Vilém Prečan: Palachův odkaz jako výzva v boji za svobodu v roce 1989
(Text byl publikován v lednu 2009 jako úvod k elektronické dokumentaci Palachův týden – začátek konce komunismu v Československu.)
Vojenské přepadení a obsazení Československa 21. srpna 1968 mělo dvojí, zpočátku protichůdný důsledek. Stalo se velkým impulsem k rozvinutí širokého sociálně-politického hnutí občanů, jež mělo takřka celospolečenský charakter.
V slavném „československém týdnu“ – 21. – 26. srpna 1968 – "nikým nevedení, nikým neorganizovaní a spontánně jednající lidé napsali novou kapitolu do světových dějin nenásilné rezistence, občanského protestu" (Petr Pithart). A na dějinný okamžik ustoupil do pozadí rozpor mezi těmi „nahoře“ a „dole“, zdálo se, že společenství zájmů převažuje nad vším ostatním, že už neplatí „oni a my“, že je tu jednotné společenství s výjimkou hrstky kolaborantů.
Že je tomu ve skutečnosti jinak, se projevovalo postupně, při naplňování kapitulačního aktu – moskevského protokolu – z 26. srpna. Zpočátku byly všechny nepříjemné kroky stále ještě Dubčekova vedení, z nichž nejcitelnější bylo anulování vysočanského sjezdu KSČ, prezentovány jako nezbytné taktické ústupky k dosažení rychlého odchodu vojsk. Postupně se vyjevovalo, že normalizaci podle sovětského předpisu zahájili Dubček a spol. podpisem moskevského protokolu, byť v prvních týdnech šlo ještě o normalizaci v mírném stylu. K procitnutí z iluze „jednoty“ došlo v polovině října, když byla podepsána smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu a s dalšími akty konsolidace mocenských aparátů a ústupky před sovětským tlakem. Takzvaná „reálná“ politika reformní reprezentace začínala značkovat cestu a vytvářet návod pro „reálněpolitické“ východisko příslovečného muže z ulice, a to jak ve věcech velké politiky, tak v jeho každodenním mikrosvětě. Síly ochotné restaurovat totalitní moc podle sovětského receptu se formovaly takřka před očima traumatizovaného obyvatelstva, postupně pacifikovaného a dezorientovaného „národními hrdiny“.
Stávalo se zjevným, že všechny demokratizační předsrpnové svobody stály na hliněných nohách, jestliže byla zachována tzv. vedoucí úloha strany, tj. určující role mocenského centra. Množily se příklady toho, jak snadné je změnit či zrušit zákon, zrušit registraci spolku, pozastavit vydávání časopisu, nebo jej zcela zlikvidovat, zařídit odvolání či rezignaci nepohodlných lidí a nahradit je povolnými loutkami či takovými lidmi, kteří měli iluzi, že menším zlem zabraňují zlu většímu. A tak se začínala se šířit nálada bezvýchodnosti, zklamání a znechucení, jež spoluvytvářela sociálně psychologické podmínky k restauraci autoritativního režimu bez masových konfliktů. Původní solidární heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“ zaznívalo stále víc jako zoufalá naléhavá připomínka (buďte přece s námi!), a mělo brzy umlknout, když nacházelo stále menší ohlas, a nakonec už jen hluché uši.
V takové situaci dozrávalo rozhodnutí Jana Palacha k činu, který měl podle jeho představy vyburcovat občany k obraně proti sovětské lži, která hrozila stát se československou pravdou, vyburcovat občanskou společnost k sebeobraně. Palachova živá pochodeň zemí vskutku otřásla, na okamžik takřka všichni strnuli.
Ale to bylo všechno. Vzplanuly sice nové studentské protesty, pokračovaly ústupové půtky o záchranu té či oné svobody, toho či onoho činitele. Zkoušelo se všechno, spojit studenty s dělníky, tehdy se rozvíjela ilegální aktivita levicového Hnutí revoluční mládeže. A podvakrát dali lidé v březnu 1969 v ulicích ve spontánním výbuchu radosti nad hokejovým vítězstvím československého mužstva najevo, co si myslí o „Rusácích“.
Posledním velkým aktem protestu byly letáky a demonstrace k prvnímu výročí invaze. Tentokrát však byl režim rozhodnut všem, a zejména mládeži, která nejdéle ze všech nechtěla odejít do soukromí, udělit názornou lekci o tom, komu patří ulice. V srpnu 1969 to nebyli sovětští vojáci, ani sovětské tanky, ale pohotovostní oddíly československého bezpečnostního sboru, tankové sbory československé armády, českoslovenští policisté a příslušníci československých dělnických milicí, kdo silou či hrozbou síly potlačili vzpomínkové demonstrace ve velkých městech Čech, Moravy a Slovenska. Řízení akce měl na starosti předseda federální vlády Oldřich Černík, rok předtím odvlečený v poutech do Moskvy, a zákonné posvěcení mu dal jiný hrdina Pražského jara Alexander Dubček, ještě na nějakou dobu předseda Federálního shromáždění. Na základě Dubčekem podepsaného „prügelpatentu“ byli biti, zatýkání a odsouzeni lidé, kteří demonstrovali s jeho jménem na rtech.
V té době už byly rozhlas, televize i tisk v Československu konsolidovány, tj. „usměrněny“, a lekce udělená lidu se v těchto sdělovacích prostředcích oslavovala jako „odražení náporu nepřátel“. Do roka a do dne od slavného „československého týdne“ tak bylo viditelně postaveno mimo zákon vše, co bylo v srpnu 1968 nebo i později řečeno, slavnostně proklamováno a odpřisáhnuto slibem solidarity. Sovětská lež, poražená v „československém týdnu“, se stala v Československu pravdou, zaznívající už napořád ze všech informačních kanálů, které se před rokem tak proslavily po celém světě.
Zakrátko nezůstalo ani z programu reformy zhola nic kromě federalizace státu, ještě k tomu reálněsocialisticky deformované. Směřování k demokracii, cesta k politické pluralitě byla zarubaná, zdálo se jakoby na padesát let. Avšak zůstala pluralita lidských existencí, zůstali lidé, kteří nekapitulovali a kteří jako pokračovatelé iluzemi mnoha odstínů poznamenaného sociálně-politického hnutí let 1968–69 zpracovali zkušenost občanského vzepětí do uceleného konceptu nedělitelnosti svobody a do programu a praxe každodenního trpělivého nenásilného zápasu o uplatnění lidských a občanských práv pro všechny.
Spolu s nimi dorůstali k dospělosti ti, kteří bylo ke konci šedesátých let ještě dětmi a pro něž se po dvaceti letech dospívání za normalizace stala oběť Jana Palacha výzvou k občanskému postoji. V mnohém byli lépe připraveni než jejich historičtí předchůdci z konce šedesátých let. A také doba byla jiná. Dozrál čas nikoli pro jakkoli zmodernizovanou reformu reálného socialismu, ale pro demokracii pro všechny. Bylo jen nutno zbavit se strachu z moci. Před dvaceti lety – 15. ledna 1989 (tehdy to byla neděle) – začal Palachův týden, který byl lekcí o tom, že „komunismus je bití“, jak tehdy přesvědčivě argumentoval Ludvík Vaculík v jednom ze svých mistrných fejetonů, ale také týdnem zvedání hlav a hlasitého vyjádření vůle k aktivnímu občanství. Za jedenáct měsíců poté dozrál čas k sebeosvobození.
Tři následující dobové texty z ledna–února 1989 vyjadřují náladu v Československu na začátku „roku zázraků“ (jak byl právem nazván rok 1989).Dokumentují, jakou výzvou k občanství se tehdy stala právě Palachova pochodeň z roku 1969 a proč byl Palachův týden – střetnutí občanů s mocenským násilím – tak důležitým krokem k znovuzískání svobody.
