Kompromis – kapitulace – zrada: debata čtyř historiků

Před padesáti lety, 15. března 1969, vyšel pod titulkem Důsledky velkého kompromisu v týdeníku Květy záznam debaty čtyř historiků: Karla Bartoška, Viléma Prečana, Zdeňka Šikla a Jana Tesaře. Datum diskuse souviselo s 30. výročím okupace Československa nacistickým Německem, události, která nabyla mimořádné aktuálnosti vzhledem k otřesu, který země právě prožívala v důsledku okupace sovětské.

Pojmy kompromis, kapitulace a zrada, jejichž obsah a historický kontext v československých dějinách se v debatě znovu a znovu vynořovaly, odpovídaly dilematům, jež prožívali současníci na jaře roku 1969. Přijetí podmínek moskevského protokolu z 26. srpna 1968, vydávané jeho československými signatáři za nezbytný státnický čin a za záchranu země před „potoky krve“, se stále zřetelněji vyjevovalo jako kapitulace, od níž byl jen krůček ke zradě. Té se ostatně někteří doboví aktéři dopustili už v srpnu 1968 a za pět týdnů po 15. březnu 1969, po nástupu Gustáva Husáka do čela komunistické strany, šli touto cestou mnozí další.

Účastníci debaty, kteří – jak těsně souviselo s jejich tehdejším profesním a společenským angažmá – onu dramatickou současnost intenzivně prožívali, nepodlehli svodům laciné aktualizace, přistupovali k analýze událostí z podzimu 1938 a jara 1939 jako historici a poctivě si kladli otázky sahající až do doby konstituování národa v 18. a 19. století. Lze říci, že to byl profesionální historický diskurz, jehož účastníci se v mnohém shodovali, ale také si odporovali anebo se vzájemně doplňovali. Byla to nadlouho poslední veřejně vedená debata – vždyť takto veřejně mohla pokračovat až po dvaceti letech. Dodejme, že dodneška neskončila, protože jde o otázky stále živé. Proto také může zveřejnění tehdejšího textu posloužit debatám současným.

Avšak, i když se tomu naše čtveřice asi bránila, je zřejmé, že si na pozadí minulých dějů kladla otázky, co čeká současníky v nejbližší době i v delší časové perspektivě, co přinese budoucnost. Proto asi také opakovaně zdůrazňovali, tak vyznívá i závěr, že každou, i nejhorší porážku či katastrofu lze odčinit, že záleží na lidech a jejich odhodlání. 

Sluší se říci něco o dalších osudech diskutujících. Zdeněk Šikl (1933) byl záhy zbaven funkce šéfredaktora revue Dějiny a současnost (už podruhé, poprvé se mu to přihodilo v polovině 60. let) a k profesi historika se už nikdy nevrátil; dodnes pracuje v oboru psychoterapie. Karla Bartoška (1930-2004), Viléma Prečana (1933) a Jana Tesaře (1933), tehdy ještě vědecké pracovníky Historického ústavu ČSAV, čekal jiný osud. Tesař byl jako signatář petice Deset bodů Federálnímu shromáždění ze srpna 1969 vzat do vazby už v září téhož roku; v říjnu 1970 byl sice – zatím bez soudu – dočasně propuštěn, ale v listopadu 1971 znovu zatčen a v jednom z pražských politických procesů byl v létě 1972 odsouzen k nepodmíněnému trestu šesti let vězení. Propuštěn byl s několika stejně postiženými 10. prosince 1976; o tři týdny později podepsal Prohlášení Charty 77 a stal se jedním z jejích aktivistů. Koncem jara 1980 odešel do emigrace. Úzce spolupracoval s „domovem“ a od roku 1983 vydával v Paříži časopis Dialogy. Do Československa se vrátil v roce 1990.

Bartoška a Prečana postihla existenční perzekuce až v dubnu 1970, kdy bylo v rámci „reorganizace“ Historického ústavu zrušeno oddělení nejnovějších dějin jako zástupný viník za všechny hříchy tohoto ústavu, zejména pak za vydání „protisovětského pamfletu“ Sedm pražských dnů (Černá kniha). Bartošek se dočkal šestiměsíční vazby a odsouzení k jednomu roku vězení (s podmínečným odkladem) v létě 1972. Také on se stal signatářem Charty 77 a jako topič se intenzivně věnoval historické práci a vydávání samizdatu. K emigraci byl okolnostmi donucen až o Vánocích 1982. Ve Francii nějaký čas řídil měsíčník La nouvelle alternative, v němž činil středoevropský zápas za lidská práva věcí Západu. Až do roku 1996 působil v Ústavu pro soudobé dějiny v Paříži a byl jedním z autorů proslulé Černé knihy komunismu. Prečan byl od roku 1971 trestně stíhán jako jeden z dvou hlavních viníků za Černou knihu. Pracoval jako topič. Po domovní prohlídce v roce 1975 mu hrozil proces za spolupráci s politickou emigrací; dal přednost vystěhování (červenec 1976). V Západním Německu se kromě historické práce intenzivně věnoval organizaci styků s „domovem“ a dokumentační a editorské činnosti týkající se Charty 77, disentu a samizdatu. Po návratu v lednu 1990 byl pověřen úkolem založit Ústav pro soudobé dějiny ČSAV.