Ohlédnutí – Jiří / George Theiner (1926–1988)
4. listopadu by se dožil 90 let Jiří / George Theiner, překladatel, novinář a v letech 1982–1988 šéfredaktor Indexu on Censorship, britského časopisu zaměřeného na sledování případů potlačování svobody projevu ve světě.
Konec 50. let, Jiří Theiner nalevo; foto © Pavel Theiner
Jiří Theiner se narodil 4. 11. 1926 v Praze do česky mluvící židovské rodiny, která se hodnotově klonila spíše k první republice Tomáše G. Masaryka než k jakékoliv církvi. Otec byl legionářem, který se nakonec stal prokuristou kolínských tiskáren a v r. 1938 po odchodu do Anglie vstoupil do československé zahraniční armády a bojoval v severní Africe a u Dunkerque. Jiří Theiner chodil do školy v Leamington Spa v centrální Anglii a tehdy našel svého boha – Williama Shakespeara, kterého nikdy neopustil.
V r. 1945 se jako osmnáctiletý vrátil s rodiči do Prahy a pracoval v ČTK. Záhy po 1948 byl jakožto nestraník a nečlen SSM vyhozen a od r. 1950 do r. 1953 "sloužil" u PTP v karvinských dolech, kde potkal svoji manželku, která pracovala v administrativě Dolu Doubrava. Po návratu do Prahy se uchytil jako překladatel v nakladatelstvích, zejména v Artii, a v r. 1962 odešel na volnou nohu. Překládal do angličtiny antologie krátkých povídek, encyklopedie zvířat, dětské knížky, Miroslava Holuba, Arnošta Lustiga. Díky Lustigovi se dostal k londýnskému nakladateli, který pak vydal Ditu Saxovou.
Po srpnové invazi emigroval v září 1968 s rodinou do Anglie. Po smrti manželky Anny v r. 1970 našel oporu v naplňující práci ve Writers and Scholars International (Index on Censorship) pod vedením Michaela Scammella (překladatele Solženicyna do angličtiny), po jehož odchodu na americkou univerzitu se stal v roce 1982 ředitelem Writers and Scholars Int. a šéfredaktorem Indexu on Censorship, kde si získal všeobecné uznání u všech spolupracovníků různých politických směrů. Do Indexu rovněž přivedl v osmdesátých letech Karla Kyncla. Po celou dobu též překládal, např. Havla, Vaculíka, Klímu... (přehled o životním díle naleznete zde).
Jiří Theiner byl neúnavným bojovníkem za svobodu slova nejen v komunistické Evropě, brilantním překladatelem českých básníků a spisovatelů do angličtiny, pečlivým redaktorem a člověkem, který se snažil mosty budovat a ne bourat.
Zemřel v Londýně v červenci 1988. Jeho syn žije od roku 1995 v Praze, dcera v Anglii.
Od 2011 se při knižním festivalu Svět knihy každoročně uděluje Cena Jiřího Theinera za významnou propagaci české literatury v zahraničí. Oceněni částkou 30 000 Kč a laudatiem již byli Andrej Jagodzinski, Ruth Bondyová, Paul Wilson, Peter Nemetz, Sjarhej Smatryčenko, Markéta Goetz-Stankiewicz.
S osobní vzpomínkou na Jiřího Theinera z období jeho zahraničního působení přispěl český a anglický novinář Jan Jůn – Co pro mne znamenal Jiří Theiner a Index on Censorship; Jiří Peňás nám poskytl svůj rozhovor pro Týdeník Echo (č. 46/2016) se synem Pavlem Theinerem. Za zprostředkování oběma autorům děkujeme.
„Otec se choval, jak si představoval, že se má chovat Angličan.“ – Rozhovor s Pavlem Theinerem
Deset let stál Jiří George Theiner v čele slavného časopisu Index on Censorship, do kterého přispívali autoři jako Salman Rushdie, Umberto Eco, Milan Kundera... Theiner k tomu měl předpoklady: dokonale poznal svobodnou Anglii a její kulturu, ale poznal i nesvobodu ve své vlasti, odkud musel utéci dvakrát, nejprve jako dvanáctileté dítě, pak po srpnu 1968 se svou rodinou, tedy s jedenáctiletým synem Pavlem. Ten se vrátil v roce 1995 do Prahy. Od narození jeho otce uplynulo 4. listopadu 90 let. Od roku 2010 se uděluje každý rok Cena Jiřího Theinera za překlad české literatury do cizího jazyka.
1972, Jiří Theiner nalevo, syn Pavel napravo; foto © Pavel Theiner
Kdo to byl váš otec Jiří Theiner?
Byl to člověk z generace, kterou silně poznamenala druhá světová válka a následující děje. Patřil k intelektuálům, kteří ještě zažili masarykovskou první republiku a silně na ně zapůsobily ideje té doby, včetně komunismu, i když otec komunistou nikdy nebyl. Byl to člověk velmi otevřený, přesto byly věci, o kterých nemluvil.
Třeba?
Především o svém židovství.
Jak přežil válku?
Dědeček, tedy jeho otec, byl prokurista kolínských tiskáren, narodil se kdovíproč v Kbelích... Nedávno jsem se dozvěděl, že za první války byl legionář. A protože ty kolínské tiskárny prodávaly hrací karty do Anglie, měl tam nějaké kontakty. Podařilo se mu dostat syna, tedy mého otce, a babičku, tedy svou ženu, do Anglie. On sám vstoupil v devětatřiceti letech do československého zahraničního vojska, byl v severní Africe, na konci války u Dunquerku. Nevím, jestli přímo bojoval, protože už mu bylo přes čtyřicet a nebyl profesionální voják, ale celou válku byl v armádě. Umřel v Praze, když mi bylo pět let.
A otec tedy byl s maminkou v Anglii?
Ano, prožil válku v Leamington Spa, to je malé město ve střední Anglii, tam chodil od jedenácti do osmnácti do školy. Vyrostl tedy v Anglii. A dalo by se říct, že měl díky anglickým školám anglické vychování. Naučil se tam mluvit perfektní angličtinou a uctívat anglickou kulturu a literaturu, milovat Shakespeara, prostě cítit se dokonale Angličanem.
Co to znamená?
Myslím, že se naučil být vyrovnaný, tolerantní a bez předsudků. O Angličanech si říká, že jsou chladní, ale oni jsou hlavně neutrální, oni člověka nesoudí předem, vlastně se snaží ho nesoudit vůbec. Nejdou proti vám. Otec se cítil v tomto smyslu velmi Angličanem. Bylo mu úplně jedno, jaké je člověk rasy, náboženství, etnika. Cítil se být světoobčanem, což je velmi anglické. Choval se tak, i když se po skončení války vrátil s rodiči do Prahy.
Měli nějaké dilema se vrátit? Ne každý se z Anglie vrátil...
Myslím, že Čechoslováci se většinou vraceli. Na rozdíl od Poláků, pro které bylo jasné, že se vracejí do komunistického režimu a hodně jich tedy v Británii zůstalo, tady to tak jasné nebylo. Že si to pak mnozí vyčítali, byla jiná věc, ale myslím, že v roce 1945 to nebylo velké dilema.
Jak se tady otec asi cítil?
Myslím, že tedy působil jako exot a celou tu dobu, co tu od roku 1945 do roku 1968 žil, měl trochu pocit člověka druhého řádu, zkrátka někoho, kdo sem zcela nepatří a na koho je hleděno trochu podezřele. V roce 1945 mu bylo osmnáct, měl anglickou střední školu, cítil se jako Angličan... Mimochodem, otec nikdy nechodil na univerzitu, přesto se celý život stýkal s intelektuály, vlastně žil uprostřed intelektuálů.
Měla rodina po únoru 48 nějaké problémy?
Co já vím, tak vlastně ne. Dědeček dosloužil v tiskárnách, pak šel do penze. Otec začal, hlavně díky své angličtině, pracovat v ČTK, jenže nevstoupil ani do strany, dokonce ani do svazu mládeže, takže ho poslali na vojnu u pétépáků na Karvinsko... No, takže by se dalo říct, že takhle byl perzekvovaný. Ale myslím, že otec to tak nebral. V těch dolech dostal těžký zápal plic, takže se dostal nahoru, do administrativy dolu Doubrava, kde se seznámil s maminkou, která tam pracovala. Takže jsem vlastně za tu perzekuci vděčný.
A s ní se vrátil do Prahy?
Ano, měli krásnej byt nedaleko Kulaťáku, kde ale žili s rodiči a to nefungovalo dobře. Navíc maminka byla už jednou vdaná, z prvního manželství měla dceru, a nebyla židovka. A to babičce vadilo.
Aha, dávala to najevo?
Prostě to nedělalo dobrotu. Babička byla takový Rakušák, jmenovala se Hermína, byla to hodná paní, ale předsudky měla... To je věc, která mě i teď fascinuje, jak někteří lidi mají sklony posuzovat druhé podle původu. Proto třeba mě moje židovství zajímá, jen když by tloukli nějakého žida na ulici. To se stanu židem. Jinak je mi to jedno.
Co dělal otec, když se vrátil z Ostravy?
Našel si místo v nakladatelství, pracoval v Artii v anglické sekci, Břetislav Hodek (1924–2007, významný anglista a znalec Shakespera) byl jeho kolega. A v roce 1962 se odhodlal k odvážnému činu a šel na volnou nohu. Překládal, redigoval, třeba připravil anglické vydání Velké encyklopedie zvířat. Přeložil třeba Arnošta Lustiga nebo Miroslava Holuba. Maminka mu dělala čistou kopii.
On překládal do angličtiny...
Ano, většinou se překládá z cizího jazyka. Pro něj byly oba jazyky vlastní. Jako jsou pro mě, já taky překládám do angličtiny. Otec by se smál.
Proč by se smál?
No protože jsem dělal nejdřív něco úplně jiného. Já jsem vlastně s otcem tak nějak soupeřil, i politicky. On byl na mě moc velký obhájce britských poměrů. Já jsem s ním v mnohém nesouhlasil, ne že bych vychvaloval komunismus, naivní jsem nebyl, ale viděl jsem mnohem víc než on, že ani v Anglii to není ráj. Takže jsem začal pracovat s bezdomovci, s alkoholiky, s lidmi na dně. Vedl jsem několik sociálních center. V Bradfordu, v takovém chudém a ošklivém městě. Když se na to dívám zpětně, tak to byl truc vůči otci. Ale nelituju toho. Dělal jsem plno věcí. Třeba jsem prodával po domech topení nebo jsem šéfoval obchodu s alkoholem, a to mi ještě nebylo osmnáct.
[…]
Vraťme se zpět k vašemu otci a do Prahy. Jak prožil rok 1968?
Na jaře roku 1968 otec našel štěnici ve svém bytě. Jak se tam ocitla, nevím, pravděpodobně to bylo dílo z minula, protože otec se stýkal se zahraničními diplomaty, s čímž se ovšem nijak netajil. V každém případě to myslím po srpnu ovlivnilo jeho rozhodnutí odejít.
Angažoval se nějak v Pražském jaru?
Pokud vím, tak byl členem Klubu angažovaných nestraníků, ale myslím, že se moc neangažoval. To nebyl úplně jeho svět, on byl daleko víc člověk literatury, redakcí, časopisů.
Jaké měl v Praze kamarády?
Kamarádil se s Arnoštem Lustigem. Lustig byl fantastický člověk, vždycky mluvil s každým jako rovný s rovným. Vím od jeho syna Pepiho, že nás navštívili na jaře 69 v Londýně, já už si to nepamatuju, ale je z toho patrné, že byli dobří kamarádi. Jo, pak si taky pamatuju, že se kamarádil se zpěvákem Karlem Štědrým. A víte proč? On totiž ten pan Štědrý měl doma projektor a nějak se dostával k filmům, které se tady nepromítaly, a otec je tlumočil. A pak třeba znal taky paní Edith Pargeter. Říká vám to něco?
Bohužel ne.
To byla ohromně zajímavá paní, anglická bohemistka, překladala třeba Jana Nerudu do angličtiny. Jezdila sem v 60. letech, dostala nějaké vyznamenání, nevylučoval bych, kdyby pracovala pro britskou tajnou službu... A pak v 70. letech strašně zbohatla, protože začala psát historické detektivky s bratrem Cadfaelem, hrál ho Derek Jacobi...
Jo tahle! Jak jste říkal, že jmenovala?
Ona ty knížky podepisovala jménem Ellis Peters. Tak s tou se otec přátelil. Myslím, že jen přátelili. Byl ostatně o patnáct let mladší.
Vraťme se k otci. Dostal se někdy před emigrací do Anglie?
On nikam nesměl. Ale protože přeložil Noc a naději a Lustig ji jel představit do Londýna, tak Lustig si dal podmínku, že tam pojede, ale jenom s překladatelem. Tak letěli v roce 1963 spolu. To byl pro otce úplný zázrak. Pak jsme byli celá rodina v Londýně v červenci 1968. Vrátili jsme se dva týdny před invazí.
Tu jste zažil v Bubenči?
Ano, po prázdninách jsem měl jít do šesté třídy. Místo toho jsme na začátku září jeli našim autem, malým fiatem, do Vídně za tetou, vdovou, katoličkou.
Věděl jste o tom, že se už nevrátíte?
Ano, naši nám to řekli. Ale sestře dali na výběr. Bylo jí už osmnáct a muselo to být pro ni velmi těžké. Nakonec jela s námi.
Jaké byl začátky?
U tety jsme byli týden, pak do jižní Anglie, kde otec znal jednoho hoteliéra, byl to takový excentrik, který měl obrovský barák, kde jsme byli taky asi týden. Pak mě nechali naši v Bristolu u dalšího otcova kamaráda, jedno z těch zachráněných židovských dětí, které se mezitím v Anglii vypracovaly na bohatého muže. Tam jsem začal chodit do školy, zatímco oni se snažili v Londýně nějak začít. Zůstal jsem tam tři měsíce, pak si pro mě přijeli.
To už se vaši chytili?
To vůbec nebylo tak snadné. Navíc máma velmi záhy, v roce 1970, zemřela, což otce opravdu hluboce zasáhlo, takže byl tak na rok odepsaný. Pak začal prodávat knížky, ale obchodníkem on nikdy nebyl. Ještě předtím dostal nabídku od Egona Ronaye, to byl slavný vydavatel kulinářských průvodců, původně Maďar, který přišel do Anglie v roce 1946, byl svého času slavnější než Michelin Guide. A otec, který sice moc nerozuměl vaření, uměl dobře psát. Pak dostal nabídku od Michaela Scammella, překladatele Solženicyna, autora biografie Arthura Koestlera, a jednoho ze zakladatelů Index on Censorship. A tam otec začal pracovat v polovině 70. let. No asi byl dobrý, tak v roce 1982 nastoupil do čela redakce.
Co to byl – nebo lépe řečeno je – Index on Censorship?
Je to časopis, který v roce 1972 začal vydávat právě Michael Scammell a básník Stephen Spender, a jeho úkolem bylo vydávat zprávu o porušování svobody slova všude ve světě. Zdaleka nešlo jen o komunistické země, které ovšem v porušování svobody slova vedly, ale sledovaly i všemožné diktátorské režimy nebo třeba vláda plukovníků v Řecku, což se v Anglii velmi prožívalo. V nejlepších dobách to vycházelo jednou měsíčně, někdy jednou za dva měsíce. Redakce byla v londýnské Covent Garden, bylo to skvělý místo, naproti byl zeleninový trh, všude plno hospůdek...
Kolik tam bylo redaktorů?
Myslím, že mezi čtyřmi až osmi. Snaha byla, aby každá oblast světa měla svého redaktora, takže si pamatuju, že tam byl Jihoafričan, Kambodžan, někdo z východní Evropy. Pravidelně tam vycházel index v Indexu, tedy jakýsi seznam toho, co se ve světě ve věci porušování svobody slova stalo.
Pro otce byla svoboda slova vším. Já jsem ho respektoval, ale často jsme spolu vedli diskuse, kdy jsem ho upozorňoval, že člověk taky musí mít něco v žaludku. Teď vím, že ono to souvisí. No, myslím, že udělal ohromnou práci. Kromě překládání (Havla, Vaculíka, Klímy aj.), redigování a objednávání textů, a opravdu tam vycházeli skvělí světoví autoři, tak jeho práce spočívala ve shánění peněz. Takže vyrážel na různá místa a snažil se přesvědčit dárce, že takový časopis má smysl, kromě USA nejvíc dárců nacházel ve Skandinávii.
Byl tam ještě nějaký jiný Čech?
Karel Kyncl. Toho otec najal na poloviční úvazek, hned jak se objevil v Anglii. Taky už to bude dvacet let od jeho smrti. Kamarádil se taky s profesorem Igorem Hájek.
Co s Janem Kavanem?
Toho si myslím držel od těla. Ale měl rád jeho anglickou maminku, to byla sympatická dáma.
Kam byste otce politicky zařadil?
Myslím, že to byl klasický liberál. Taky liberály většinou volil. Pro něj byla největší hodnota svoboda slova, takže by si jistě nerozuměl s extremisty napravu i nalevo.
Měl váš otec nějaký anglický rys?
Řekl bych, že mluvil a choval se tak, jak si myslel, že by se Angličan měl chovat. Ale bylo to z jeho strany úplně autentické. On mluvil zcela bez přízvuku, jen trochu ráčkoval. A co se týče těch vlastností, tak byl zcela otevřený. Snažil se budovat mosty, ne je pálit. Zemřel v dvaašedesáti – na poslední chvíli zjistili, že má rakovinu. Už ji měl všude...
Vzpomínka Václava Havla
Když mě v Praze navštívili členové souboru Královské shakespearovské společnosti, kteří hráli mou hru Pokoušení, a darovali mi videozáznam svého představení, pozval jsem několik svých přátel a dívali jsme se na to společně. Videozáznam končil tím, že všichni herci, převlečení už do svých civilních šatů, se shromáždili na jevišti. V jejich středu stál George Theiner, překladatel hry, který se na mě přátelsky usmíval, zvedl svou sklenku k přípitku a česky mi blahopřál. Bylo to malé, avšak dojemné překvapení, a měl jsem co dělat, abych před přáteli skryl své pohnutí. Myslím, že George Theiner zůstane navždy v mé paměti jako ten, kdo mi tehdy na jevišti připíjel.
Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Několikrát jsem s ním mluvil telefonicky, viděl jsem ho na několika videozáznamech a samozřejmě jsem ho znal z jeho práce jako autora vynikajících překladů z češtiny do angličtiny a šéfredaktora časopisu Index on Censorhip. Z toho všeho jsem nabyl dojmu, že je to člověk mimořádně milý a laskavý, skromný a pracovitý. Jsem mu vděčný, podobně jako mnoho jiných československých spisovatelů. Pevně věřím, že i po jeho odchodu si Index on Censorship nejen zachová svou vysokou úroveň, ale že bude i nadále hrát svou jedinečnou a nezastupitelnou kulturní roli jako za šéfredaktorství George Theinera.
(Index on Censorhip, srpen 1988, roč. 17, č. 7, s. 2)
Galerie ze sbírek ČSDS
dopis Jiřího Theinera Vilému Prečanovi z 4. 3. 1977
dopis Viléma Prečana Jiřímu Theinerovi z 25. 9. 1981
dopis Jiřího Theinera Vilému Prečanovi z 8. 5. 1985
dopis Jiřího Theinera Vilému Prečanovi z 8. 8. 1985
