to zůstalo jako průběžné číslování až do dnešní čtyřiašedesátky. Jeden ročník vyšel tedy v průměru za půldruhého kalendářního roku.

Svědectví vycházelo v rozmezí tří až šesti měsíců. Jediná delší césura byla mezi dvojčíslem 32–33, jež vyšlo koncem roku 1967 jako poslední číslo ročníku VIII a první číslo ročníku IX, a trojčíslem 34–35–36, tj. pokračování ročníku IX ze začátku roku 1969. Tato přetržka, delší než jeden rok, byla později zdůvodněna politickými ohledy: "Tento časopis ... nevyšel po dobu trvání pražského jara, jen aby odpůrcům reforem nebyla dána záminka podle hesla 'hleďte, kdo vás chválí'!"1V poznámce Salva do přátel, č. 46, s. 188, dáno do tisku 25. 8. 1973.

Nejútlejší bylo číslo první, mělo pouhých 54 stran, a celý první ročník vyšel na 250 stránkách; v průběhu ročníků II–VIII osciloval rozsah čtyř čísel jednoho ročníku kolem čtyř set stran. Od X. ročníku začalo Svědectví nabývat stále více na objemu: poslední dva ročníky – XV a XVI, tj. čísla 57–60 a 61–64, měly pak už po více než osmi stech stranách. A ještě poslední údaj z této malé statistiky: Za prvních jedenáct let existence do roku 1967 vyšlo celkem 33 čísel Svědectví o celkovém rozsahu 3058 stran; za necelých dalších dvanáct let, od začátku roku 1969 (trojčíslí 34–35–36) do června 1981 (č. 64), vyšlo 31 čísel časopisu v rozsahu 5742 stran.

Jen zcela na okraj: Dovedu si představit, co se za těmi početními "záhadami" skrývá, kolik úsilí a námahy bylo třeba vynaložit, kolik překážek překonat, aby časopis vycházel nepřetržitě a v podstatě pravidelně, kolik práce a odříkání to stálo. S trochou závisti myslím na polskou Kulturu, která vycházela od počátku jako měsíčník a čítá dnes přes 300 čísel.

K několika statistickým a tematickým přehledům, které jsem si při četbě sestavil, patří také ten, v němž je zaznamenáno, co bylo v tom  kterém čísle nejpozoruhodnější nebo tematicky či jinak nové oproti číslům předcházejícím. Pro osvěžení paměti aspoň několik málo údajů z této tabulky. V dvojčísle 3–4 z podzimu 1957 zahájilo Svědectví uveřejňování rozsáhlých historických studií k nejnovějším dějinám Československa. Byly to Benešovy moskevské cesty z pera E. Táborského. V témž dvojčísle reagovala redakce poprvé na ohlasy čtenářů z Československa a děkovala za literární příspěvek brněnskému autorovi. Už v prvním čísle byly přetištěny drobnosti domácích, tj. v Československu žijících autorů – po jedné básni J. Seiferta a J. Kostry a dvoustránkový text V. Černého. Prvním v Československu žijícím autorem, který byl ve Svědectví publikován rozsáhle, byl Josef Škvorecký, a to závěrečná kapitola z jeho Zbabělců (č. 9 z léta 1959). Nemohu se nezmínit o studii, k níž se sám vracím znovu a znovu: na jaře 1959, v čísle 8 – tj. ve čtvrtém čísle II. ročníku – vyšla první část Tigridova Marxe na Hradčanech. Číslo 13 je pozoruhodné hlavně rozsáhlým trialogem Československo a jeho lid – situace a výhledy na prahu nového desetiletí (jaro 1961) a v čísle 14 najdeme reakci anonymního domácího čtenáře na onen trialog (s. 139–152), jež mi připadá jako předmluva či pomyslný první díl Šimečkova o mnoho pozdějšího Obnovení pořádku.

Od čísla 23 (jaro 1964) vede Svědectví stálou rubriku knih a článků o Československu. Takto by se dalo pokračovat až k té novince, jíž bylo číslo 59, ono "pražské číslo", celé redigované v Praze (vyšlo v říjnu 1979).

Výsledky ankety

Druhé ze dvou opatření, o jejichž účelu jsem se zmínil na začátku, byla soukromá anketa "Svědectví a Československo do roku 1968". Vypracoval jsem dotazník s mnoha otázkami a rozeslal jej 120 osobám, které žily do roku 1968 v Československu a nyní jsou v exilu; mohl jsem se obrátit jen na ty, jejichž adresy jsem měl a kteří nebyli na konci šedesátých let mladší osmnácti let.

Nedělal jsem si iluze, že na základě takto omezeného výzkumu by bylo možné vyvozovat zevšeobecňující závěry, sestavovat statistiky a tabulky apod. K tomu by musel být počet dotazovaných vyšší a jejich vzorek reprezentativnější co do sociálních a věkových skupin; musel bych mít také možnost obrátit se na část čtenářů Svědectví, kteří žijí v Československu. Anketa mi přesto přinesla mnohé zajímavé, důležité a někdy i překvapivé poznatky, například o tom, kdo do roku 1968 nikdy neměl Svědectví v rukou, kdo četl jen jedno nebo dvě čísla, anebo kdo a proč je nečetl pravidelně, třebaže k tomu měl příležitost. Ale ani z toho nelze dělat závěry o tom, jaký mělo Svědectví vliv na tu či onu sociální či profesionální vrstvu nebo na československý vývoj vcelku. Vliv žádného časopisu se přece neomezuje jen na jeho přímé čtenáře. Uvědomíme-li si, že v našem případě stačilo, aby se Svědectvím, informacemi a myšlenkovými podněty v něm obsaženými přicházeli do styku někteří z těch, kteří měli vliv na formování veřejného mínění, psali do novin, pracovali v rozhlase, byli v každodenním styku se svými posluchači jako vysokoškolští učitelé, zaváháme nad výsledky jakéhokoli statisticky.

Anketa mi měla pomoci odosobnit se, shromáždit a pak sestavit do sdělných výpovědí hlasy jiných. A byla to také naslepo hozená udice: jakou vzpomínku vyvolají suché otázky dotazníku, jakou strunu rozezvučí, koho a jak vyprovokují k výpovědi, jež potvrdí, anebo naopak zkoriguje ustálené představy, založené často jen na dílčí zkušenosti. V tom ohledu přinesla anketa velmi mnoho; využívám této příležitosti k tomu, abych poděkoval všem, kdo si dali práci s odpověďmi. Je to materiál tak bohatý, že teprve budu muset uvážit, jak ho zpracovat pro zveřejnění; zachovám přitom samozřejmě anonymitu respondentů, podobně jako při citacích v tomto referátu.2Zůstalo bohužel jen při předsevzetí. Materiál je uložen v mém osobní archivu a čeká na zpracování.

Čím více jsem se začítal do celého souboru Svědectví, tentokrát zcela jinak, s jiným cílem, s jinak zaostřeným pohledem a s jednoznačně analytickým záměrem, tím silněji jsem cítil, že nejobecněji a přitom nejpřesněji je lze charakterizovat pojmem výjimečnosti: Svědectví nejen jako výjimečný časopis v řadě desítek titulů exilového tisku, z nichž nejeden má tradici daleko delší než dvacet pět let, ale jako výjimečný jev československého exilu, poválečné československé žurnalistiky, poválečného československého politického myšlení a poválečné československé duchovní a politické kultury vůbec.

Po všem, co tu bylo do této chvíle řečeno, je to ovšem konstatování zcela banální, obecně sdílené, jak si nyní potvrzuji; nicméně platné. Výjimečná je i okolnost, že právě u Svědectví máme k dispozici reprint jinak už v úplnosti neobstaratelných prvních sedmi ročníků. Stejně výjimečným faktem bylo pro mne i to, že na můj dotazník mi odpověděl každý druhý adresát; v době, kdy jsme s to písemně reagovat na sotva desetinu dopisů, které dostaneme, a kdy většinu záležitostí vyřizujeme telefonicky. První odpověď jsem dostal už dva dny po odeslání dotazníku; někteří adresáti obdrželi můj dopis v den, kdy odjížděli na dovolenou, ale ještě před odjezdem mi napsali. Zřejmě také oni měli pocit, že jde o něco výjimečného, důležitého, že informace týkající se Svědectví je závažná, cenná. Od jednoho dotázaného, který – pokud vím – osobní dopisy snad vůbec nepíše a na došlou korespondenci neodpovídá, přišlo, poctivě počítáno, 150 řádek textu; podobně rozsáhle mi napsal jiný čtenář z Vídně.

Některé odpovědi jsou intimní svědectví současníků a obsahují – v několika málo slovech nebo větách – závažné výpovědi o etapách politického a lidského uzrávání té či oné vrstvy československé inteligence. Zde je jedna z nich: "Moc se toho ode mne nedozvíš, ale aspoň jsem si i já uvědomil, jaké jsem to měl v těch reformních letech klapky na očích. Poprvé jsem měl Svědectví v rukou v roce 1965; na jakémsi festivalu v zahraničí mi bylo vhozeno anonymně do mého novinářského poštovního boxu. Platforma takového nekomunistického demokratismu pro mne tehdy ještě nebyla přijatelná... To štvaní proti Tigridovi v našem tisku jsem bral s rezervou, zdálo se mi, že je to zajímavý pán, ale generačně jsem ho zařazoval někam k Ferdinandovi Peroutkovi. Vcelku však mne emigrace, její postoje a boje nezajímaly, zdálo se mi, že jakékoli řešení či zlepšení můžeme přivodit jen my sami a že jejich pomoc či rozumy na to nepotřebujeme... Jeden redakční kolega častěji hovořil o tom, že byl v Paříži u Tigrida, ... trochu jsem se divil, ale jistě jsem se nepohoršoval, jak vůbec mohl, a představa Svědectví se mi trochu přiblížila, personifikovala. Proto jsem už na aféru kolem Jana Beneše reagoval tak, že jsem v duchu souhlasil s principem spolupráce se Svědectvím, třebaže ne pro svou osobu – to mi vůbec nepřišlo na mysl, a mrzelo mne, že mu na to přišli. V tehdejším kontextu se mi také zdálo, že je to nepříjemný trumf v rukou partaje proti nám všem. Změny svého postoje – a to velmi kladné – jsem zaznamenal až po roce 1968; začal jsem Svědectví pravidelně číst a vážit si jej, třebaže jsem nesouhlasil vždy se vším."

Výjimečnost a mimořádnost, jimiž se vyznačovalo Svědectví a s ním spojená vrstva politické emigrace – řeč je stále o období do roku 1968 – vidím na prvním místě v jeho sepětí s vývojem v Československu, v tom, že se stalo politickou silou v zemi, z níž tato emigrace pocházela. Při podrobnějším čtení jsem zjistil, že toto bylo konstatováno již před 14 lety, na jaře 1967 v 31. čísle Svědectví, ve III. části Tigridovy Politické emigrace v atomovém věku: "...převážná většina příslušníků československé poúnorové emigrace v podstatě přijala zásady styku a dialogu s lidmi z druhého břehu. (...) A tak tato politická emigrace nejenom unikla tvrdému exilnímu osudu vlastní izolace, zkostnatění a bezvýhlednosti, ale naopak stojí dnes po boku nejlepších sil vlastního národního celku v jeho úsilí o širší svobody, o spravedlivější život, o fungující politický a hospodářský model doma, v Československu. To znamená, že se stala v zemi, z níž vyšla, politickou silou, že se napojila na společenský proces, který živelně probíhá a který, podle našeho soudu, je nezadržitelný. (...) Poúnorová emigrace je dnes aktivním partnerem těch sil, jež doma odhalují omyly, přečiny a krutosti jedné nešťastné éry, ba často i nesmyslnost a marnost podnikání mužů minulosti, kteří jsou teď v Praze u moci. Pokouší se také potírat přízrak marnosti, únavy a hlavně izolace, který obchází jak mládež, tak vzdělance, na nichž spočívá hlavní břemeno tohoto zápasu. Je tedy částí významného společenského procesu o národní obrodu, bez níž si československou budoucnost nelze představit."3Svědectví, roč. VIII (1967), č. 31, s. 346 n.

Bylo zde již řečeno, co všechno bylo na počátku tohoto procesu, v jehož průběhu se Svědectví stalo faktorem politického a duchovního života v samotném Československu, jaké úvahy a prognózy pro budoucnost byly v pozadí jeho založení a počáteční aktivity; přičiním k tomu ještě později poznámku o koncepci gradualismu. Ale snad ještě důležitější než teoretické a politické koncepce bylo to, co kdesi formuloval Pavel Tigrid jako víru v nevykořenitelnost a nezničitelnost lidské touhy po životě ve svobodě a v důstojnosti, a to i u těch, kdož byli v zajetí dogmat komunistické ideologie. To byla po mém soudu ta nejdůležitější sázka, jež vyšla naplno a dokonale, na rozdíl od všeho ostatního, co bylo a je jinak, než jak to bylo programováno a kalkulováno.

V etapě svého působení do roku 1968 Svědectví mělo možnost ovlivňovat ty oficiální struktury režimu, jež byly otevřené a přístupné změnám, a působit na ně. Nastavovalo zrcadlo politické a duchovní krizi společnosti, kterou vyvolala v Československu již první léta stalinismu. Zároveň soustřeďovalo intelektuální síly emigrace k tomu, aby – především československé mládeži a inteligenci – pomohlo překonat důsledky dlouholeté přetržky kontaktu s duchovními proudy ve světě a izolace od západních civilizačních center, jakož i následky ideologické a politické indoktrinace a informačního monopolu režimu. Soustřeďovalo síly k obnově jednoty české literatury a duchovní kultury vůbec. A nabízelo dialog těm, kdo "možná jsou nositeli stranických legitimací či stranických funkcí, kteří však z vnitřního přesvědčení, z poznání usilují o revizi jak teorie, tak praxe komunismu".4Svědectví, roč. II, č. 8 (jaro 1959), s. 366.

Svědectví bylo od počátku citlivým seismografem, který zachycoval signály domácích pochybností a kritiky stejně jako všechny, často teprve tápavé a nesmělé, návrhy na nápravu omylů, chyb a zločinů; vracelo je s diagnózou příčin nemoci na stránkách časopisu zase nazpět. Podobně zaznamenávalo s porozuměním vše, co vytvářelo naději z hlediska duchovní obrody společnosti, všechny domácí pokusy o osvobození z nadvlády komunistické ideologie; soustřeďovalo svědectví o nich a předávalo tak jejich poznání emigraci jako celku a jejím prostřednictvím zainteresovaným kruhům v celém světě.

Dialog, který vedlo s "domovem", byl kritický. Svědectví se stalo aktivním činitelem domácího československého vývoje také proto, že nikdy nepřitakávalo komunistické ideologii a praxi, ačkoli z toho bylo některými vrstvami exilu neprávem obviňováno. Po vyjití 1. čísla Svědectví vydal Výbor pro svobodné Československo ve Washingtonu provolání, v němž se mj. pravilo: "Základní politická linie (tohoto časopisu) je dána koncepcí koexistence mezi zeměmi komunistickými a demokratickými režimy, jak ji pojímá Chruščov... Omývání komunistů a vyvolávání mylných představ o reformních silách, které by byly s to přetvořit komunismus, musí nakonec vnést zmatek do řad protikomunistických a rozleptat ducha odporu doma."5Citováno podle Svědectví, roč. VIII, č. 31, s. 344.

Naopak, čím silnější byly kritické hlasy uvnitř oficiálních struktur režimu samotného, o to silněji tepalo Svědectví nedůslednost a polovičatost kritiky vycházející z komunistických řad. Nepoklepávalo po ramenou; vždycky propichovalo bubliny sofismat instrumentálního marxismu a nepřestávalo rozlišovat mezi komunistickým revizionismem a demokratismem.

Princip dialogu zůstával však vždy základním postojem: Svědectví nezavíralo dveře před těmi, kdo hledali cestu z krize společnosti, třebaže byli za tuto krizi spoluvinní. Na to vzpomíná po letech jeden ze současníků, když píše o svém prvním setkání s časopisem v roce 1959: "Toto jedno číslo Svědectví jsme vítali – šlo o tři novináře ve věku něco přes 30 let – jako první ukázku toho, že aspoň u části emigrace dojdeme i my, komunisté na nižších úrovních režimu a hlavně novináři nezastávající mocenská postavení, porozumění a ochoty diskutovat o tom, co s tím máme dělat, s tím bordelem, do kterého jsme se zčásti vlastní blbostí dostali."

První setkání se Svědectvím, první informace o jeho existenci, měly nejrůznější podobu. Byl to zahraniční rozhlas (Svobodná Evropa), sdělení spoluvězně v leopoldovské věznici někdy v roce 1958 nebo 1959 (jak mi napsal jeden bývalý vězeň), docela praktická návštěva "Czechoslovak Store" – obchodu na První avenue newyorského Manhattanu, ale také seminář docenta Jaroslava Šabaty v druhém semestru filozofické fakulty v Brně v polovině 60. let (případ tehdy devatenáctiletého čtenáře), jiný mladý člověk se tehdy dostal ke Svědectví, jak píše, výměnou za čtyři čísla magazínu Der Spiegel.

Prvotní reakce a rezonance se různily: podle věku, podle politického postoje, podle toho, zda šlo o příslušníka "třídy vítězů", nebo "třídy poražených". Uvedu jednu dosti výjimečnou odpověď, kterou napsal čtenář, který Svědectví – byl to výběr ze tří čísel – dostal do rukou na jakémsi zahraničním kongresu v polovině 60. let: "Zdálo se to zajímavé a slušné úrovně, ale neměl jsem ... bezprostřední motivaci pídit se po dalších číslech. Literatura, kterou člověk chtěl, byla tehdy vesměs k dostání v ústavu, kde jsem pracoval, nebo jeho prostřednictvím; od roku 1956 se jezdilo na Západ a bylo možné opatřit si přímo nebo prostřednictvím kamarádů, co člověka zvlášť zajímalo. Krátce řečeno, odborné 'otevření se' šlo dostatečně jinudy, literární bylo u mne osobně v té době asi už dokončeno nezávisle, a tehdy se už vyhraňující reformně-komunistická orientace tu konkrétní podněty a korespondenci nenacházela, nebo se mi zdálo, že se v tom čísle nenachází. To se samozřejmě změnilo v průběhu normalizace se zásadní změnou v základním zabudování do společnosti a s vyvázáním z možnosti podílet se na politickém životě jinak než disidentsky, jakož i v krajním omezení možností duchovní výměny vůbec a přes hranice zvláště." – Nebudu identifikovat, jen bych chtěl zdůraznit, že to nenapsal snob či nafoukanec, nýbrž člověk, který má dnes ke Svědectví mimořádně vřelý vztah. A nepochybuji, že si dal mnoho námahy, aby podal co nejpřesnější vzpomínku na minulost, do níž by nepromítal nic z dnešních pocitů.

"Svědectví u mne vyvolávalo smíšené pocity," napsal čtenář, který měl možnost časopis pravidelně číst, nebo být aspoň informován o obsahu jednotlivých čísel od konce padesátých let. "Ostře kritizovalo i to, o čem jsem byl přesvědčen, že je přece jen známkou nového ducha."

Nebudu citovat všechny ty hlasy jednoznačně pozitivní a obdivné, uvedu z nich už jen jeden, připomínající jazyk tohoto časopisu: "Po přečtení prvního Svědectví – číslo si už nepamatuji – jsem byl překvapen jeho celkovou úrovní. Místo suchého třesku frází novin a publikací jsem najednou četl zajímavé věci v krásné češtině. A navíc jsem si hned napoprvé potvrdil svůj osobní názor o nevhodnosti existujícího systému u nás."

Pozastavil jsem se více u působení Svědectví na ty vrstvy tehdejšího establishmentu, které byly ovlivněny komunistickou ideologií a byly v jejím zajetí anebo které byly jejími aktivními nositeli či šiřiteli; mimo jiné také proto, že jsem se nemohl obrátit se svou anketou na čtenáře starších generací žijící nadále v Československu. Uvědomuji si však, že byly také jiné čtenářské vrstvy, lidé, kterým Svědectví pomáhalo v osamocení, bylo pro ně sebepotvrzením, povzbuzovalo jejich politické sebevědomí po všech letech urážek a ponižování, ať už adresného nebo anonymního, a bylo jim blízkým společníkem. Pro jednu z vrstev této kategorie čtenářů se mi zdá být charakteristická výpověď ženy, která – jak jsem vyrozuměl z odpovědi v dotazníku – pocházela z rodiny po Únoru deklasované a pronásledované, jež se však jako mladý člověk bála odlišovat od okolí, v němž žila, a nechtěla být za každou cenu proti. Se Svědectvím se setkala ve svých šestadvaceti letech, někdy v roce 1963. Píše: "Svědectví mi dalo pocit sebepotvrzení. Ulevilo se mi, že jsem rozuměla textu o politice, snad poprvé ve svém životě, a že jsem si se svými – skrývanými – názory nepřipadala jako blázen, který se liší od celého svého okolí, ani jako reakcionář, jak se potupně říkalo lidem, kteří mysleli jako já, čili stoupenec čehosi zkrachovaného a definitivně odepsaného."

Působení a vliv Svědectví se neomezovaly na jedinou sociální vrstvu nebo věkovou kategorii, třebaže to nikdy nebyl časopis, který se dá prolistovat při ranní kávě. Znal jsem osobně dělníky, kteří je četli pravidelně, s požitkem a porozuměním. A naznačím jeden významový aspekt, jemuž musí být věnována speciální pozornost, jestliže řeknu, že mnohdy mělo nepřímý vliv na postup stranického vedení, zejména pokud šlo o určování směru režimní propagandy, a často přímý vliv na "nižší kádry" stranického, státního a hospodářského aparátu, před nimiž byla utajována většina informací, jež Svědectví přinášelo.

Ale snad nejvíce udělalo pro tu generaci, která nepoznala život v pluralitní společnosti, která neměla osobní zkušenost s fungováním demokratických politických mechanismů, se svobodou mínění, projevu, slova a tisku. Protože, jak se domnívám, vycházelo vstříc její přirozené touze po životě v pravdě a v souladu s vlastním svědomím, bez lži, falše a pokrytectví, které patřily k nejodpornějším vlastnostem "Marxe na Hradčanech". Byl to, jak píše jeden čtenář o svém pocitu při prvním setkání se Svědectvím, "údiv, že lze psát o společnosti a její politice bez přetvářky".

Snad ještě jeden rys činil pařížský časopis od počátku "blízkým" domovu; jeho tvůrcům i čtenářům byly společné některé dobové naděje a iluze – na prvém místě přesvědčení o přímočarosti vývoje a upřílišněný dějinný optimismus. Tím končím svou první a základní poznámku o výjimečnosti a mimořádnosti fenoménu Svědectví jako aktivního činitele československého domácího vývoje.

***

Gradualistická koncepce sebeosvobození

Poznámka druhá se týká koncepce gradualismu. Neměl jsem původně v úmyslu o této otázce hovořit, ale četl jsem v jinak slušném článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung ze 13. října 1981 formulace, jež mě přiměly zabývat se věcí obšírněji.

Gradualistická koncepce sebeosvobození, jež stála u kolébky Svědectví jako jeho porodní bába a pomáhala mu na svět, byla opakem do té doby na Západě obecně uznávané teze, že – řečeno dobovým žargonem – národy východní a jihovýchodní Evropy mohou být z područí komunismu toliko osvobozeny, rozumí se zvnějšku a cizí mocí, násilnými prostředky. Z gradualistického konceptu sebeosvobození vycházely základní hodnotící komentáře a články o základních trendech vývoje tehdejší mezinárodní situace již v prvním čísle Svědectví, aniž se o gradualismu jako takovém ještě hovořilo. Explicitně pak o této koncepci psal poprvé E. Táborský v poznámce k událostem nazvané Problémy střední Evropy.6Svědectví, roč. I, č. 2 (jaro 1957), s. 66 n.

Táborský poukázal na to, jak události v Polsku a Maďarsku na podzim roku 1956 odhalily hloubku vnitřního rozkladu a vnitřní vratkost těchto režimů, a uvedl, že zejména polský případ nastolil "důležitou otázku tzv. gradualistického postupu v zemích této oblasti, otázku postupného dobývání větších svobod a práv v rámci v podstatě jednostranického, nedemokratického systému". Táborský vysvětloval a argumentoval, že jediná cesta "...k větším svobodám a právům národů střední a východní Evropy vede úsilím širokých lidových mas o vydobytí a zajištění těchto práv a svobod. Lid sám musí vyvíjet trvalý a stupňovaný tlak na vládu a stranu a v rámci daných organizací se domáhat svého." Připomínal "salámovou taktiku", jíž používali svého času komunisté, když ukrajovali "kousek po kousku z bochníku demokratických svobod, až z něho nic nezbylo", a zdůraznil: "V obráceném smyslu mohou dnes demokraté i členové strany, kteří pochopili katastrofální důsledky stalinismu, užívat 'salámové taktiky', postupujíce zvolna od požadavku k požadavku; a to tím spíše, že mají za sebou sympatie a podporu obrovské většiny národa."

Pavel Tigrid si vzal ve věci gradualismu slovo v Marxovi na Hradčanech v roce 1959. Když se zamýšlel nad rozdělením československého politického exilu na "neúprosné", tj. zastánce myšlenky, že komunismus a jeho moc nutno zlomit silou, a "gradualisty", napsal: "Stoupenci gradualismu v československém exilu se vystavují nebezpečí nepochopení, a dokonce i denunciace. Gradualistický postup však nemá nic společného s 'appeasementem, s kompromisy se stalinskou nelidskostí, ... tím méně se zradou základních idejí a principů, bez nichž není důstojného lidského života. Gradualismus je v podstatě pragmatický politický postup vycházející z poznání, že v dnešním světě mocenské zájmy zhusta převažují nad ideologickými, ba i mravními hledisky. (...) Především však gradualismus obráží změny a procesy, jimiž komunismus v posledních letech prošel v teorii i v praxi. (...) Zatímco 'neúprosní' zastánci řešení z pozice síly vidí komunistickou moc jako neměnnou, monolitickou a vlastně vítěznou, gradualisté ji vidí dynamicky, proměnnou, vystavenou zákonům vývoje a změny, zranitelnou a společensky defektní. Tak jako stalinci ve východní Evropě se cítí bezpečně jedině tehdy, když vládne neměnné dogma, když všechno je buď bílé, nebo černé, tak i 'neúprosní' exiloví politikové vidí jen 'komunisty' a 'demokraty' a odmítají i jen rozhovor s těmi, kteří možná jsou nositeli stranických legitimací či stranických funkcí, kteří však z vnitřního přesvědčení, z poznání usilují o revizi jak teorie, tak praxe komunismu. Gradualisté neodmítají tento rozhovor, naopak, vítají jej: může totiž vést k trvalému dorozumění s těmi, kdož po dlouhém bloudění objevili obecnou závaznost mravního úsudku." Tigrid tehdy zdůraznil, že gradualistům "záleží na osudu žijících generací v zemích komunismu", že se těší "z každého dílčího úspěchu hospodářského nebo sociálního, z něhož má prospěch řadový občan", a že podporují "každé – i podmíněné – rozšíření svobody osobní, svobody slova, víry, pohybu".7Svědectví, roč. II, č. 8 (1959), s. 365 n.

V již zmíněném trojrozhovoru z konce roku 1960, otištěném pod titulkem Československo a jeho lid – situace a výhledy na prahu nového desetiletí, vysvětloval Tigrid své stanovisko znovu a ještě konkrétněji: "...stále větší počet lidí, kteří více méně mají vliv na formulování zahraniční politiky jednotlivých západních států, si uvědomuje, že nelze – a že není ani fyzických sil, kromě války – vyvrátit komunistické režimy z kořene. Ale že je dobrá naděje na to, že se naleznou i mezi komunisty reformní síly, které postupně změní a přiblíží koncepci opravdu socialistického státu koncepci demokratické."8Svědectví, roč. IV, č. 13 (1961), s. 51.

Na otázku po možnosti, jak by se "nebe nadějí" mohlo otevřít i v Československu, odpovídal tehdy Pavel Tigrid: "Bylo by to možné jen tehdy, kdyby se našel v ohnisku moci komunista, který by ta hesla vržená do větru, abych tak řekl, na spisovatelském sjezdu, politicky zformuloval jako komunista. Tak jak je zformuloval Gomulka, jako je zformulovali polští komunisté."9Tamtéž, s. 50.

Tigrid zdůrazňoval, že lidový tlak zdola otevírá cestu z krize: "V Polsku, pravda, byl tlak na stranu ze zdola. A pod tímto tlakem strana, nositelka moci ve státě, vydala ze svých řad komunistu, který vyhlásil: my jsme se dopustili strašných chyb, my jsme se zúčastnili zločinů, a my to chceme napravit."10Tamtéž, s. 48.

V onom rozhovoru se Tigrid zamýšlel nad možnostmi vytvoření takového tlaku zdola i v Československu a argumentoval, že kdyby se v rámci strany a odborů tlak na stranické a veřejné funkcionáře, musel by se nakonec projevit i v Praze "a možná posílit ty elementy ve vedení, které tam nesporně musí být, lidi, kteří to s komunismem myslí upřímně a kteří by chtěli v zájmu strany a v zájmu hnutí, v zájmu komunismu to dělat líp".11Tamtéž, s. 48.

V diskusi o tom, že "většina národa" se stará o pasivní přežití, o auta a podobně, jak namítal účastník trialogu, který donedávna žil ještě v Československu, formuloval Pavel Tigrid svou tehdejší představu (či naději?) takto: "Zatímco ten nespokojený komunista – a říkám to zcela vážně – ten konec konců na něco věří – i když je to nesmysl – ale věří. Mně se zdá, že jenom věřící lidé, i pomýlení věřící lidé, mohou něco chtít, něco stvořit, o něco usilovat." A na jiném místě: "...patrně teprve pak, až si Češi a Slováci, a především československá inteligence – a do toho nesporně patří i inteligence komunistická – uvědomí, že záleží jen na nich, že je třeba něco dělat, ať už pro národ, pro komunismus či dokonce pro stranu, dělat poctivě a s opravdovým vnitřním přesvědčením – to teprve bude počátek skutečného, trvalého obratu v Československu."12Tamtéž, s. 64.

Dnes se může diskutovat o celé koncepci a jednotlivých jejích komponentách, o tom, co na ní bylo příliš optimistické nebo iluzorní. Přemýšlel jsem o tom, proč se Svědectví samo k věci už nikdy později nevrátilo, či proč nevyužil příležitosti k takové bilanci sám Pavel Tigrid, například v pozdějším knižním vydání Politické emigrace v atomovém věku (1974). Mám pro to jediné vysvětlení: nebylo to podstatné a nebyl důvod se k tomu vracet. Ona koncepce sehrála úlohu lešení, když se začalo vytvářet cosi nového; bylo to teoretické zdůvodnění nového kroku, který tehdy mnozí odmítali, který se zdál být riskantní, jímž se vybočovalo z rámce dosavadního počínání, jež se zdálo být jedině správné a morální.

Byl to projekt výpravy na neznámou pevninu. Později už šlo o tu vlastní aktivitu, o to objevování, a nikoli o jeho projekt, šlo o ten dům sám, a nikoli o lešení. Šlo o nejhlubší mravní pozadí této aktivity a o její cíl. Skoro v závěru citovaného trialogu je pasáž, kde Tigrid říká: "...vždyť bez nějaké opravdové vnitřní obrody se vlastně nic podstatného nemůže změnit. Česká otázka, celý ten problém je v lidech, ten problém je v národě... Tohle poznání, snad s tím souhlasíte, se nějak musí začít vstřebávat do krve českého člověka: že musí začít u sebe, že co si neudělá, nebude mít, že – jak říká Hrubín – ten prostor svobody si musí hloubit sám, nikdo jiný mu ho nerozšíří."

A na námitku, že to bude moc maličký prostor, řekl Tigrid něco, co je platné i dnes, natrvalo: "...snad, ale hloubit se musí, musí se i v té tmě kolem sebe rukama šátrat a hledat. Vytvářet určitý sociální tlak, který nakonec ovlivní ty lidi, kteří jsou u moci. A pokud jde o tu moc – k ničemu nejsou iluze, že tu moc někdo z vnějšku komunistům z rukou vyrazí..."13Tamtéž, s. 65.

Poznámka autora z prosince 1993:
Na tomto místě následovaly v textu z roku 1981 už jen dva odstavce a dotazník mé ankety (zde je vynechán jako zastaralý). V oněch dvou odstavcích jsem tehdy konstatoval, že říci cokoli o Svědectví po roce 1968 by znamenalo načínat novou problematiku, jež by si vyžadovala samostatný referát. Odkázal jsem posluchače (a čtenáře) na několik článků uveřejněných v časopise v letech 1971–1977. Nebyly vybrány náhodou: všechny se týkaly – aniž jsem to výslovně uvedl – vztahu Svědectví k posrpnové emigraci z řad reformních komunistů, z něhož jako by se vytratily zásady někdejšího gradualismu.14Šlo o následující komentáře, poznámky a úvahy: Dál, ale jak? (Svědectví, roč. X, 1971, č. 40, s. 578–583), Salva do přátel (roč. XII, 1973, č. 46, s. 188–191), Emigrace a opozice (roč. XIII, 1975, č. 50, s. 207–224), Spolu, ale ne ve spolku (roč. XIV, 1977, č. 54, s. 163–166). Možná to byl jen tehdejší pocit, a bez důkladného studia bych si k tomu nedovolil vyslovit jednoznačné závěry ani dnes. Až se však budou psát podrobné dějiny Svědectví, nebude možné toto dosud nezpracované téma obejít.

Odkazy

1.V poznámce Salva do přátel, č. 46, s. 188, dáno do tisku 25. 8. 1973.
2.Zůstalo bohužel jen při předsevzetí. Materiál je uložen v mém osobní archivu a čeká na zpracování.
3.Svědectví, roč. VIII (1967), č. 31, s. 346 n.
4.Svědectví, roč. II, č. 8 (jaro 1959), s. 366.
5.Citováno podle Svědectví, roč. VIII, č. 31, s. 344.
6.Svědectví, roč. I, č. 2 (jaro 1957), s. 66 n.
7.Svědectví, roč. II, č. 8 (1959), s. 365 n.
8.Svědectví, roč. IV, č. 13 (1961), s. 51.
9.Tamtéž, s. 50.
10.Tamtéž, s. 48.
11.Tamtéž, s. 48.
12.Tamtéž, s. 64.
13.Tamtéž, s. 65.
14.Šlo o následující komentáře, poznámky a úvahy: Dál, ale jak? (Svědectví, roč. X, 1971, č. 40, s. 578–583), Salva do přátel (roč. XII, 1973, č. 46, s. 188–191), Emigrace a opozice (roč. XIII, 1975, č. 50, s. 207–224), Spolu, ale ne ve spolku (roč. XIV, 1977, č. 54, s. 163–166).