Šest kapitol o disentu

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR vydal nedávno jako 51. svazek své ediční řady Sešity sborník šesti studií, z nichž každá se týká významného tématu soudobých dějin české společnosti v období třiceti let od roku 1970 do přelomu tisíciletí. Cílem publikace je představit disent jako politický, kulturní a duchovní faktor působící až do našich dnů. 


O záměru šesti autorů napovídá úvod sborníku, který zde reprodukujeme v plném znění:

Naše kniha je věnována československému disentu v podmínkách pozdní komunistické diktatury a disidentskému dědictví v liberálnědemokratické transformaci devadesátých let 20. století. Po srpnu 1968 se disent zformoval v principiálním nesouhlasu s politikou konsolidace a plošných perzekucí. Po lednu 1977 našel společného jmenovatele v obhajobě občanských práv, morálně motivované distanci vůči režimní politice a podpoře paralelní kultury a svobodného myšlení. Záměrně překročil běžně chápaný rozměr politické opozice a v rámci svých možností usiloval o proměnu hodnotových rámců a posouvání hranic možného. Po listopadu 1989 disidenti ztratili režimně propagandistický nátěr „ztroskotanců" a stali se vlivnými aktéry všestranné obrody v kulturní a duchovní sféře. Disent jako integrující síla „pokojné revoluce" byl také vtažen do transformačních procesů jako morální garant vytvoření svobodného řádu a demokratického právního státu. V podmínkách liberální demokracie stanul před novými úkoly a zkouškami.

Tematicky a obsahově monografii ohraničují mezníky „obnovení pořádku" po srpnu 1968, vzniku Charty 77, pádu komunistického režimu v listopadu 1989 a občanských nepokojů v letech 1999-2000. V jednotlivých kapitolách pojednáváme o disentu z různých badatelských pozic a myšlenkových východisek a v různém časovém rozsahu. Snažíme se jej představit v perspektivě překračující dobu nesvobody, pátráme po jeho sociální rezonanci, zajímá nás filosofické dědictví a ideologické profilování disidentů v názorově turbulentním přechodu k demokracii. Vycházíme z intelektuálních dějin, dějin politického a filosofického myšlení a kritických pohledů na pozdně moderní společnosti; zároveň nabízíme vhledy z mikrohistorické a personalistické perspektivy. Věříme, že seřízení tematické a teoretické optiky na tento širší záběr může být přínosné.

Jak v naší knize disent chápeme? Nechceme jej znovu představit jako morální výjimku a příklad. Nenabízíme mimořádné příběhy odvahy a vzdoru po způsobu historické paměti. Vidíme jej jako mnohovrstevnatý fenomén a vhodný předmět pro rozličné analýzy. Naším cílem je zkoumat jej v duchovních, kulturních a sociálně-politických souvislostech jako integrální součást celkové struktury a diskurzivního rámce pozdní socialistické společnosti; konkrétně jako reprezentanta alternativního výkladu skutečnosti ve sférách práva, politiky a kultury. Záměrně se nepokoušíme o definici a vymezení disentu v jednotném teoretickém rámci. Každý z nás nabízí své vlastní zakotvení a východisko - výběrem tématu, úhlem pohledu, zvolenými prameny a literaturou. Zájemcům o téma předkládáme naše odpovědi na aktuální otázku, čím byl disent ve své době a jak je možné pohlížet na něj dnes. Doufáme, že kniha poskytne inspirativní podněty k přemýšlení, sám její předmět je s rozvíjením svobodné otevřené diskuse neodlučně spjat .

Autor úvodní kapitoly Michal Kopeček zaměřil pozornost na legalismus jakožto klíčovou politickou strategii využívanou československými a polskými disidenty v jejich boji za změnu veřejného přístupu k právům, zejména občanským. Nejprve charakterizuje „legalistické počátky" disidentství a vysvětluje koncept „socialistické zákonnosti" jako jednoho z hlavních nástrojů „normalizace vlády" v pozdním socialismu. Jedním z hlavních cílů textu je ukázat, jak těsně byl disidentský legalismus spjat s oficiálními právně-politickými strukturami, jejich myšlením a praxí. Jinými slovy, usiluje o rozkrytí soupeření, ale i vzájemné kompatibility mezi legalismem disidentů a „socialistickou legalitou" komunistického režimu. Dále se zabývá zdroji legalismu a lidskoprávní doktríny v českém a polském disentu, konkrétně dlouhodobými domácími tradicemi lidskoprávního aktivismu a lidskoprávního myšlení, ale i různými legalistickými postupy souvisejícími jak s dějinami státněsocialistických společností samých (zejména v reformní éře šedesátých let), tak i se starším politickým a kulturním bojem za práva a demokracii. Ukazuje, jak různorodé byly nejen prameny, ale také praktiky disidentského legalismu, související též do značné míry s odlišnou genealogií a strukturou politické opozice v Československu a Polsku druhé poloviny sedmdesátých let.

Kristina Andělová vychází ve své kapitole ze zjištění, že porážka pražského jara 1968 okupačními vojsky Varšavské smlouvy přišla v době, kdy se zásadně měnily politické hodnoty, na kterých stálo poválečné uspořádání Evropy. Jedním z výrazných intelektuálních rysů sedmdesátých let bylo slábnutí obliby marxismu mezi kritickými intelektuály, a to jak na Západě, tak na Východě. V důsledku diskreditace marxismu-leninismu po roce 1968 zahrnuli bývalí českoslovenští reformní komunisté antitotalitární jazyk do své politické argumentace, a tím paradoxně přijali rétoriku antikomunistické opozice. Přesto marxistická politika ještě zažila svoji „labutí píseň" v podobě volebních úspěchů některých západoevropských komunistických stran v sedmdesátých letech. Tato politika „nesovětského marxismu" představovala nejsilnější referenční rámec pro vůdčí postavy československé socialistické opozice sdružené kolem římského exilového časopisu Listy. V eurokomunismu nacházely podobné rysy jako ve svém projektu demokratického socialismu, především pak v distanci od dominance Sovětského svazu a ideologické doktríny marxismu-leninismu. Přestože se eurokomunismus vzdal konstitutivních pojmů marxismu-leninismu, především zásad „diktatury proletariátu" a „demokratického centralismu", a opustil leninský revoluční model přeměny společnosti, jako nový opoziční projekt demokratizace československé společnosti byl akceptován prakticky pouze úzkou skupinou bývalých reformních komunistů.  V rámci chartistické ho hnutí, převážně v jeho nekomunistické části, budil eurokomunismus spíše nedůvěru a ve výsledku zůstal prakticky okrajovou záležitostí. V Chartě se naopak více prosadila „antipolitická" verze odporu, která kladla důraz na „před-politickou" rovinu dialogu. Sedmdesátá léta tak představují klíčové období pro pochopení výrazného oslabení socialistické politiky v české opozici, stejně jako pro odmítnutí politiky socialismu a marxismu v roce 1989.

Tomáš Vilímek ve své kapitole předkládá výsledek fundamentálního archivního průzkumu možností i limitů pronikání a rezonance Charty 77 do československé společnosti v období tzv. normalizace. Zaměřil se na obyčejné lidi, pro něž tato občanská iniciativa představovala vzdálený, obtížně uchopitelný a zčásti nepochybně elitářský symbol protirežimního vzdoru, jenž mohl být v zásadě vnímán jako chvályhodný, pro většinu společnosti však jen obtížně následovatelný. Zjistil, v jakém období byla Charta 77 nejintenzivněji recipována, a rovněž analyzoval klíčové informační zdroje, mezi něž patřily režimní propaganda, poslech zahraničního rozhlasu, ,,lidová šuškanda" a také náhodná, někdy osudová setkání s Chartou 77. Reakce československé společnosti na Chartu připomíná pozoru hodnou směs zájmu, obdivu, skrytých sympatií, strachu, lhostejnosti i nepochopení. Ukazuje se přitom, že získat alespoň základní informace o Chartě bylo snazší, než jak tvrdí mnozí pamětníci. To ostatně dokládají četné protirežimní písemnosti, jejichž pisatelé operovali zejména v letech 1977 až 1978 a během posledních dvou let existence komunistického režimu v Československu ve zvýšené míře chartovní symbolikou. Charta byla v této souvislosti nejčastěji spojována s pojmy jako svoboda, pravda, demokracie a lidská práva. Kapitola je zakončena rozborem společenské rezonance Charty 77 po listopadu 1989 na základě sociologických a orálně historických průzkumů.

Kapitola Tomáše Hermanna se zaměřuje na problematiku nezávislé kultury a vědy za tzv. normalizace na příkladu svobodné filosofické tvorby, jejích podmínek, podob a přínosu. Disent ani filosofii nechápe exkluzivně jako pevně vyčleněné oblasti veřejné aktivity nebo odborné specializace, nýbrž jako dvě vzájemně interagující ohniska působení mimo oficiální politické či akademické struktury. Vychází z faktu, že jed ním z hlavních znaků konsolidace poměrů bylo naprosté zdecimování intelektuálních elit společnosti, které frapantně postihlo celou oblast humanitní vzdělanosti. Její nositelé v jednotlivých disciplínách hledali různorodé formy kontinuity, komunikace, rozvíjení a vzdělávání, které tvořily také významné intelektuální zázemí formujícího se disentu. Jeho klasická podoba v chartistickém hnutí pak spoluvytvářela prostředí pro možnosti svobodné tvorby, která již vlastní disent přesahovala do dalších sfér společnosti. Specifické místo české filosofie ve vztahu k disentu vyznačuje jednak výjimečná role Jana Patočky a jeho filosoficky spřízněného okruhu nejen při profilování Charty 77 v jejích počátcích, nýbrž i v delším předcházejícím období. A dále pak ustavení dvou nadací Jana Husa (britské a francouzské) z popudu význačných filosofů-disidentů. Zejména mnohostranné formy podpory těchto nadací, jejichž jádrem zůstávala filosofická tvorba a vzdělávání, po celá osmdesátá léta až do pádu režimu široce přerůstaly do dalších oblastí nezávislé vědy a kultury. Na základní otázku po skutečných podobách filosofické práce v této době a jejích badatelských a myšlenkových přínosech v delší časové perspektivě autor odpovídá prostřednictvím portrétů tří vybraných osobností a jejich signifikantních děl: Pavla Kouby, Stanislava Sousedíka a Zdeňka Vašíčka. Každý z nich vedle osobních předpokladů a motivací reprezentuje odlišný filosofický směr a chápání filosofie vůbec, jisté badatelské prostředí a různé osobní vazby a vztahy k disentu.

Kapitola Tomáše Zahradníčka o disidentech na politické křižovatce roku 1992 analyzuje druhé svobodné parlamentní volby jako mezník v politickém vývoji československé federace a při vytváření politického systému v České a Slovenské republice. Připomíná dobový výklad volebního výsledku jako „vyhnání disidentů z ministerstev" a polemizuje s takovým obrazem analýzou cest českých a slovenských disidentů politikou od 17. listopadu. Ukazuje, že za poražené se v létě 1992 pokládala jen část někdejších disidentů, kteří se do ústředních rolí dostali mezi prvními při přebírání moci od poslední komunistické vlády v zimě 1989/1990 a jako mocní mužové exekutivy dva a půl roku fakticky vládli zemi při improvizovaném hledání středních cest v polarizující se společnosti. Na příkladech z disidentského prostředí ukazuje, jak narůstala kritika popřevratového vládnutí v klíčových sporech doby: Jaroslav Šabata jako „osmašedesátník", Roman Kaliský jako slovenský separatista a Madla Vaculíková jako stoupenkyně neoliberálů slouží za příklady těch osobností z postdisidentského tábora, které rok 1992 naopak prožívaly jako žádoucí konec improvizací a nutné omezení osobní moci někdejších vůdců Občanského fóra. Studie současně ukazuje, že volby v létě 1992 pro žádného z nich neznamenaly konec politické kariéry, její větší část měli někdejší disidenti před sebou, ovšem už bez revolučního rozsah u osobní moci, jež dalece přesahovala pravomoci nejvyšších ústavních činitelů.

Závěrečná kapitola Jiřího Suka se pokouší v určité návaznosti na předchozí kapitoly charakterizovat a zhodnotit to, co v polistopadové parlamentní demokracii - se zřetelem na profil ování Charty 77 jako morální občanské opozice - nejvýrazněji působilo jako disidentský faktor. Tímto faktorem je podle jeho názoru pojetí politiky jako praktikované mravnosti a občanské angažovanosti přesahující institucionální a stranický rámec. Je známo, že nejvýrazněji se váže k působení Václava Havla v rolích disidenta a prezidenta a že bylo ovlivněno pozdním myšlením filosofa a mluvčího Charty Jana Patočky. V obecném smyslu lze toto pojetí charakterizovat distancí od moci jako neosobního, technologického a byrokratického mechanismu. Tato distance je vyvažována představou o aktivní občanské společnosti, jež vytváří široce zakotvenou protiváhu k politice chápané primárně jako střet (ekonomických) zájmů. Jistě to nebylo jediné pojetí vzešlé z ducha českého disentu, avšak jeho význam podtrhuje skutečnost, že po pádu komunistického režimu se prosadilo v Občanském fóru coby přechodné demokratizační formaci.

A po jeho rozpadu a dotvoření stranického systému v letech 1992-1996 se v krizových okamžicích transformace proměnilo v (anti)politický faktor, který se v posledních letech dvacátého století profiloval v pouličních protestech proti dominantním stranám a jejich vůdcům. Polarizací „občanské" a „politické" sféry lze považovat za jednu z os politického střetávání v pozdních devadesátých letech, v nichž se ovšem (anti)politický faktor disidentského dědictví nedokázal úspěšně adaptovat do praxe parlamentní demokracie, zatížené řadou historických břemen i dobových problémů.

Knihu připisujeme památce historiků Milana Otáhala a Františka Svátka.

V Praze, 17. listopad u 2017

Jiří Suk, Michal Kopeček, Kristina Andělová, Tomáš Vilímek, Tomáš Hermann, Tomáš Zahradníček

Skod-405x600