Jsou tisíce knih, o kterých ani nevím, říká sběratel samizdatů Jiří Guntorád

David Hertl (dramaturg Českého rozhlasu)

Nenápadná budova na Senovážném náměstí v Praze ukrývá skutečný poklad: knihovnu Libri prohibiti. Instituci, jejíž sbírku českých a slovenských samizdatových časopisů organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu Unesco zapsala do seznamu Paměť světa. Něco podobného nemá ve světě obdoby.

S trochou nadsázky se dá říct, že snaha řady Čechů (a tehdy i Slováků) opisovat v 70. a 80. letech publikace, které nesměly v oficiálních nakladatelstvích vycházet, má cosi z obrozeneckého nadšení. Výroba tiskovin „na koleně“ a jejich domácí rozmnožování, to nebyly jen aktivity Ludvíka Vaculíka nebo Václava Havla. „Je to české specifikum. Samizdat u nás pokrýval téměř všechny možné obory. Byl to následek toho, že tehdejší režim potlačoval prakticky vše, co nebylo výslovně dovoleno. Takže opatřit si kvalitní publikace o teologii, filosofii, sociologii, číst nezávislou literární nebo výtvarnou kritiku, to znamenalo sáhnout po samizdatu,“ říká Jiří Gruntorád, který knihovnu Libri prohibiti zřídil a od začátku i vede. Šíře záběru samizdatových publikací je neuvěřitelná: neoficiálně vycházely publicistické časopisy, časopisy o zahraniční politice, o lidských právech, ale také třeba časopis pro spotřebitele nebo pohádky pro děti. Samizdat mapoval všechno, co lidé v oficiálně povolených publikacích postrádali. Podstatnou část toho všeho lze dnes najít právě v knihovně Libri prohibiti.

Příběh o tom, jak se Jiří Gruntorád poprvé setkal se samizdatem, je jednoduchý: šestadvacetiletý Jiří přišel v roce 1978 do jednoho bytu v Praze na Karlově náměstí zazdít díry po instalatérech. Byl tehdy člověkem s celkem jasným názorem na realitu Husákova Československa. Na základní škole nevstoupil do pionýra a ani později do svazu mládeže, na studia nebylo pomyšlení. Okupace Československa v srpnu 1968 a smrt Jana Palacha v lednu 1969 z něj nadšeného budovatele socialismu neudělaly. Jeho myšlení formoval Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Odtamtud se také dozvěděl o Chartě 77. V bytě na Karlově náměstí, kam dorazil coby zedník obvodního podniku bytového hospodářství, ho zaujaly strojem popsané papíry, ve kterých poznal dokumenty Charty 77. V bytě bydlela rodina Václava a Kamily Bendových. Václav Benda, jeden z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77, se svými názory netajil. „Vždy jsme se drželi toho, že neděláme něco ilegálního,“ říká Kamila Bendová, když se jí ptám, zda neměli strach nechat ležet chartistické dokumenty na stole před neznámými lidmi. Právě s ní se dal Gruntorád do řeči. Takhle se ten příběh vypravuje celá desetiletí. Nikde se neříká, že zatímco Jiří a Kamila mluvili o Chartě a jejích dokumentech, malta Jiřího Gruntoráda ve fance na chodbě rozhodně neztvrdla: ani ne dvouletý Benda junior si s ní poradil tak, že zaneřádil všechno, co mohl, včetně sebe.

Jiří Gruntorád zanedlouho Chartu 77 podepsal a začal se starat o rozmnožování časopisu Infoch, Informace o Chartě. Přišly výslechy na Státní bezpečnosti, dva soudy a dva pobyty ve vězení. Ten druhý na čtyři roky a po něm tři roky takzvaného ochranného dohledu, od prosince 1984 do prosince 1987, který se v mnohém podobal novodobému nevolnictví. Gruntorád se musel devětkrát týdně hlásit v přesný čas na policii a po 22. hodině se zdržovat v místě bydliště. To mu nebránilo, aby pokračoval v organizování výroby a distribuce samizdatu. Ostatně jeho samizdatová dílna nezahálela ani v době, kdy byl ve vězení. Své edici dal název Popelnice. „Tehdy existovaly samizdatová edice Petlice nebo Česká expedice, tak jsem zvolil něco, co také končilo na –ice,“ řekl Gruntorád v jednom z rozhovorů. V  Popelnici vyšlo přes 130 titulů. Dnes už si jen pamětníci vzpomenou, jak takové domácí „nakladatelství“ fungovalo. Někteří vydavatelé měli k dispozici rukopisy zavedených zakázaných autorů, jiní se starali o přepisování starších a po roce 1969 „zakázaných“ knížek, opisovaly se i překlady zahraniční literatury, u které bylo jasné, že u nás nemůže vyjít oficiálně. Postupně se přidávaly desítky, nakonec stovky samizdatových časopisů. Někdo si vystačil s psacím strojem, do kterého se dalo zasunout třináct i víc tenkých „průklepových“ papírů a mezi ně černé, uhlové „kopíráky“. Ta poslední kopie už sice byla na hranici čitelnosti, ale taková byla doba. Ti vybavenější dokázali rozmnožovat samizdat na strojích, jako byl ormig nebo cyklostyl. Tam už počty vyrobených kopií šly do stovek. A když se ve druhé polovině 80. let v podnicích rozšířily kopírky, tisklo se na nich. Dlouho ale platilo, že – slovy Jiřího Gruntoráda – psací stroj byl svého druhu „zbraní“.

Jiří Gruntorád zkoušel přepisovat sám. Začal se Seifertovou sbírkou Morový sloup. „Psal jsem plynule dvěma prsty, takže jedna stránka mi trvala dvacet, třicet minut,“ směje se po letech. Osud tohoto samizdatu byl neslavný: vyšel v nákladu deset kusů, všechny osobně podepsal Jaroslav Seifert, ale zabavila je Státní bezpečnost. Postupem času našel Gruntorád dostatek spolehlivých opisovaček. „Byla to práce jako každá jiná, takže se za ni muselo platit. Pět korun za stránku A4, tři koruny za stránku A5. Papír se kupoval v papírnictví, zaplatit jsem musel i knihaři. Samizdatová publikace byla přibližně desetkrát dražší, než normální knížka v tehdejším knihkupectví,“ říká Gruntorád. Ani vysoká cena nebránila mimořádnému zájmu. Poptávka po samizdatech byla vždy větší, než možnosti opisovačů a rozmnožovatelů. Není divu, že řada lidí si samizdaty půjčovala. Mám s tím osobní zkušenost. V roce 1987 mi kamarád půjčil půjčený samizdatový strojopisný opis Orwellova románu 1984. „Do čtyřiadvaceti hodin vrátit,“ zněl jasný příkaz. Splnil jsem, jen jsem toho moc nenaspal a ze školy si z toho dne taky nic nepamatuji.

Vydavatelé samizdatů byli v kontaktu s přáteli, kteří se podobnou činností také zabývali. A tak si samizdaty vyměňovali. Tady je začátek sbírky, která se později stala základem Libri prohibiti. Před listopadem 1989 Jiří Gruntorád schovával sbírku samizdatů u přátel, u kterých bylo pravděpodobné, že by ji Státní bezpečnost nehledala – a v říjnu 1990 se poprvé otevřela pro veřejnost, nejprve v pražské Podskalské ulici. Když se stěhovala na Senovážné náměstí, zdálo se Jiřímu Gruntorádovi, že nové prostory nikdy nezaplní. Dnes je pravdou opak, místa je málo. Knihovna se pod jeho vedením proměnila v unikátní instituci. Kromě „papírových“ samizdatů shromažďuje exilové tiskoviny a samizdatové audio a videonahrávky. A i když Jiří Gruntorád stále shání řadu publikací, o jejichž existencí ví, ale knihovna je nevlastní, přibývá i případů, kdy samizdaty přicházejí do Libri prohibiti samy. Někteří antikváři pošlou knížku, jiní rovnou celý balík. Někdo z bývalých disidentů předá knihovně celé soubory publikací, jindy to udělají děti, když knihovně věnují pozůstalost po rodičích. Je to dobrodružství. Filatelisté mají katalogy poštovních známek a vědí, v kterém roce jaká známka vyšla. Samizdat katalogy nemá. Jen někteří z vydavatelů si vedli evidenci, co všechno vydali. Ale třeba i u legendární Edice Petlice, založené v roce 1972 Ludvíkem Vaculíkem, se dodnes pohřešují některé z vydaných titulů a není jasné, zda publikované seznamy jsou opravdu kompletní. A co teprve lidé, kteří si prostě doma „oklepali“ na psacím stroji nějaký samizdat, který jim někdo půjčil… Takové práci říká Jiří Gruntorád „divoký samizdat“ a pokusit se do něj vnést nějaký systém je téměř nemožné. „Depresi z toho rozhodně nemám,“ usmívá se Gruntorád: „S tím jsem se smířil. Mezery, o kterých vím, se snažím pokrývat nákupy, chodím občas i na aukce. Jsou stovky knih, které nemám, a o kterých vím. A tisíce, o kterých ani nevím.“

V současné době uchovává knihovna Libri prohibiti téměř padesát tisíc knih, z toho českých knižních samizdatů, delších než pět stran, je přes jednadvacet tisíc; a bezmála čtyři tisíce titulů časopisů. I proto byla tato sbírka samizdatových publikací coby největší na světě zapsána už zmíněnou organizací Unesco do registru Paměť světa. I když samizdaty jsou i dalších knihovnách, Libri prohibiti je u nás jedinou soukromou institucí s tak rozsáhlou sbírkou. Na otázku, co ze samizdatů v knihovně je nejzajímavější, Jiří Gruntorád smutně vzdychne: „Na to se ptají novináři pokaždé. To se nedá říct. Těžko najdete jedinou věc, o které byste mohl říct, že je nej.“ Nakonec dodává: „Pro mě je nejunikátnější, nejvzácnější a možná i nejkrásnější Mařenická kniha Pavla Zajíčka. Existuje v jediném exempláři. Pavel některé knížky dělal v pěti, některé v deseti kusech, ale tahle konkrétní je jediná. Říkám s nadsázkou, že je to ďáblova bible českého undergroundu.“ Studenti, badatelé z domova i ze světa, prostě návštěvníci Libri prohibiti ale potvrdí, že největší hodnotu pro ně může mít právě ten objev, kvůli kterému do knihovny přišli. Pro mě to třeba byla samizdatová nahrávka koncertu Pepy Nose z 80. let. Poslouchali jsme ji na kazetě s kamarády, silně zašuměnou, několikátou kopii kopie. Potom si někdo kazetu vzal a už nevrátil. Po více než čtyřiceti letech jsem v Libri prohibiti objevil čistý originál nahrávky koncertu.

Jak jdou léta a depozitář knihovny se postupně plní, rostou i náklady na provoz Libri prohibiti. Z tisíců se staly desetitisíce, statisíce a nakonec miliony korun ročně. A to je problém. Jiří Gruntorád už řadu let upozorňuje na malý zájem Ministerstva kultury o tuto nestátní knihovnu. „Přežíváme především díky finanční podpoře Magistrátu hlavního města Prahy. Knihovně s minimálně celostátní, ale spíš nadnárodní působností tak pomáhá městský rozpočet,“ kroutí hlavou Jiří Gruntorád. Za pětatřicet let existence se do Libri prohibiti přišel podívat jediný ministr kultury – Pavel Tigrid, který byl v této funkci v letech 1994 až 1996. Nic zásadního si Gruntorád neslibuje ani od nové vlády: „Větší rozdíl ve vztahu k Libri prohibiti mezi vládami od roku 1993 nebyl. Asi nejpozitivnější byl přístup vlády sociální demokracie. Neházeli nám klacky pod nohy a dávali i nějakou minimální podporu,“ dodává na závěr Jiří Gruntorád, podle kterého nejsou české vlády k podpoře tak rozsáhlé nestátní knihovny zrovna ochotné. V České republice jsou i další velké nestátní, veřejně přístupné knihovny: Lobkowiczká knihovna na zámku v Nelahozevsi se zhruba 80 tisíci svazky a premonstrátská knihovna Strahovského kláštera s 200 tisíci svazky.

Článek zveřejňujeme se souhlasem autora. Děkujeme za to!