Jan Štern: Může socialista podepsat manifest?

Úvaha Jana Šterna, v níž polemizuje s Petrem Uhlem.

Rozumějte: manifest Hnutí za občanskou svobodu. Petr Uhl soudí, že nikoliv, Chytá text za jednotlivé věty a tahá je z tkaniny. Pak mírně zkreslí jejich smysl a spěchá k závěru: Jde "o platformu ostře ohraničenou vůči všemu socialistickému".

Co je to "vše socialistické"?

Minulý rok jsem byl vybídnut, abych nepsal příspěvek ke sjezdu SPD. Kromě jiného jsem se v něm pokusil vyjádřit, co pro mne slovo "socialismus" znamená. Napsal jsem: "To, že se ještě po všech nedobrých zkušenostech cítím být socialistou a považuji toto hnutí, tento proud, za dosud nezastupitelný prvek moderní politické scény, má u mne především mravní a citový důvod:

Socialismus pro mne není doktrína, recept ne ideální společnost, jakési konečné řešení dějin. Zrodil se z potřeby zastat se "uražených a ponížených" a tento prvotní impuls je stále živý a bohužel stále potřebný. Stal se svého času výzvou k napřímení lidí usilujících o plnoprávné občanství, plnoprávné ve smyslu sociálním, politickém a kulturním. Přeje si samosprávnou společnost, kde by nebylo občanů první a druhé kategorie, kde by nebyli jedni předurčení k vládnutí a druzí jen k výkonu rozkazů. V tomto ohledu je cestou za vizí, jež možná nebude nikdy úplně uskutečněna.

Cesta za touto vizí musí být samozřejmě praktická, hledající, ale nikdy neztrácející svůj původní mravní motiv, Na aktuálnosti tohoto původního motivu nezmění nic podstatného ani spektakulární revoluce v technice, elektronice či biologii, ani z toho plynoucí proměny sociální struktury obyvatel. V tomto smyslu má socialismus blízko ke všem opravdovým snahám o realizaci a dodržování lidských práv a ke všem skupinám, které se tohoto úkolu ujaly. Ani jim nekončí práce zítra nebo pozítří."

Viděno z tohoto úhlu vypadají věci trochu jinak než z hlediska doktríny. Doktrina třebas tvrdí, že socialismus znamená zespolečenštění výrobních prostředků. Dobrá, ale, to se děje svým způsobem a do určité míry ve všech moderních státech. Nedávno jsem se dozvěděl z ekonomické hlídky BBC, že ve Spojených státech existuje devět tisíc firem s úhrnným počtem devět milionů zaměstnanců, kteří jsou - jakožto akcionáři - spolumajiteli těchto podniků. Jak je vidět, dokonce i v Americe směřuje vývoj k pluralitě vlastnických forem. Jenže zespolečenštění pojaté jako stoprocentní zestátnění všeho a všech vede k byrokratické jedinovládě, pod níž vše živé a podnikavé uvadá.

Rozchod s tímto monstrem není proto rozchod se socialismem, s touhou člověka podílet se jako rovnoprávný na utváření společného osudu, účastnit se na správě věcí veřejných - a tudíž i na správě hospodářství. Není to žádný ústup, ani ústup dočasný, jak nazýval Lenin novou hospodářskou politiku let dvacátých. Je to osvobozující akt. Doktrinář to ovšem tak nevidí. Opakuje podobně jako ovce ve Farmě zvířat: Státní. vlastnictví dobré, soukromé vlastnictví špatné. Stalin, když vyvlastnil rolníky a nahnal je do kolchozů, kde ztratili nejen jakékoliv právo rozhodovat o výsledcích své práce, ale i právo koupit si jízdenku na vlak bez souhlasu načalstva, také prohlásil, že základy socialismu jsou vybudovány. Dokládal to tím, že - cituji - "socialistické - státní a družstevní vlastnictví výrobních fondů, prostředků a budov představuje koncem pětiletky 98,7, procent všech výrobních fondů země". Co se pod těmito procentuálními "základy socialismu" dělo s člověkem, o tom nám neřeknou čísla nic. O tom nám spíše poví novela A. Platonova napsaná v téže době a pojmenovaná shodou okolnosti "Základová jáma".

Pro doktrináře je typická reakce, kterou líčí perestrojkový publicista Burlackij. Bavil se s jedním profesorem o změnách v čínském zemědělství, kde se od znovuzavedení rodinného hospodaření zdvojnásobila. „ No dobře, „namítl profesor, „ale co teď bude se socialismem?“

Tato replika však nemusí být jen cynickou reakcí byrokrata, pro kterého je fakt, že se Číňané konečně dosyta najedí, bagatelka, kdežto „procentuální socializace“ vším. Nedávno mi něco podobného řekl mírový aktivista z NDR, když jsme se bavili o Maďarsku. „No jo, ale co pak zbude ze socialismu?“

Chápu tyto obavy a věděl jsem, že věta manifestu - nevyhnutelná je plná obnova soukromého podnikáni ve sféře živností, řemesel, malých a středních podniků - vyvolá spory.

Přitom z dalšího kontextu i z celého ducha manifestu je zřejmé, že nejde o projekt nějaké násilné a shora vnucené reprivatizace této sféry, nýbrž o to, umožnit, právně i prakticky, podnikat v této oblasti nejen na družstevní, ale i soukromé bázi. Z hlediska doktríny je to ovšem ústup od „stoprocentního socialismu“. Z hlediska životaschopnosti národního hospodářství je to však jedna z cest, jež vede k jeho záchraně. A pokud jsem toho názoru, že lidé tu nejsou kvůli socialismu, ale socialismus kvůli lidem, nevidím důvod k lamentaci o zpronevěře jeho ideálům.

Byrokracie ve svém postátňováním a centralizačním amoku zlikvidovala řemeslnické živnosti a malé podniky, jež byly od nepaměti útulkem lidí nápaditých i mnoha vynálezů. Dnes právě tato část hospodářské přírody naší ekonomice zoufale chybí. Vím, o čem hovořím.

Podnik, v němž jsem byl zaměstnán, koupil svého času samohybnou televizní kameru pro kontrolu stavu kanalizačních stok. Výběrové řízení vyhrála malá švýcarská firma, jejíž nabídka byla po technické i finanční stránce výhodnější než ta, kterou předložil proslulý západoněmecký velkopodnik. Předvádění se konalo v Chebu a davy čumilů z celého Česka sledovaly tu demonstraci. Ve voze s televizní obrazovkou bylo vidět, jak kamera leze stokou a naši podnikoví náčelníci z toho měli dětinskou radost. Jeden ze tří Švýcarů, zdvořilý mladý muž v montérkách odpovídal na dotazy a já překládal. Považoval jsem ho ze šéfa předváděcí skupiny. To skutečně byl. Byl ale navíc i šéfem firmy a jedním ze dvou spolumajitelů. Zřejmě vložil do podniku hlavně svou invenci, neboť elektronické zařízení bylo jeho dílem - dodejme, že patentovaným. Zajímal jsem se, kolik má jeho firma zaměstnanců. Měla jich dvacet, včetně obou majitelů a sekretářky.

Nevím, uznají-li to doktrináři za socialistické přání, ale obnovu takového soukromého podnikání bych našemu hospodářství· ze srdce přál.

Právem se v manifestu říká, že bez iniciativní účasti soukromníků, malých družstev a malých samostatných podniků nelze zaJistit uspokojující služby obyvatelstvu, pestrost spotřebního zboží, rozvoj vynálezectví. To však není jediný důvod pro renesanci podnikavosti v této oblasti. Neboť, kde budou hledat nové pracovní příležitosti lidé doposud zaměstnaní v nerentabilních provozech a přebujelé administrativě? Oblast služeb a vůbec drobného podnikáni by se mohla stát jejich útočištěm. Je to nesocialistické?

Petra Uhle zvláště pohoršil požadavek obnovy soukromého podnikání v kultuře. Prý je to. požadavek „úplné komercializace kultury“. Nikoliv - je to obrana její nezávislosti. Nejde zas, jak to Petr líčí, o nějakou paušální reprivatizaci veškerého kulturního dění. Jde však o to, aby - například - vedle etablovaných nakladatelství, která mohou snadno vytvořit monopol názoru a vkusu, mohla vznikat i nakladatelství družstevní a soukromá, třebas z iniciativy určité tvůrčí skupiny. Je pak už jejich věc, zda v soutěži obstojí. V každém případě by v uvedené praxi byla záruka, že se nic životachopného neztratí ani zbytečně nezdrží. A to, co zde platí pro literaturu, platí s obměnami i pro jiné sféry, od uměleckých řemesel až po film.

František Halas si mne někdy v roce 1948 zavolal na koberec, aby mi vyčinil za článek o Jiřím Kolářovi, za který se dodnes stydím. Při té příležitost se rozpovídal o svých trampotách. „Nemyslete si, že já mám na růžích ustláno. Tuhle jsem se velice pohádal s panem ministrem /Halas měl na mysli svého tehdejšího šéfa, v. Kopeckého/ - a udělal jsem si strašně zle.“ V jejich sporu šlo právě o nakladatelství, o malá nakladatelství, jejichž majitelé hýčkali své knížky často bez ohledu na komerční efekt. Halas je právem považoval za partnery básníků a bránil je před zrušením. Instinktivně chápal, že jsou určité tvůrčí aktivity, které nelze zestátnit nebo zahnat do houfu, aniž bychom jim vzali jejich jedinečnost a smysl. Halas byl socialista.

Chtěl jsem se v této polemice ještě rozepsatt o dalších námětech, ale nač. Už teď mám pocit, že se hádám, a já se nechci hádat, spíš dorozumět. Petrovi vadí , že se v manifestu mluví o samosprávě jen jednou , jiným v textu velice chybí slovo „socialismus“.. Přečetl jsem si manifest pozorně znovu a shledal jsem, že ve všech jeho kapitolách návrhy otevírají dveře k větší občanské svobodě. Právě k tomu, aby si občané mohli sami rozhodnout, jak si své věci budou sami spravovat. Je to málo samosprávné, málo socialistické východisko? Pro mne nikoliv. Proto jsem manifest s dobrým vědomím i svědomím podepsal.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Hnutí za občanskou svobodu
Autor	ŠTERN, Jan
Měsíc	4
Rok	1989
Jazyk	český
Zpracovaný	true
OCR	true
Zdroj	Alternativa. Revue pro nezávislou politiku, č. 2, 1989, s. 55.