Petr Uhl: Demokracie pro některé. Kritika manifestu Hnutí za občanskou svobodu

1988,  prosinec^{1Tento časový údaj je uveden pod textem stati.} , Praha. - Stať Petra Uhla »Demokracie pro některé. Kritika manifestu Hnutí za občanskou svobodu« s výhradami proti základním principům tohoto manifestu.

Začnu omluvou: protagonisty Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a signatáře jeho manifestu pronásleduje Státní bezpečnost, vede se proti nim trestní stíhání »ve věci«, tedy zatím bez obvinění konkrétních osob; byly domovní prohlídky; desítky lidí jsou vyslýchány jako svědci; orgánystatní moci se opět jednou snaží kriminalizovat ty, kdož hledají cestu z politického, hospodářského a kulturního úpadku, za nějž nesou odpovědnost především ti, kteří tvrdou rukou v této zemi dvacet let vládnou.

Za této situace by se mohlo zdát neslušným veřejně kritizovat manifest HOS. Na svou omluvu chci uvést, že závažnost textu -snad jediného konzistentního politického textu od roku 1969 vyžaduje kritiku těch, kteří jsou vůči stávajícímu politickému systému rovněž v opozici a kteří mají vůči manifestu HOS námitky zásadního rázu. Jisto je, že stoupenci HOS i jeho odpůrci jsou nadále, až do pádu byrokratické diktatury, sužující všechen čs. lid, na jedné lodi: i já jsem byl jako svědek v trestní věci »HOS« předvolán a svědeckou výpověď jsem bez většího konfliktu mohl odmítnout jen proto, že jsem naznačil svůj hypoteticky podíl na diskusi a činnosti, k níž HOS vybízí. I když jsem se s tím Státní bezpečnosti předem nesvěřil, měl jsem při odmítnutí svědecké výpovědi na mysli především své odhodlání, že budu manifest veřejně kritizovat a že se pokusím, na podkladě radikálnější, tj. ke kořenům problému jdoucí kritiky socioekonomického systému, posílit myšlenkový proud, aspirující na lepší vyjádření zajmu lidu této země.

Odhlédneme-li od textu Demokratické iniciativy, která nedávno spáchala politické harakiri^{2Autor článku má zřejmě na mysli informaci Demokratické iniciativy ze 14. 11. 1988 o dočasném přerušení její činnosti z důvodů silné represe ze strany mocenských orgánů. Její text in: Čas demokratické iniciativy 1987-1990, Sborník dokumentů, Praha 1993, dok. č. 30, s. 77-78. Stručná charakteristika hnutí Demokratická iniciativa je uvedena v připojeném seznamu nezávislých iniciativ.}, byly v posledních měsících v této zemi vydaný dva politické manifesty -Českých dětí a HOS.

Manifest Českých dětí^{3Manifest Českých dětí byl zveřejněn v Praze 28. 5. 1988, podepsalo jej 28 občanů, mj. básníci I. Jirous, A. Stankovič, J. Topol. Krom požadavků, které ve své stati glosoval P. Uhl, se manifest Českých dětí vyslovil pro přestavbu ekonomické základny země, včetně zemědělství.}volá po obnovení Království českého, po králi, který bude ochraňovat zvěř v lesích, po opětném připojení obojí Lužice -zemí to Koruny české -k českému státoprávnímu celku, jakož i po tom, aby zeměpanské hrady a královská města byla zachována. Jsou  lidé bez fantazie, kteří podezírají České děti, že si z nich utahují. Z toho přirozeného pohledu je možno v manifestu Českých dětí vidět amalgam snového, žertovného a seriózního. Historický konzervatismus se tu snoubí s výsměšným antiautoritářstvím. Musím se přiznat, že ač nejsem ani za mák roajalistou, jsou mi některé tóny jejich manifestu sympatické: »vláda nemusí mít, ba ani nemá mít žádný politický program« nebo »navrhujeme přechod politických stran do oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení«. Jak předvídavé! České děti zavětřily nebezpečí dávno předtím, než se může ustavit vláda s politickým programem, dávno předtím, než se v této zemi mohou vytvářet politické strany usilující o moc.

Manifestem Českých dětí bych se nijak nezabýval, nebýt manifestu druhého, tedy právě manifestu politického hnutí, které se takovou stranou (stranami) chce stát. I manifest HOS bych mohl -sine ira et studio -charakterizovat jako nějaký ten amalgam, např. téměř vše integrující a slibující a tím rozplizlý a matný (což mohou být jen potíže růstu hnutí či spíše prenatální komplikace), kdyby se jeho autoři netvářili, jako kdyby mluvili jménem všech demokratů a tedy i za mne. Na rozdíl od Českých dětí.

V úvodu manifestu HOS se totiž dočítám, že v tomto hnutí »Se budou soustřeďovat lidé, kterým není lhostejna budoucnost naší vlasti, kteří jsou připraveni k otevřené rozpravě o všech politických otázkách, kteří respektují princip plurality a kteří jsou odhodlaní se přímo politicky angažovat... «To všechno se přece hodí i na mne, nikdo nikdy o tom nepochyboval až na pár členů amerických nadací, kteří se usnesli, že Uhl není demokrat, ale v Evropě se tomu nepřikládá váha, Evropa je tradičně nevděčná, od Američanů bere všechno až na jejich názory).

Podívejme se tedy, jak respektují princip plurality sami autoři manifestu: V letech 1968-69, kdy se poměrně svobodně vyjadřovali všichni kritici a odpůrci byrokratického centralismu a stalinismu, existovala široká škála názoru na to, jakým směrem by se měl ubírat vývoj společnosti, která se

uvolňuje ze sevření dogmatismu a byrokratické nadvlády. Na jednom pólu tohoto spektra stáli stoupenci technokratických (z mého hlediska nedemokratických) koncepcí, horující pro společnost výkonu, odpovědnosti a kázně. Zde se zdůrazňovala kompetence, volalo se po vládě odborníků nebo aspoň po zesílení jejich vlivu. Heslem byla též »denivelizace«, a to pořádná. Na druhém konci názorového spektra byli stoupenci celospolečenské samosprávy, usilující o to, aby bezprostřední výrobci rozhodovali, resp. spolurozhodovali o výrobních prostředcích a podmínkách své práce. V tomto táboře se rozvíjely různé antiautoritářské postoje, projevovala se kritika kapitalistického výrobního způsobu a buržoazní demokracie a hledalo se pochopení pro problémy tzv. třetího světa. Lidé z obou táborů byli víceméně zajedno, že obnovení zbožně tržních vztahu je nutností -pro technokraty to byla nutnost samozřejmá a vítaná, pro stoupence samosprávy perspektiva problematická, vyžadující budovaní mechanismu účinné sociální kompenzace. Při diskusích o politickém systému či spíše mocenském uspořádání se technokraté vyslovovali pro zastupitelský demokratický systém, pro nepřímou demokracii. V závislosti na zralosti svých politických koncepcí nebo ještě spíše na zvolené taktice propagovali existenci více politických stran nebo aspoň více proudů či tendencí v rámci KSČ -šlo o tzv. oponenturu, formulovanou Akčním programem KSČ z dubna 1968. Tato politická seskupení by měla sama nebo v koalici vládnout a být odpovědna parlamentu, a nepřímo tedy voličům, za veřejně kontroly, svobodného tisku atd. Technokraté připouštěli možnost a někdy i vhodnost či nutnost hospodářské samosprávy, která by vyjadřovala zájmy pracujících podniků a nezasahovala do operativního a střednědobého řízení podniku; tímto řízením by byli pověřeni odborníci. Odpůrci hospodářského managementu a partajně-parlamentního systému se snažili, aby hospodářská moc sestoupila co nejníže, tedy nejen na ředitelský tým, nýbrž na dělníky a zaměstnance a j e j i c h organizaci, kterou si sami k vyjadřování svých zájmů vytvoří. V politické oblasti se ani oni nestavěli proti zastupitelské demokracii, ale navrhovali, aby od samého počátku byly zavedeny mechanismy demokracie přímé, a to nejen ve výrobní sféře, jak jsem uvedl, nýbrž i ve všech oblastech společenského života.-Tyto mechanismy, zpočátku jen slabé a doplňující zastupitelský demokratický systém (tj. parlament, národní výbory), by se v průběhu let, desetiletí a možná generací posilovaly, tak aby nadvláda a manipulace jedněch s druhými byla postupně omezována. Tento vývoj směrem ke komunistickým ideálům není ovšem závislý ani tak na víře lidí v »samospasitelnou doktrínu« , nýbrž na celkových společenských poměrech a jejich dynamice, hlavně v ekonomice (problémy hospodářského dostatku a volného času) a v kultuře (problémy v oblasti vzdělaní a hodnotové orientace, zvláště nastupujících generací).

Sporu bylo mnoho, dodnes slyším výhrady k utopiím, výhrady vyvěrající z malodušnosti a podceňovaní lidské přirozenosti a schopností -jednoho ze společných jmenovatelů stalinismu, dalších totalitaristických proudů a technokratických koncepcí. A přitom, jak už to v Čechách bývá, nevyskytly se ani extrémy: nebylo tu anarchistu, usilujících o nastolení egalitářské a libertinské společnosti (ani dnes u nas nejsou, na rozdíl od sousedního Polska); nebylo tu technokratu, kteří by chtěli aspoň na čas vyloučit demokratické mechanismy (parlament, strany) a suspendovat právě nabyté demokratické svobody. Oba tábory nebyly navíc ani ostře vyhraněny, většina kritiků byrokratické nadvlády zastávala pozice mezi oběma (didakticky) mnou vylíčenými stanovisky. To se odráželo i v dokumentech oné doby, např. návrhu zákona o podniku, ve stanoviscích odboru apod.

Nicméně, popsané dvě tendence -samosprávná s akcentem na rozvoj přímé demokracie-těchnokratická, stavějící výlučně na nepřímé demokracii, v Československu konce šedesátých let skutečně existovaly. Autoři a signatáři manifestu HOS to nemohou nevědět-mezi nimi je jich několik, kdo byli výraznými stoupenci celospolečenské samosprávy.

A jestliže se dnes tváří, jako by existovala jen demokracie nepřímá, není to opomenutí, ale vědomá volba. To by bylo v pořádku, České děti chtějí krále, HOS může usilovat o nepřímou demokracii. Měl by se však vypořádat s představami, které v letech 1968-69 byly nejen teoreticky formulovány, nýbrž přímo uskutečňovány: ve studentském hnutí, v dalších vznikajících organizacích mládeže, v části odborového hnutí, zárodečně i ve výrobě, ale hlavně v kultuře -všude se projevovala tendence k přímému rozhodování lidí, vznikaly nátlakové skupiny (a někdy účinné), diskutovalo se o právech aktivní menšiny vůči nezainteresované většině atd. V manifestu se však princip přímé demokracie objevuje jen jednou, a to v požadavku zavést referenda o některých důležitých otázkách závazného celospolečenského významu. Samozřejmost formulací tykajících se politického systému prokazuje, že autoři textu ani na chvíli nezapochybovali o tom, že k parlamentnímu systému politických stran, usilujících ve volbách o moc, není alternativa (srvn. 3. kap., 6. odst.). A to se přitom na začátku říká (1. kap.), že »Zatím nevíme, jakým způsobem se bude naše země k demokracii ubírat a jaké formy bude tato demokracie jednou mít« .

Nejhorší ovšem je, že zároveň s tímto záměrným opomenutím koncepce celospolečenské samosprávy a postupného rozvoje přímé demokracie autoři bohorovně tvrdí (v úvodu), že v HOS je dost místa pro všechny, kdož respektují princip plurality.

Posuny politického myšlení od demokracie k manipulačním modelům, od výrobně demokratických představ ke koncepcím technokratickým, od citlivého zkoumání vztahu mezi právy jednotlivce a společnosti k emotivnímu a poněkud obrozeneckému »vztahovaní se« k národu, víra v možnou existenci spravedlivého státu, stojícího nad společností-to vše je za posledních dvacet let v čs. společnosti zřejmé. Něco z toho proniklo i do manifestu HOS.  Smutné na tom je to, že mnozí jeho signatáři, lidé s vysokou politickou kulturou a socialistickou (v nejlepším smyslu toho slova) minulostí, dokázali se tak rychle vzdát svých názorů a připojit se k textu, který nemá se socialismem nic společného. (Říkám-li „socialismus“ , myslím pochopitelně na socialismus založený na demokracii; „reálné“ a jine socialismy jsou vzdáleny jak mne, tak mým názorovým odpůrcům z HOS.)

Vedl je k tomu ohled na veřejné mínění, v němž nastal výrazný posun doprava? Nebo spíše ustoupili několika neokonzervativním signatářům manifestu, kteří by se nikdy nepřipojili k prohlášení, jež by připouštělo -vedle demokracie zastupitelské -byt' jen možnost demokracie přímé? Nevím, bilance je neradostná v každém případě.

Ú stup z levicových pozic má však své hlubší příčiny: tkví, po letech bojů za socialistické ideály, ve ztrátě víry v lepší perspektivy lidstva vůbec. Hrůzy stalinismu, všeobecný marasmus a stagnace zemí sovětského „bloku“, relativní (a v širších souvislostech neprozkoumaná) prosperita evropského Západu, a nyní Gorbačovův kurs s jasnými prvky  „pozápadňování se“ - hlavní naděje politických veteránů; to vše je natolik deprimující, že lidé hledají východisko v negaci toho, za čím v minulosti stáli. Poslechněme Milana Šimečku:

„Mnoho obětavých, sociálně cítících a bídou znechucených lidí sdílelo od nepaměti ideu, že lidská společnost si konečně zaslouží, aby byla uspořádána podle rozumu, podle vědecky zdůvodněného projektu, a ne podle libovůle a špatných lidských vlastností. V devatenáctém století tento projekt dozrál a Marx ho teoreticky-zdůvodnil. Podle staré tradice byl projekt nazván socialismem a komunismem, ale není to moc důležité, protože pro celou ideu není hlavní zaměření projektu, ale projekt sám, jako lék, jako spása a jako ukončení nevědomé cesty lidstva. Projekt spravedlivé a slastné budoucnosti byl natolik vzdálen od zavedeného způsobu života, že jeho autoři nemohli doufat v jeho realizaci jinou cestou než cestou revolučního násilí. Tuto poněkud nepříjemnou stránku věci odbyli teoretikové poukazem na to, že násilí už beztak existuje a že toto nové násilí bude trvat jen krátce, jen proto, aby otevřelo dveře do říše svobody. Když však došlo v Rusku a později ve východní Evropě, v Asii, v Africe a na Kubě (také v Kambodži, ano, také v Kambodži!) k realizaci projektu, ukázalo se, že „přechodné“ násilí se táhne na dlouhé lokte a dveře do říše svobody zůstávají zavřené. Násilí ve všech formách; brutálních i poněkud civilizovanějších, se zařídilo samo pro sebe a institucionalizovalo se. V tomto násilí se společnost nově strukturovala, vznikla nova třída, nově se sloučily sociální zájmy atd. Před čtyřiceti lety byla do tohoto projektu vtažena i naše republika a bránila se stejně ochable jako předtím [i] potom. Už bylo přesně popsáno, co všechno tu hrálo roli. Po sedmdesáti letech od prvního pokusu máme před sebou výsledek; ten je skličující sám o sobě a mravně zničující, když vezmeme do úvahy oběti, které si projekt vyžádal. To platí ještě více pro nás, protože jsme nezačínali v bídě a zpustošení jako jiní.“

A jaký nabízí Milan Šimečka lék? Hledá program pro budoucnost (zase projekt?). Chválí dokumentační činnost Charty 77 a pokračuje:

„Rozhlédneme se po Evropě. Úspěšné vlády ve slušných a prosperujících demokratických státech jsou všechny stejně pragmatické, vyvažují spíše smířlivě než antagonisticky různé sociální zájmy a jsou koneckonců vždy napravo nebo nalevo od středu. Náš lid nemá jinou mentalitu než naši sousedé a mít možnost volby, dal by ve všech uzlových bodech našich dějin přednost této cestě. „ (Výňatky z textu M. Šimečky „Československo 1988“- šance do konce století, viz Alternativa, c. I, str. 65.) V kritice manifestu HOS se nemohu do podrobností zabývat názory jednoho z jeho signatářů.

Bývaly jeho texty moudré; tento však je nejen zatrpklý, ale i nespravedlivý. Nespravedlnost k marxismu není originální, je převzata z neokonzervativního slovníku. Obavám se však jednoho, že totiž Milan Šimečka, na rozdíl od neokonzervativců (aspoň některých), hlásajících prostě demagogicky to, co snad zapůsobí na lidi, těmto argumentům věří.  Zaklad omylu, spočívajícího ve špatném (stalinském či jinem) pojetí marxismu, je v tom, že marxismus, socialisticky či komunisticky program, nemají a nikdy neměly být „vědecky vypracovaným projektem“ ve smyslu návodu, nýbrž historickou analýzou, jejíž pochopení může pomáhat ve společenské činnosti lidí. Je to poznání, že existují zákony společenského vývoje, jejichž charakter je mnohem složitější a neurčitější než u zákonů přírodních) a zároveň je to snaha zákony formulovat. Uznávám, že ne vždy byla tato snaha korunována úspěchem. Vydávat tedy marxismus za „projekt“ v naznačeném smyslu je hrubě.zkreslující. Vydávat ho pak za „lék“ (neokonzervativci říkají „všelék“), za spásu, to je už úplný nesmysl. S násilím, uplatňovaným v průběhu celé lidské historie, a s pochopením jeho destrukčních účinků na každé úsilí, rozvíjející lidskou civilizaci a kulturu, je to však také jinak. Šimečkovi se hodí, že na rozdíl od „křesťanské“ vlády Pinocheta nebo teokratického (muslimsko-šíitského) státu ajatolaha Chomejního či na rozdíl od „náboženských“ válek v Severním Irsku a Libanonu se některé režimy hlásily k socialismu či komunismu (Kampučia). Proč k nim nepřiřadí hned (nacionálně) socialistický režim Hitlerův? Ten měl přece také „spásný projekt“ , byť zcela jine provenience.

Nicméně má Milan Šimečka pravdu v tom, že takovými spasnými projekty bývají zdůvodňována nejhorší zvěrstva, jejich jménem bývá fanatizováno obyvatelstvo. Je-li však ideologie těchto zrůdných formací přebírána z křesťanství, marxismu, islámu nebo odjinud, není to příliš podstatné. Spásné projekty za to nemohou, vinu mají lidé, kteří pro dosazení svých mocenských cílů se zmocňují té či oné „ideologie“, aby ji demagogicky a propagandisticky využili. A buďme spravedliví a přiznejme jak křesťanství, tak marxismu či socialismu, ale i islámu, že je namístě říci: z n e u ž i l i.

Po Evropě se rozhlížejme důkladné, zamysleme se i nad mentalitou jejích národu. Poznáme pak, že co se v jednom pohledu jeví jako slušný a prosperující demokraticky stát, může být z pohledu druhého obratně manipulovanou společností, s privatizací zájmů, neposkytující možnosti skutečného rozvoje ani jednotlivci, ani skupinám, ani celé společnosti. Prosperita je relativní, sociální rozdíly značné, nejen v bohatství materiálních statků, ale zvláště pokud jde o rozhodování ve všech oblastech života. Prosperita je pak do značné míry výsledkem stále zvěstující se hospodářské nerovnosti a bezohledného vykořisťovaní „rozvojových“ zemí. S tím vším souvisí morálka společnosti, zaměřené na zisk, výkon a tím na právo silnějšího.

Snad ještě par slov: Nehlásím se k socialismu, k marxismu a k myšlence revolučního překonaní dosavadních socioekonomických formací na Východě, Západe i v tzv. třetím světě z nějakého doktrinářství. Nehlásím se k tomu všemu ani jako křesťané se hlásí ke své víře. Základem mého přesvědčení je, jak doufám, poznání. Poznání, jaké je umožněno jednotlivci s jeho omezenými schopnostmi, lidské historie, společenského vývoje. A k tomu snad víra, že pokrok (ano, nebo­ jím se toho slova, tolikrát prokletého či aspoň zpochybněného), že tedy pokrok existuje, že materiální a duchovní podmínky, v nichž žijí lidé -národy i jednotlivci -se zlepšují nebo se aspoň zlepšovat mohou. Snad ·je v pozadí toho všeho má víra v humanistické ideály, v člověka jako bytost a priori důstojnou a neopakovatelnou. Poznání společenských souvislostí, tendencí a možností -nemáte-li rádi termín „Společenské zákony“ -pak pomáhá v orientaci jaké hodnoty podporovat a prosazovat. Komunistické ideály - přes jejich problematickou utopičnost - byly a jsou pro mne, alespoň v úsilí, které naznačují, hodnotami nejvyššími. A tak se, Milane, nezlob, že nad Tvou nabídkou „prosperujícího a slušného demokratického státu“ trochu ohrnuji nos. Přitom vím, a vždy jsem vedle, že - alespoň v posledních letech - jsou lidská práva ve všech zemích evropského Západu, snad až na Turecko, zajištěna podstatně lépe než v mé vlastní zemi a že i celkové životní podmínky většiny lidí většiny těchto zemí (zde už musím byt opatrnější) jsou výrazně lepší než životní podmínky čs. obyvatelstva. To mi ovšem nebrání, abych neusiloval o taková práva, možnosti a poměry, které připravují cestu k ideálům, jež jsem přijal za své, a které zároveň jsou dosažitelné z civilizační úrovně a ze stupně společenských vztahu naší dnešní čs. společnosti. A které by pro tuto společnost, jež byla „vtažena do tohoto projektu“ vzhledem k její dnešní sociální struktuře, nebyly krokem zpět. Pokud pro Tebe, Milane, zůstává sociální rovnost (ve smyslu absence příkrých sociálních nerovností, jež jsou výsledkem nikoli práce, ale vlastnictví kapitálu) pozitivní hodnotou, řekni mi, zda se neraduješ stejně jako já, že v naší zemi není buržoazie, takže, alespoň v národním, tedy čs. meřítku, zde není nikoho, kdo by mohl zakládat nebo kupovat ony „malé a střední podniky“ jejichž vznik a působení HOS jako blahodárný prvek ekonomické asanace doporučuje.

Chápu, že moje názory jsou jaksi „demodees“, avšak kdybych se vzdal tohoto pohledu na perspektivy lidstva, perspektivy nikoliv snad skvělé a zářící, ale lepší než je současnost, nemohl bych pracovat ani politicky, ani v oblasti lidských práv.

Již jsem se dotkl problému vlastnictví a disponovaní výrobními prostředky. Nepřekvapuje, že návrhy manifestu HOS jsou v tomto bodě v souladu s tím, co v poslední době zavádějí v Maďarsku, Polsku a na co se chystají ve větší míře v SSSR a snad i v Československu. HOS doporučuje pluralitu forem vlastnictví výrobních prostředků. Pokud jde o dosavadní „statní“, staví se za hospodářskou samosprávu. Tak se samospráva dostala i do manifestu, ovšem pouze ve své hospodářské (jugoslavské) podobě. Zaujetí družstevnictvím (i ve sféře služeb, obchodu a výroby) je jistě v současných čs. podmínkách krajně potřebné, stejně tak jako podpora drobného soukromého podnikání, které není založeno na cizí práci (např. rodinné podniky). Hospodářská situace naší země je špatná a prognózy slibují, že bude ještě horší. Za této situace je pochopitelně třeba zabývat se vážně všemi projekty a návrhy, které by ji mohly ozdravit. Vzhledem ke stále se zvyšujícímu zaostávání čs. ekonomiky se nabízí lék V podobě zahraniční účasti, včetně kapitálové, V různých odvětvích čs. hospodářství. Nesdílím názor, že toto obnovovaní kapitalistických výrobních vztahu, ať už se uskutečňuje v Maďarsku či v SSSR, nebo ať po něm šilhají Jakeš a Adamec, či ať' ho postuluje HOS, by znamenalo vzdání se »výdobytku socialismu,, či ,,výsad dělnické třídy« prostě  proto, že takové výdobytky a výsady neexistují ani relativně (ve srovnání s proletariátem Západu), ani absolutně. Nicméně perspektivní vyprodej čs. národního hospodářství a jeho ,,začlenění“ do ekonomického systému západní Evropy vyvolává řadu zneklidňujících otázek politického i sociálního rázu. Dne 29. 11. 1988 poslaly do Prahy čtyři nezávisle skupiny z NDR, a to Knihovna životního prostředí, Demokratičtí socialisté, Socialismus zdola a Hlasy proti, solidarizační prohlášení s politicky pronásledovanými v Č SSR; se závěrem jejich prohlášení se v podstatě ztotožňuji, proto ho uvádím v plném znění (první dvě třetiny prohlášení se týkají perzekucí v Československu a NDR):

„... Tato potlačovací opatření ukazují hloubku krize, v níž se ocitli byrokratičtí vládci v obou našich zemích. Odmítají veřejnou diskusi o nutných demokratických a hospodářských reformách, konfrontaci s reálnými dějinami, odmítají zodpovídat se pracujícím. Namísto toho se byrokracie uchyluje k silnějším represím na vnitropolitické scéně, a pokud jde o zahraniční politiku, pokouší se o napojení na imperialistické tržní mechanismy a doufá přitom, že tím vyřeší hospodářské potíže. Tyto snahy jsou v souladu se zájmy kapitalismu, který se pokouší proniknout do dalších zemí s nízkými mzdami a odbytišti zboží a se zdroji surovin, z čehož všeho plyne zisk; jsou také v souladu se zájmem byrokracie, která usiluje o to, aby si udržela své hmotné a funkční výsady alespoň v postavení správce ekonomiky, řízené nadále v rámci nových tržních vztahů (podtrhl P.U.). To však bude znamenat prudké zhoršení životní úrovně v našich zemích, inflaci a vyprodej už existujících sociálních vymožeností pracujících. V restauraci kapitalistických hospodářských mechanismů nevidíme žádné řešení. Bohatství jedněch vždy znamená chudobu a utlačování jiných, tak jako průměrně vysoká životní úroveň na Západě je do značné míry umožnována bídou národu třetího světa. Hospodářsky vzestup země a zhodnocení zvýšeného úsilí pracujících o takový vzestup se nemohou uskutečnit pod vládou úřednictva, které se do této vlády samo jmenovalo, nýbrž jen za politické vlády samotných pracujících, přičemž je podmínkou, aby byla plně zajištěna demokratická práva. Určité kruhy na Východě i Západě se stále vice sdružují ve snaze udržet své mocenské výsady (podtrhl P. U.); proto máme my jen jednu cestu - prohloubit vzájemné styky a mezinárodní solidaritu těch, kdož bojují za uskutečnění svých práv a proti represívním aparátům ve všech zemích, ať už je to v Gdaňsku, Rheinhausenu nebo v Jižní Africe, za mezinárodní demokratický socialismus a sebeurčení národu.“

Je to jiný jazyk než jazyk manifestu HOS: „... jsme pro pluralitu různých typu vlastnictví a rozhodování a pro takové podmínky, které by umožnovaly hospodářským sektorům a podn i kům (komu v těchto „sektorech“ a podnicích? -P.U.) hledat ty formy, jež by nejlépe odpovídaly jejich specifickým potřebám, nejlépe uplatňovaly lidskou podnikavost, a tím i nejlépe vedly k jejich prosperitě“, praví se v manifestu HOS. Zde je třeba jasně říci, že slova „pluralita“ je zneužito. HOS má samozřejmě právo takovou pluralitu navrhovat, stejně jako jiní mohou mít právo např. v rámci „plurality trestu,, navrhovat jejich rozšíření o baštonádu či jiné opět v rámci „plurality vzdělání a výchovy“ usilovat o soukromé školy pro ty, kdo mají. Odpůrcům baštonády, církevních škol nebo vykořisťování cizí práce nelze vyčítat ani nedemokratičnost (pokud nechtějí potlačovat. diskusi o těchto problémech), ani je nelze demagogicky vyřídit poukazy na to, že dnešní penitenciarní, vzdělávací i hospodářský systém jsou v takovém stavu (a teď' je možno pravdivě vylíčit hrůzy kriminálu i fabrik), že by navrhovaná opatření byla výrazným zlepšením. Nechť je vždy umožněno usilovat o jiná zlepšení.

Rád bych nyní i v budoucnu přesvědčoval své spoluobčany, že omezení plurality forem vlastnictví by mělo být vetší než např. omezení názorové plurality. (I zde je třeba zákonem do určité míry omezovat hlásání názorů rasistických, xenofobních, těch, které vyvolávají či oslavují teror a brutalitu apod.). Z politického hlediska je to věc volby; např. maďarské Demokratické fórum, v jehož řadách zdaleka nepůsobí jen socialisté, se vyslovuje k otázce takto: ,,Odmítá všechny společenské formace a organizace, které se zakládají na monopolu, na závislosti občanů a lidu, na jejich útlaku a vykořisťování 'a i už jménem soukromého kapitálu nebo totalitního  státu  (podtrhl P.U., citováno podle LN c.  10/88, str. 14).

Odpor vůči podnikaní, založeném na vykořisťování cizí práce (tj. na tom, že pracovník o své práci, jejích výsledcích a podmínkách nespolurozhoduje, nýbrž pouze práci zaměstnavateli prodává - mimochodem dnešní stav drtivé většiny pracovníků), je zdůvodnitelný nejen socialistickým přesvědčením, nýbrž všeobecně rozšílenou koncepcí lidských prav. Právo na soukromé hospodářské podnikání není sice zakotveno v mezinárodních paktech o lidských právech, je ho však možno odvodit z čl. 17 Všeobecné deklarace lidských prav. Zde je ovšem třeba uplatnit zásadu, že užívání každého práva je doprovázeno omezeními, která stanoví zákon a která jsou nutná mj. k ochraně práv druhých. Je nepochybné, že vzato do důsledků, zasahuje každá ekonomická činnost v nedostatkové a na peněžně tržních vztazích založené ekonomice do práv někoho jiného, protože podstatou konkurence, na níž je tato ekonomika založena, je hospodářský boj, střet zájmů. Nerealistické představy snažící se o rázné překonání tohoto stavu skokem do rovnostářské společnosti socialisté už dávno vzdali a počítají se zásahy do práv druhých, k nimž dochází v tomto hospodářském mechanismu obnovených či lépe řečeno modifikovaných kapitalistických hospodářských vztahů a hledají přitom vhodné společenskoekonomické struktury a instituce, v nichž by se ekonomické zájmy sdružených výrobců (podniků) střetávaly a v nichž by se řešily jejich vzájemné konflikty kompromisy tak, aby vyhovovaly i cele společnosti. To je úkol pro hospodářskou i celospolečenskou samosprávu, úkol, na němž se mohou podílet všichni. Co by však socialisté neměli nikdy vzdát, to je rozhodný odpor proti pracovně právnímu vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec, tak jak ho v jeho celistvosti známe z kapitalistického hospodářství či z pohledu řadového zaměstnance z dnešního Československa. Neboť toto právo podnikat (tedy právo v hospodářském modelu navrhovaném manifestem HOS) by nemělo být založeno na právu podnikat s výsledky cizí práce. Zásah do (hypotetických) podnikatelských práv zaměstnance ve prospěch podnikatelských práv zaměstnavatele je tak výrazný, že právo podnikat je třeba zákonem omezit na jednotlivce resp. rodinné podniky (pod veřejnou kontrolou). Individuálně a rodinně provozovaná řemesla, živnosti, služby spolu s družstvy, v nichž je možno zajistit demokratické rozhodování o práci, budou pro stagnující sektory čs. ekonomiky, zvl. v oblasti sužeb, malovýroby a obchodu dostatečným rámcem pro ty, kdož chtějí podnikat se svou vlastní prací. Postulát HOS „plná obnova soukromého podnikaní ve sféře živností, řemesel, malých a středních podniků, části zemědělství a v kultuře (nikoli částečně v kultuře, ale v kultuře vůbec!) je jednou z nejdůležitějších vět manifestu. Jasně ukazuje směr, kterým se HOS chce ubírat. - Jen na okraj: co má znamenat požadavek úplné komercializace kultury? Kdyby se to povedlo, byl by to světový primát, něco jako polpotovská Kampucia s opačným znaménkem, neboť není na světě země, kde by kultura byla závislá jen na soukromém podnikání. Naštěstí.

Dech mi však přímo vyrazila poslední věta kapitoly manifestu Cesty k hospodářské prosperitě:

„Čs. ekonomika by se měla přirozeně včlenit do ekonomiky světové, založené na všeobecně výhodné mezinárodní dělbě práce.“

Jeden přítel mi vysvětlil, že to mám číst:  „... do ekonomiky světové, která by měla být založena na všeobecně výhodné mezinárodní dělbě práce.“ Kdyby toto chtěli autoři vyjádřit, jistě by to řekli. Tak, jak je to vytištěno, čtu:  „... do ekonomiky světové, která je založena na všeobecně výhodné mezinárodní dělbě práce.“ V celém manifestu není potom samozřejmě ani slovo o problémech Sever - Jih, o vykořisťování a drancování třetího světa, na němž se mimochodem prostřednictvím světových cen podílí i Československo, byť vzhledem ke své kapitálové slabosti nepatrně; HOS by však zřejmě chtěl čs. podíl na tomto lupu zvýšit. Tím méně je zmínka o nerovnoprávných ekonomických postaveních v rámci tzv. prvního světa, ať už mezi zeměmi nebo v rámci jednotlivých zemí.

Co zbývá? Snad konstatování, že jde o liberálně demokratickou platformu, odpovídající německé PDP a britským Iiberálům. O platformu ostře ohraničenou vůči všemu socialistickému, snad s jedinou výjimkou hospodářské samosprávy ve velkých podnicích (menší a vetší mají přejít do soukromých rukou). Je to platforma otevřená směrem napravo, k neokonzervativismu. Jistě kvůli nim nebyla krásná slova o odborářské pluralitě doplněna prostým požadavkem práva na stávku, i když Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech toto právo v rámci zákonů jednotlivých zemí uvádí. Právo na stávku by pravděpodobně mohlo být na překážku hladkému chodu malých a středních soukromých podniku. Přitom nejde o opomenutí, vím, že v době, kdy se text ještě měnil, bylo navrhováno, aby právo na stávku bylo do manifestu zahrnuto.

Také návrh, aby byly zvýšeny pravomoci prezidenta republiky, voleného v přímých volbách, je z pojmového vybavení pravice. Když už se uvažuje o výhradně zastupitelské demokracii, jsou k volbě zhruba dva systémy: prezidentský, jak ho známe z USA, mnoha zemí Latinské Ameriky a v Evropě v míře daleko slabší z Francie, a systém, kde prezident (monarcha) má jen symbolickou funkci, jako je tomu v NSR, Skandinávii, Beneluxu atd. Vládnutí pomocí prezidentských rozhodnutí (dekretů) je bližší vůdcovské představě a skrývá v sobě totalitní nebezpečí, před nímž neokonzervativci rádi zavírají oči.

Ústupek neokonzervativcům je i v tom, že manifest se vůbec nevyslovuje proti trestu smrti, i když Československo je jednou z posledních zemí Evropy, kde tato skvrna na právním řadu konce XX. století stále existuje. Také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech poskytuje vhodnou zakladnu pro boj proti trestu smrti.

K drobnostem-které ale ilustrují malou kompetenci autorů -patří např. požadavek na vznik zákona nejen o volbách, ale i o politických organizacích'(tedy jistě i o politických stranách), „který by v duchu... ústavy umožňoval svobodnou politickou činnost a konkretizoval způsoby, jimiž se mohou různé typy občanské reprezentace ucházet o přízeň voličů a o účast-na správě veřejných věcí“ (všimněte· si - ucházení se o přízeň voličů je uvedeno dříve než správa věcí veřejných). Povalečné Československo zdědilo· meziválečný právní pohled na politické strany, převzatý po první válce z Francie: politické· strany zde prostě jsou, působí a žádný zákon (až do případného zákazu strany) je nijak nesvazuje, ani jim nic nekonkretizuje. Co není zakázáno, je povoleno, na to přicházejí dnes dokonce i v SSSR. Představa je to prostá: politické strany jsou přirozeným jevem a čím méně budou reglementovány, tím lépe. Dnešní situace je poněkud komplikovaná: zákonem o Narodní frontě z podzimu 1968, ale domáhat se takto zákona o politických stranách (nemluvím o požadavku na volební zákon) prozrazuje neznalost problematiky. Pokud jde o mne, doporučoval bych, aby už v ústavě byla formulována taková ustanovení, která by zabránila politickým stranám - monopolně či koaličně -soustředit ve svých rukou, či spíše v rukou stranického představenstva, veškerou politickou moc ve společnosti, a to i tehdy, bude-li zaručena svoboda slova, tisku a vláda bude podřízena parlamentu (s většinou právě oné strany či stranické koalice). Jinak bych politické strany zákonem nijak neomezoval, dokonce se domnívám, že kromě lunaparku a charity, doporučované Českými dětmi, mohou sehrát nezastupitelnou a prvořadou úlohu při předkládaní různých návrhů celé společnosti; mohou a musejí se stát organizátory politického života. Nesmějí však být jeho výlučnými či hlavními nositeli, nesmějí uchvátit moc, protože jinak spadneme z bláta do louže. Politická moc by měla být rozpuštěna mezi všechno obyvatelstvo, a není-li to dnes z mnoha důvodů možné, měli bychom uvažovat o takovém modelu společnosti, který by k postupnému jejímu rozpouštění stále směřoval. Buržoazně demokratický parlamentarismus mocensko-partajnického typu to neumožňuje, ba naopak, vede k nezájmu, apatii, manipulaci odborníky a politiky, a tím i k politické, a po čase kulturní, morální a celospolečenské stagnaci.

Poněkud podivný je požadavek, aby obhájce měl před soudem (ve věcech trestních) tatáž práva,

jaká má prokurátor. I když praxe se tím často neřídí (mnohdy však ano), má dnes obhájce více práv než prokurátor. Tak např. prokurátor je povinen shromažďovat i důkazy, svědčící o nevině obviněného nebo jeho vinu oslabující, zatímco obhájce v podstatě nesmí předložit soudu důkaz, prokazující dosud neprokázanou vinu. Obhájce může obhajovat jakýmkoliv způsobem (smí i lhát a samozřejmě zamlčovat), což prokurátor nesmí. Pořádek závěrečných řečí, nutný souhlas obhajoby s čtením svědeckých vypovědí i další prvky zvýhodňující - a zcela poprávu - obhajobu před obžalobou. Požadavek na zrovnoprávnění obhájce a prokurátora je snad projevem jakési snahy o „privatizaci“ soudní pře, kde dva rovnoprávní partneři -stát a obviněný, zastupovaný obhájcem - se obracejí na nestranného a nezávislého soudce (senát, porotu), aby je rozsoudil. Myslím, že by to byl krok zpět. Navíc oprávněné úsilí o větší nezávislost soudců nemůže byt stoprocentně úspěšné (i když lze dosáhnout mnohem větší soudcovské nezávislosti než dnes), protože soudci nežijí ve vzduchoprázdnu, ale v třídně diferencované společnosti; vyjadřují-li dnes „třídní“ zájmy byrokracie, budou i v budoucnu, byť v míře podstatně slabší, vyjadřovat zájmy vládnoucích sociálních skupin (např. manažerů velkých podniku a vlastníků podniků malých a středních, pokud se věci budou vyvíjet podle návrhů HOS, ale doufejme, že nebudou). Neznalost současné právní úpravy trestního práva a postavení prokuratury prozrazuje i požadavek, aby po zřízení správního soudnictví, které převezme částečně agendu prokuratur, byla funkce prokuratur omezena jen na zastupování státní žaloby (správně: obžaloby) v trestním procesu. Autoři asi chtějí zbavit prokuraturu všeobecného dozoru nad zákonností. Také bych se přimlouval za to, aby tato funkce byla odňata statním orgánům (prokuraturám) a přebraly ji nově vzniklé společenské instituce (typu VONS, ISO apod.). Ale to v manifestu není. A také tam není, kdo se tedy namísto prokuratur bude zabývat prevencí; kdo dosavadním prokurátorským dozorem např. ve věznicích a nápravně výchovných ústavech atd., kdo bude mít právo podat stížnost pro porušení zákona k nejvyššímu soudu (ve věcech trestních i jiných); není tam, jak bude nahrazen prokurátorský dozor v civilně právních sporech atd. Prostě někdo něco napsal, aniž si přečetl zákon o prokuratuře. A to manifest podepsali nejméně tři právníci.

Nemohu se zbavit dojmu, že vznikem HOS jsem byl podveden: manifest se tváří jako výchozí text všeobecně demokratické platformy, kde se může uplatnit každý, kdo vedle svých vlastních demokratických představ je ochoten diskutovat i o představách jiných, z jeho hlediska, řekněme, méně demokratických. Svými postuláty se však HOS ostře ohraničil vůči skutečné demokracii, sledující vytvoření materiálních a duchovních podmínek pro rozvoj osobnosti každého člověka a tím i rozvoj cele společnosti; usilující o výrobně demokratické principy, jejichž cílem je odstranění vykořisťování a zmírnění manipulace, postupné převrácení ekonomického objektu v ekonomický subjekt; akcentující svobodné sdružování výrobců jako podmínku demokratického hospodářského rozvoje lidské pospolitosti; usilujíc -v perspektivě jakkoli vzdálené -o osvobození člověka tím, že vláda lidí nad lidmi bude nahrazena vládou lidí nad věcmi. HOS namísto toho podává snadná a zdánlivě přijatelná osvědčená řešení buržoazního světa, navíc bez jakékoliv kritičnosti nebo pokusu o modifikaci. Nárok HOS na koordinování všech demokratických politických aktivit nezávislého typu, který z úvodu jeho manifestu nepřímo plyne, je za této situace nárok totalitní. A já doufám, že nezávislé politické myšlení se bude v Československu rozvíjet i mimo HOS a hlavně mimo HOS. Mnohé nasvědčuje tomu, že se tak již děje.

(Psáno pro první číslo revue Alternativa.)

1.	Tento časový údaj je uveden pod textem stati.
2.	Autor článku má zřejmě na mysli informaci Demokratické iniciativy ze 14. 11. 1988 o dočasném přerušení její činnosti z důvodů silné represe ze strany mocenských orgánů. Její text in: Čas demokratické iniciativy 1987-1990, Sborník dokumentů, Praha 1993, dok. č. 30, s. 77-78. Stručná charakteristika hnutí Demokratická iniciativa je uvedena v připojeném seznamu nezávislých iniciativ.
3.	Manifest Českých dětí byl zveřejněn v Praze 28. 5. 1988, podepsalo jej 28 občanů, mj. básníci I. Jirous, A. Stankovič, J. Topol. Krom požadavků, které ve své stati glosoval P. Uhl, se manifest Českých dětí vyslovil pro přestavbu ekonomické základny země, včetně zemědělství.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Hnutí za občanskou svobodu
Autor	UHL, Petr
Měsíc	12
Rok	1988
Jazyk	český
Zpracovaný	true
OCR	false
Zdroj	Hlušičková, Růžena – Císařovská, Blanka (eds.): Hnutí za občanskou svobodu: Dokumenty. Praha: Maxdorf 1994, s. 69 nn.