Manifest československých spisovatelů aneb jaká je pravda

Údajný Manifestu československých spisovatelů ke světové veřejnosti byl bona fide otištěn anglicky v londýnském časopisu Sunday Times 3. září 1967 a česky v exilovém měsíčníku České slovo s datem 7. září 1967. První bilanční zpráva o této události a ohlasu, který v západním tisku vyvolal onen tzv. manifest, i pochybnosti o jeho pravosti byly zveřejněny ve 33. čísle pařížského Svědectví (je datováno „zima 1967“ a šlo do tisku nejpozději koncem prosince 1968).

Autorem falešného manifestu byl v Praze žijící český historik Ivan Pfaff, který to po svém zatčení přiznal Státní bezpečnost.

Londýnský Sunday Times uveřejnil3. září 1967 na první stranětext nadepsaný » Czech artists in mass plea for help from West «, později známý jako » Manifest čs. spisovatelů k veřejnosti světa«. Na konci textu byla poznámka, že copyright má » FCI/London «, tisková agentura v Londýně. Zároveň vyšel týž text, včeském originále v mnichovském měsíčníku České slovo, (Reprodukujeme ho v nezkráceném znění na str. 4.) Tiskové agentury ještě v neděli rozšířily text do celého světa. Forma provolání (německý tisk ho označil za » Hilferuf aus Prag «) a způsob, jímž se obracel jmenovitě na několik světoznámých spisovatelů, mu daly dramatický ráz a nádech senzace.

Od počátku byly jisté pochyby nikoli o tom, že text byl napsán v Praze, ale o autenticitě podpisů několika set českých a slovenských vzdělanců. Tyto podpisy, o nichž se pravilo, že byly k textu připojeny, z očividných důvodů nemohly být publikovány.

Pochybovalo se o tom, zda » velmi vysoká část marxistů a komunistů «, o nichž se v Manifestu mluví jako o lidech, kteří dokument podepsali, by opravdu souhlasilo s textem, v němž se hovoří o druhém presidentu ČSR jako o » našem Edvardu Benešovi«, zda by se členové strany obraceli o pomoc na spisovatele, s jejichž politickým názorem vyslovili veřejně nesouhlas (Steinbeck), zda by jedním dechem citovali Marxe i Emersona, Sartra i Kennedyho a varovali před vpálením si cejchu otroctví«, lhostejností k » mravnímu imperativu«, jímž je svoboda projevu.

Jak se dalo očekávat, Praha (po týdnu intenzívního vyšetřování označila Manifest za falsifikát, nejprve v dvojsmyslném prohlášení ÚV Svazu čs. spisovatelů, později v sérii poznámek a článků, většinou rádobyvtipných a posměšných. Hamburský týdeník Die Zeit a Sunday Times (z 10. září) uveřejnily reakce spisovatelů, na něž se Manifest obracel, do rozpravy se vložil Pavel Kohout, který právě režíroval v Hamburku svou dramatizaci Švejka, a londýnské Times vyslaly do Prahy zvláštního zpravodaje Richarda Davyho, aby na místě zjistil, co a jak.

(Viz str. 33.) Pochyby o pravosti dokumentu sílily, Günther Grass odvolal svůj dopis A. Novotnému, ale nikdo, ani Davy nebyl ochoten s naprostou jistotou vyhlásit Manifest za podvrh.

Brzy bylo zjištěno, že text byl vypracován v Československu, dopraven do jedné západoevropské země a odtud v opisech rozeslán na a dresy několika organizací a jednotlivců čs. politické emigrace. Datován byl: » V Praze, 5. srpna 1967 «. Opisy neobsahovaly jmenný seznam podpisovatelů, jen stipulovaly, že Manifest podepsalo 183 členů SČSS, 69 členů Svazu čs. výtvarných umělců, 21 členů Svazu čs . divadelních umělců, 39 členů Svazu čs . filmových a televizních umělců a 56 » vědců, publicistů, duševních pracovníků « . Jeden z těchto textů poskytla FCI redakci Sunday Times.

Dne 10. listopadu oznámilo ministerstvo vnitra, že autor manifestu - identifikovaný jen jako dr. I. P. - byl odhalen a zatčen. Proces proti němu se připravuje.

Zdálo by se tedy, že skončila aféra, jejíž publicita v celém vzdělaném světě byla obrovská a nikoli samoúčelná. Manifest totiž obrátil pozornost tohoto světa na nespornou, kritickou situaci čs. inteligence a navodil rozsáhlou mezinárodní rozpravu, která bude pokračovat a která, jak napsal Günther Grass, by mohla přispět k porozumění postavení spisovatele a umělce socialisticky orientovaného v zemi, jež oficiálně socialismus nastolila. Názory, vyslovené v této rozpravě (z níž tu přinášíme ukázky) některýmilevicovými západními spisovateli, zrcadlí jistý zmatek a naivitu, vysvětlitelnou právě nepochopením základních společenských a politických skutečností v zemi, jakou je dnešní Československo.

---

České slovo

(Mnichov) 8. 9. 1967

Dostali jsme z domova, z pramene nám dobře známého manifest, který údajně podepsalo 183 členů Svazu čs. spisovatelů, 69 členů Svazu výtvarných umělců, 21 členů Svazu čs. skladatelů a Svazu čs. divadelních umělců, 39 členů Svazu čs. filmových a televisních umělců, 56 vědců, publicistů a duševních pracovníků. Manifest byl datován v Praze 5. srpna 1967:

MANIFEST ČS. SPISOVATELŮ K SVĚTOVÉ VEŘEJNOSTI

Českoslovenští spisovatelé, členové Svazu čs. spisovatelů a účastníci IV. sjezdu čs. spisovatelů konaného v Praze 27.-29. června 1967, spolu s připojenými československými umělci, vědci a intelektuály, obracejí se k veřejnosti a spisovatelům celého svobodného a demokratického světa s naléhavou výzvou o pomoc na záchranu duchovní a myšlenkové svobody a nezadatelných práv každého svobodného umělce, ohrožených terorem státní moci.

Na našem sjezdu a bezprostředně po něm došlo k událostem, k nimž nemůžeme a nesmíme mlčet, nemáme-li zradit sami sebe. Vyslovili jsme se na sjezdu pro naprostou, ničím a nikým neomezovanou svobodu projevu a názorů, svobodu myšlení a tvorby, kterou považujeme za samozřejmé právo každého umělce, demokratické a humanistické společnosti, pro zrušení politické censury, proti antisemitismu a rasismu oficiální politiky našeho státu v Israeli, proti pronásledování sovětského spisovatele Solženicyna, proti potlačování lidské důstojnosti kdekoli a kýmkoli, proti potlačení občanských práv v naší vlasti, pro důslednou demokratisaci a humanisaci veřejného života a kulturní politiky v Československu: neboť to jsou problémy, jež nás tíží a znepokojují. Všichni, kdo vyslovili tyto požadavky, jež jsou, jak věříme, těžce vydobytým pokladem kulturního lidstva od dob francouzské a americké revoluce, byli však představiteli státní moci a především představiteli vládnoucí strany obviněni bezpříkladně hrubým způsobem z protistátních úmyslů a nepřátelských cílů. Představitelé strany teroristicky zasáhli do voleb našeho výboru a výslovně nařizovali vyškrtnutí dvanácti, pak čtyř našich nejstatečnějších druhů z kandidátky; vyhrožovali jim umlčením; postavili je pod policejní dohled a znemožnili jim publikovat; vedou proti nim persekuci, která je ohrožuje existenčně i na osobní svobodě; rozpoutali proti celé československé spisovatelské obci štvavou kampaň vysloveně fašistického charakteru, v níž se neostýchají užívat nadiktovaných resolucí pracujícího lidu proti jeho duchovním tvůrcům.

Mezi námi je velmi vysoká část marxistů a komunistů a zdrcující většina z nás nesouhlasí s kapitalistickým společenským a hospodářským řádem a je rozhodně pro socialismus. Protože jsme však pro socialismus skutečný, který by byl „říší svobody“, jak hlásal Marx, a nikoli vládou teroru, protestujeme a voláme na poplach. Věříme s Emersonem, že kdo chce být člověkem, musí být nonkonformistou, a se Sartrem, že spisovatel je odpovědný za svou dobu. Věříme s naším největším kritikem F. X. Šaldou, že „ srdce pravého básníka si nemůže koupit žádná společnost, žádná třída " a že „ básník začíná teprve tam, kde končí nenávistný straník". Věříme s ním, že „ politická úloha spisovatele je v tom, že proti jednostrannému politikaření zdůrazňuje požadavky lidství, proti politickým profesionálům a machrům politického stranictví universálnost lidského ducha; že proti stranám hájí vlast a proti vlastencům lidství“. Byli jsme brutálně přesvědčeni o stálé platnosti slov Karla Čapka, že „každý násilný režim se obrací v první řadě proti svobodné inteligenci, že násilno omezuje čili usměrňuje ducha“.

Víc než před třiceti lety hlásal náš Edvard Beneš světu, že mír je nedělitelný máme tedy snad jisté oprávnění volat my dnes k světu, že nedělitelná je i svoboda a kultura. Neříkejte, prosíme, že každý protest, každá pomoc je marná, protože pomáhat těm, kdo žijí v nedemokratickém státě, je platonické a tedy marné. Neboť, ptáme se, kdo přetrval, kdo zvítězil - Voltaire nebo Ludvík XVI., Victor Hugo nebo Napoleon III., Emile Zola nebo francouzský generální štáb, Thomas Mann nebo Hitler, Meyerhold nebo Stalin ?

Čeho je nám dnes třeba, není pomoc mocenská, ale manifestační solidarita ducha. Protestujte! Volejte na poplach! Žádejte právo svobody projevu a kritiky i zastavení osobní persekuce! A čiňte tak především vy, západní levicoví intelektuálové, kteří stále ještě podléháte nebezpečným ilusím o demokracii a svobodě v socialistických státech, kteří protestujete proti americkým masakrům ve Vietnamu, proti fašismu ve Španělsku, militarismu v Německu, proti rasismu ve Spojených státech a nevidíte, co se děje tam, kam upínáte své naděje! Voláme Arthura Millera a Johna Steinbecka, voláme Jean Paul Sartra i Jacques Préverta, voláme Bertranda Rusella a Johna Osborna, voláme Heinricha Bölla a Günthera Grasse, voláme Petra Weisse a Alberta Moravia, voláme i naše sovětské přátele, kteří osvědčili vůli k svobodě - Ilju Ehrenburga, Alexandra Solžcnicyna, Jevgenije Jevtušenka, Alexandra Vozněsenského, voláme všechny spisovatele celého svobodného světa!

John Fitzgerald Kennedy byl odhodlán „ pay any price, bear any burden, meet any hardship, support any friend or oppose any foe, to assure the survival and success of liberty ". Toto veliké credo vrýváme ohnivým písmem hněvu na štít našeho nerovného zápasu, v jeho znamení apelujeme k duchu a svědomí celého světa.

Pole

Název	Hodnota
Řada	IV. sjezd československých spisovatelů
Měsíc	9
Rok	1967
Předmět	PFAFF, Ivan Manifest československých spisovatelů
Jazyk	český
Zpracovaný	true
OCR	true
Typ	dokument
Zdroj	Svědectví, zima 1967, roč. IX, č. 33, s. 3-6.