Václav Havel: Šifra socialismu

Bývaly doby, kdy i v naší zemi mělo slovo socialismus velmi konkrétní a sugestivní obsah bylo synonymem sociálně spravedlivého světa, tedy ideálem, pro nějž stálo za to bojovat. Nebyl, to ideál, nikterak mlhavý; jeho svůdnost tryskala z jeho velmi hrdě zdůrazňované vědeckosti; tento projekt se zdál, byt založen na pochopení všech fundamentálních historických zákonitostí a vypadal, jako nejlogičtější možný happy end dějin světa.

Mnohé se od těch dob změnilo. A stala se zvláštní věc, velmi dlouhý a neobyčejně komplikovaný vývoj vyústil nakonec do situace, kdy toto slovo, schopné kdysi zapalovat masy, není už ničím víc než veskrze prolhanou šifrou. Byrokraticky aparát komunistické strany, který usurpoval monopol moci a veškerý život společnosti centrálně řídí a manipuluje, provádí už po desítiletí totiž jeden mazaný trik, sám sebe nazývá socialismem. Vydává se za jeho jedinou záruku a kohokoli, kdo se mu nezamlouvá, okamžitě označuje za protisocialistickou sílu. Ohrozit suverénní moc tohoto aparátu znamená tedy ohrozit sám socialismus. Veškeré nezávislé iniciativy, vše, co vyrůstá zdola, nenaplánováno a mimo vliv centrální moci, vše, co se pokouší ztuhlý, neproduktivní a nedemokraticky systém aspoň nesměle zreformovat · (byť i ve jménu socialismu!) je ihned označeno · za antisocialistické a za pokus o destrukci či demontáž socialismu - obvykle s ozubeným folklorním doplňkem o tom, že to je řízeno imperialismem. (Naposled ve stranickém dokumentu o nepříteli pozvedajícím hlavu.)

Tento trik má svou logiku ·a účinnost: mnohaletá propaganda, spolu se vzpomínkou na dávné časy, kdy slovo socialismus mělo ještě svůj vábivý obsah, vytvořila ve společnosti pocit, že socialismus je totéž co Dobro. Nebo přesněji že je třeba se tvářit, jako by tomu tak bylo. Dík tomu vše, o čem se řekne, že to socialismus ohrožuje,  získává přídech zla. Lze si představit lepší pláštík, do něhož se může mocenský aparát zabalit? Vždyť dík tomuto pláštíku vzniká dojem, že cokoli se dostane s tímto aparátem do sporu, je zlý a bojuje proti Dobru.

Těžko by se asi odsuzovali různí zastánci lidských

práv, demokraté, reformisté či vůbec nekonformní lidé za to, že kritizuji nebo ohrožují mocenský monopol současného vedení strany. To by bylo dost legrační. Odsuzovat je však za to, že jsou proti socialismu a tudíž proti samotné dřeni Dobra, to je už méně legrační a proto i produktivnější. Riziko, že bude takto odsouzen, si totiž každý dobře rozmyslel.

Kritizovat tu či onu krávu není těžké, kritizovat však krávu, která sama sebe prohlašuje už po desítiletí za posvátnou, je těžší: člověku je imputován pocit, že nekritizuje jen krávu, nýbrž samotný božský princip, který ji posvětil.

Často lze pozorovat, že různí poctiví lidé, kteří chtějí udělat něco pro zlepšení poměrů, naletí na tento trik. Tvrdí potom, že jsou samozřejmě pro socialismus (jsou přece pro Dobro!), že by jenom chtěli to a to trochu změnit. Jakmile ovsem člověk jednou na tento trik naletí, zpečetí tím svůj osud uznav šifru socialismu za dějinné Dobro, uznal tím legitimitu

pláštíku, respektive pláštík za skutečnost - a pro toho, kdo svůj pláštík vydával tak dlouho za svou nejvlastnější identitu, není už pak žádný problém prohlásit; že dotyčný chápe socialismus spatně a že mu de facto škodí, protože o tom, co je v zájmu socialismu a co mu škodí, může kompetentně rozhodovat jen ten, kdo je takříkajíc sám socialismem.

Socialisticky kritik moci se ocitá v komickém postavení myši, která vytýká slonovi, že by mohl být lépe slonem. Jak být nejlépe slonem, ví přece nejlépe slon sám.

Centralismus, autoritářství, tupost byrokratu, dogmatismus, stagnaci atd. atd. se odváží kritizovat kdekdo, dokonce i Miloš Kopecký. Kdekdo ovšem musí zdůrazňovat, že to dělá jménem socialismu. Jenomže tenhle způsob kritiky v podstatě jen usnadňuje své odmítnutí: přijmuv pláštík (z naivity nebo z taktických důvodů) jako cosi nedotknutelného a nesporného, řekl tím kritik de facto, že objektem kritiky není půjčovna pláštíků, ale samo vesmírné Dobro.

Navrhuji proto vyhýbat se nadále slovu socialismus. Nechť se mluví konkrétně o tom, kdo má rozhodovat o podnikání podniku, komu mají podniky patřit, jak dalece může či nemá rozhodovat mocenské centrum o různých záležitostech, jak se vůbec má či nemá samo mocenské centrum tvořit atd. atd.

Socialismus by bylo lépe - aspoň po určitý čas - do toho neplést. A pokud už o něm někdo mluví, nechť vždy nejprve  zcela nedvojsmyslně řekne, co tím slovem myslí a s jakým konkrétním hospodářským a politickým systémem ho ·spoje.

1. července 1988

Václav Havel

Pole