Vzpomínkový večer 15. ledna 2013 v Praze k nedožitým devadesátinám Jana Vladislava

(Překlad zprávy profesora Xaviera Galmiche pro bulletin sdružení Amitie franco-tcheco-slovaque ve Štrasburku)

Vladislav, který se narodil v roce 1923 v Hlohovci v tehdejším Československu (a dnešním Slovensku), byl básník, překladatel, vydavatel, signatář Charty 77 a jako významná postava nezávislého kulturního života, především pak samizdatu, se stal terčem pronásledování ze strany státní policie, až byl nakonec v roce 1981 přinucen odejít do exilu. Nový domov nalezl ve Francii, jejíž politický a kulturní život mu skýtal nesčetné možnosti pro jeho bystré a nekompromisní postřehy a pozorování, která zaznamenával do svého Pařížského deníku (1981-1989, Praha, Torst, 2000). Jan Vladislav zemřel dne 3. března 2009 v Praze, kam se s jistým opožděním (teprve v roce 2003) vrátil, kde si však znovu vydobyl místo v kulturním životě, a těšil se společnosti a obdivu jak starých, tak i nových přátel.

Jsou to právě jeho přátelé a obdivovatelé, kteří se rozhodli uctít Vladislavovu památku. Vzpomínkový večer se konal z iniciativy Vladislavova dlouholetého přítele a spolupracovníka Viléma Prečana, předsedy správní rady a zakladatele Československého dokumentačního střediska,(www.csds.cz), založeného kvůli archivaci dokumentů a svědectví o dějinách protirežimního disentu a exilu. Akce se uskutečnila na půdě Slovenského kulturního institutu v Jilské ulici v Praze a v průběhu večera se střídaly ukázky Vladislavových textů (v přednesu Radima Vašinky, ředitele divadla Orfeus) s hudebními vložkami (v podání violoncellistky Margit Klepáčové), dále zazněla osobní svědectví (dopis Františka Kautmana s jeho vzpomínkami na Vladislava coby Pařížana), stejně tak eseje, buď čtené (jako v případě Drahomíra Šajtara, který se věnoval Vladislavově básnickému dílu, Zdeňka Hrona, pojednávajícím o jeho překladech, které byly po roce 1989 znovu vydány) nebo představené svými autory (Petra Čáslavová hovořila o Vladislavově samizdatové edici Kvart, Magdalena Klímova se zabývala jeho knížkami pro děti).

Na večeru zazněla zvuková nahrávka, na níž Vladislav přednášel jednu ze svých vlastních básní, pořízená jen pár týdnů před jeho smrtí, která v přítomných vyvolala hluboké dojetí. Toto pohnutí naštěstí rozptýlil Vilém Prečan, který připomenul, že Vladislav uměl být také veselý a že na místě není smutek, ale radost z blízkosti s ním strávené a z díla, které po sobězanechal.

K významu události přispělo nedávné vydání souboru Otevřený deník, počin nakladatelství TORST, právě z něhož se čerpaly čtené ukázky. Kniha o rozsahu přes tisíc stran textů, vznikla díky trpělivé práci redaktora Jana Šulce, který hovořil o specifičnosti textu – především o originálním postupu vedení tohoto deníku – kde jeho autor zaznamenává události po dobu čtyř let, tedy od vzniku Charty 77, až po svůj odjezd do exilu v roce 1981, které však byly paralelně u každého data doplňovány retrospektivními úvahami, formulovanými v průběhu let 1990 až 2000.

Šlo tedy sice o „otevřené“ dílo, pohybující se mezi deníkem angažovaného občana a pozorovatele absurdit totalitního režimu, ale zároveň komentujícího dění ve Francii, která ho přijala,  aniž by mu často skutečně naslouchala či ho dokonce chápala (ve Francii by byl vítán i překlad pouhého výběru z „otevřeného“ deníku), zároveň však jde rovněž o literární dílo, přecházející plynně od soudobých dějin k meditativní poezii, utvářené stoickým pesimismem, jak ho známe z autorových sbírek.

Paříž 1. února 2013
Xavier Galmiche