Peter Bakewell a zázrak kanadského spojení v letech 1986–1988

Vilém Prečan na kanadském velvyslanectví v Praze 9. října 2007 

Účinnost spolupráce mezi domácí antitotalitní rezistencí a politickou emigrací závisela na vzájemné komunikaci spolehlivými cestami, mimo kontrolu komunistických aparátů. Jinak nemohl exil poskytovat služby, které domov naléhavě potřeboval (tj. zprostředkovat ostatnímu světu necenzurované instituce o situaci v zemi; udržovat spojení mezi „domovem“ a institucemi svobodného světa; prolamovat informační bariéru udržovanou režimem podporovat proudění informací; opatřovat technické prostředky pro domácí samizdatové dílny; pomáhat při organizování a zprostředkování mezinárodní solidarity a humanitární pomoci obětem politické perzekuce a jejich rodinám). Bylo nezbytné vytvořit celou komunikační síť („pošťáků“ – kurýrů, zasilatelů, dovozců, distributorů exilových periodik a knížek, odborné literatury) na podporu domácích aktivit a k informaci ostatního světa o výsledcích občanských iniciativ, z nichž měla vyrůst budoucí občanská společnost.

Jeden z velkých zázraků, který umožnil takovou komunikaci mezi rezistencí doma a v zahraničí, byl spojen s obětavým a vynalézavým působením německého diplomata Wolfganga Scheura, kulturního referenta západoněmeckého velvyslanectví v Praze v první polovině osmdesátých let. Wolfgang Scheur opustil Prahu v polovině dubna 1986 a místo mohutného proudu informací zbyly jen pramínky – takřka náhodná a sporadická výměna dopisů mezi mnou a hlavním pošťákem v Praze, Jiřinou Šiklovou.

Říká se, že se zázraky neopakují. Jenže v létě 1986 se odehrál druhý zázrak komunikace; jeho ohniskem bylo tentokrát kanadské velvyslanectví v Praze. Velký příběh tohoto kanadského spojení začal odvážnými krokem křehké ale nesmírně houževnaté ženy, profesorky univerzity ve Vancouveru Markety Goetzové-Stankiewiczové. Nebyla nováčkem, byla zasvěcena a věděla, jaká situace nastala poté, co Wolfgang Scheur ukončil pražskou misi. Koncem července 1986 byla v Mnichově; 28. července mi odtud telefonovala do Hannoveru a nabídla, že zprostředkuje kontakt mezi mnou a Donaldem Mackayem, který byl tehdy druhým tajemníkem a vicekonzulem kanadského velvyslanectví v Praze. (Dali jsme mu tehdy krycí jméno McDonald.) Marketa mi sdělila, že se v nejbližších dnech chystá do Prahy. Dohodli jsme se, že zkontaktuje Jiřinu Šiklovu, kterou ještě neznala, a pokusí se dát ji dohromady s McKayem.

Pak to šlo ráz na ráz: Markétě se podařilo všechno zvládnout doslova na jedničku. Jiřina Šiklová a Donald R. Mackay se sešli 8. srpna a o den později jsem dostal zprávu, že mám čekat na „Ferdu Mravence“ před hlavním vchodem nádraží v Norimberku 11. srpna v 11 hodin. Byl jsem celý nesvůj – takřka otevřený, málo zašifrovaný telefonát z pražské telefonní budky mě naplňoval obavami. Dopadlo to dobře. Mladý muž s puntíkatým šátkem (proto Ferda Mravenec) a manželkou po boku čekali na dohodnutém místě před nádražím. Přivezli korespondenci a nejnovější dokumenty Charty 77. Odjížděli vlakem, a tak jsme jim nedali (jako vždy mě doprovázela moje žena Helena) nic těžkého, větší objem měly jen korektury Dálkového výslechu, videokazeta představení Larga desolata na Broadwayi a 13 výtisků právě česky publikovaného Pokoušení, to vše pro Václava Havla. Za týden, 18. srpna, přijeli do Norimberka znovu. Měli již k dispozici auto, a tak si odváželi kromě korespondence pro mluvčí Charty 77, pro Danu Němcovou, Jiřího Dienstbiera, Ludvíka Vaculíka a Václava Havla osm objemných tašek s „četbou“ a technickými potřebami pro „domov“.

Dvacátého srpna se objevila v Hannoveru Markéta. Její zpráva byla jako studená sprcha: Donald Mackay v Praze končí. Poslední schůzka s ním se bude konat 3. září v pohraničním německém městečku Vohenstrauss vzdáleném 570 kilometrů od Hannoveru a pouhých 18 km od československých hranic, kde jsme se předtím často setkali s Wolfgangem Scheurem.

Nepřijel sám – přivezl svého kolegu a přítele, a byl to dar z nebes: Peter Bakewell. Přiletěl do Prahy s manželkou a třemi malými dětmi krátce před tím, 26. července 1986, a pracoval na velvyslanectví jako druhý tajemník a vicekonzul. Měli jsme na svůj první rozhovor sotva tři hodiny, avšak stačilo to, abychom si o sobě řekli to nejdůležitější a zpečetili dohodu o neobvyklé spolupráci, která měla trvat do 5. srpna 1988. Peter Bakewell představoval životní spojení mezi mnou a hlavním tajným „pošťákem“ v Praze Jiřinou Šiklovou až do konce svého působení v Praze. (Těmi dvěma lety začalo přátelství, které trvá dodnes.)

Do konce roku 1986 jsme se sešli ještě třikrát, v roce 1987 třináctkrát a pak do konce července 1988 ještě osmkrát. Z Prahy proudila tímto „kanálem“ korespondence nezávislých spisovatelů, historiků a filozofů, dokumenty Charty 77 a nezávislá publicistika, samizdatová periodika a samizdatové knihy. Opačným směrem exilové časopisy a knihy, cizojazyčná odborná literatura a stále ve větším míře technické prostředky pro samizdatové dílny. V roce 1988 to byl velký kopírovací přístroj pro Lidové noviny a tři další, menší kopírky, 5 elektrických psacích strojů. A spotřební materiál pro kopírovací přístroje a psací stroje. Mám dosti přesný soupis přijatých i odeslaných zásilek, písemností, tiskovin, samizdatů, technického zařízení; kdybychom dali na váhu vše, co jsme si předali za těch skoro 30 setkání, byly by toho dvě, ale spíše tři tuny materiálu. Peter také bezpečně dopravoval peníze –- honoráře pro domácí autory a prostředky pro samizdatové dílny.

(Nejčastějšími místy našich schůzek býval Vohenstrauss, Weiden, Mitterhöll u Weidenu. Sešli jsme také v Pasově, na dálničním parkovišti Steigerwald, na letišti v Norimberku, když přiletěli Skillingovi, jednou ve franckém Švýcarsku, dvakrát zavítali Bakewellovi k nám na zámek Schwarzenberg.) Většinou jsme na sebe měli málo času, naše setkání trvala obvykle dvě tři hodiny, někdy i méně. Jen asi třikrát jsme mohli posedět od večera do půlnoci, nebo i déle. Nicméně jsme si dobře rozuměli.

Obdivoval jsem Petra, Jiřinu i její pomocníky, na nichž spočívala celá tíha této činnosti, s napětím, stresem a riziky. A taky jsem se o ně bál. Jiřina a její čeští mladí spolupracovníci riskovali svobodu, Peter Bakewell nesl riziko eventuálního diplomatického incidentu či skandálu a následků, které by to mělo pro jeho kariéru: vypovězení z Československa. V tom směru existoval precedens – v roce 1976 byl vypovězen z Prahy kanadský diplomat James Bonthorn, poté co byl nafilmován, jak přijímá balíček s písemnostmi od Oty Ornesta.

Naštěstí jsem měl až letos v létě možnost pročíst si spis „Lumír-86“, v němž byly shromážděny všechny poznatky československé komunistické kontrašpionáže a státní bezpečnosti ze sledování Lumíra 86 – Petra Bakewell, jak ho pojmenovali. Obsahuje hlášení o odposleších telefonátů, záznamy z výpovědí agentů, například z okolí bydliště Petra Bakewell, z prostředí Jazzové sekce i mezi českými pracovníky kanadského velvyslanectví, záznamy o jeho cestách do zahraničí, do Bratislavy a do Brna, fotodokumentaci jeho pobytů na ruzyňském letišti, kdykoli doprovázel hosta ze zahraničí, dokumentaci jeho styků se západními diplomaty v Praze.

Tam jsem se dozvěděl, že v březnu 1987 StB došla na základě odposlechnutých telefonátů k závěru, že Petr Bakewell jako „paní Tomanová“ slouží jako „naše“ spojka oběma směry. Slídilové později zjistili, že dochází k předávání materiálu z Peterova automobilu, ale nebyli schopní to průkazně dokumentovat. O mnohém nevěděli. Překvapilo mě, že navzdory intenzivnímu sledování nepřišli například na to, že Václav Malý navštěvuje Petera Bakewell v jeho bytě, kde sloužíval pro Petra a jeho paní mši. – (Mimochodem, Václav Malý se omlouvá, že dnes nemohl přijít. Koná se třídenní biskupská konference a on tam jako jeden z biskupů musí být. Všechny Vás moc pozdravuje.)

V březnu 1988 si byli pracovníci Státní bezpečnosti konečně jistí, že mají připravenou past, aby Petera Bakewella chytili in flagranti, ve chvíli, kdy – jak se domnívali – Jiřina Šiklová bude nakládat materiál do jeho auta a on bude v jejím bytě. Pečlivě vypracovaný plán se dvěma alternativami z 29. března 1988 vzal za své na poradě o den později. Zástupce náčelníka 1. odboru Správy vyšetřování StB „soudruh“ Trkovský tehdy sdělil, že „v současné době vzhledem k vnitrostátní a mezinárodní situaci není vhodné akci realizovat. Variantu se zadržením Šiklové u vozidla Bakewella nelze ani při nafilmování a další dokumentaci považovat za důkaz, jelikož se nejedná o žádnou trestnou činnost.“ A tak se nakonec spokojili s tím, že vyčkají dalšího vývoje po ukončení Bakewellovy akreditace v Československu.

O tom jsem tehdy neměl potuchy. Ale ani oni netušili, co jsem se dověděl v červenci 1988, když mi Jiřina Šiklová k dopisu ze 14. července přiložila lístek psaný rukopisem P. B. s tímto sdělením: „I think my successor may help. He spoke with Gordon.“ V té době už byl jeho nástupce Pierre Guimond v Praze a navštěvoval kurzy češtiny. Než Peter Bakewell opustil 5. srpna 1988 definitivně Prahu, sešli jsme se naposledy v Mitterhöllu 27. července, a tehdy jsem měl tuto informaci potvrzenou. V dopise z 9. srpna 1988, který jsem Jiřině poslal spolehlivou cestou přes německé velvyslanectví, jsem psal o „následníkovi trůnu“ – a tak byl z Pierre Guimonda „Troník“.

Seznámili jsme se ním až v polovině října v Scheinfeldu, kam přijel se svou paní o víkendu na krátkou návštěvu, abychom se o všem dojednali; 5. listopadu jsme měli krátkou schůzku v německém Mitterhöllu. Tehdy byla Jiřina Šiklová po akci podniknuté proti ní pracovníky kontrašpionáže koncem října 1988 „mimo provoz“. Naposledy jsme se setkali s Pierrem Guimondem 13. listopadu 1988 v Café Schwarzenberg ve Vídni. To už bylo po uveřejnění článku v Rudém právu o Jiřině Šiklové, kde byl zmíněn také Peter Bakewell. Zázrak „kanadského spojení“ skončil. Význam pro zintenzivnění spolupráce mezi disentem a exilem, pro činnost domácích iniciativ byl však trvalý. Peter Bakewell prokázal hnutí za lidská a občanská práva neocenitelnou službu a zasloužil se o návrat svobody a demokracie do Československa.

Drahý Petře, Tvoje pomoc v nejtěžších dobách nebude nikdy zapomenuta. Spolupráce s Tebou patřila k tomu nejkrásnějšímu, co jsem ve svém životě doposud poznal.