Odešel Milan Šimečka | První komentáře
- Kusý, Miroslav. Televizního vystoupení 24. 9. 1990
- Agneša Kalinová pro Radio Free Europe 25. 9. 1990 (pdf)
- Ludvík Vaculík v Lidových novinách 27. září 1990
Kusý, Miroslav. Televizní vystoupení 24. 9. 1990
Vážení televízni diváci.
Doteraz sa neviem vyrovnať s tou smutnou správou, ktorá ma pred niekoľkými hodinami zasiahla. V Prahe dnes zomrel Milan Šimečka. Priateľ najbližší, a nielen môj. Stál totiž viac než ktokoľvek z nás pri zrode toho, o čo sa dnes v tomto štáte usilujeme. Prežil viac než ktokoľvek z nás príkoria totality vrátane väzenia, prenasledovania rodiny, osobného ponižovania. Možno aj preto, že bol pôvodom Čech, ktorý svoj životný osud spojil so Slovenskom. Bol náš, rozumel nám, chápal nás. A bol aj našim poslom na českej strane: poslom nového poňatia československej vzájomnosti v našej oslobodenej vlasti. Asi preto maj aj ťažší údel než mnohí z nás.
Napriek tomu však vsadil na predpoklad dobra a slušnosti v každom človeku, dokonca aj u svojich neprajníkov. Na predpoklad láskavého životného optimizmu. Tento predpoklad sa vinie celým jeho dielom, jeho skvelými politickými esejami, celou jeho činnosťou či už ako tzv. disidenta, alebo ako budovateľa štátu. Takéhoto ho poznal a vysoko hodnotil svet, takto sme ho poznali my. Prekračoval horizont jedného politického hnutia, jednej - hoci víťaznej - politickej sily. V službách tohto „budovania štátu“, ako jeden z najbližších spolupracovníkov a priateľov prezidenta Havla, zomrel dnes na Pražskom hrade.
Agneša Kalinová pro Radio Free Europe 25. 9. 1990
Vaculík, Ludvík. Jeho poslední slovo. In: Lidové noviny, 27. září 1990 (Poslední slovo)
Že Milan Šimečka umřel, nebudu brát na vědomí, nestojí to už za to. Je jedním ze sloupů mého vnitřního světa, v němž jsem přes dvacet let žil proti světu vnějšímu. A jedním z nervů mého uvažování, protože co jsem říkal či psal, platilo s jeho nevědomým souhlasem; jeho námitka, když jsem si ji představil, totiž mohla ještě upravit má slova. Ale ne proto, že by byl tak prudký kritik nebo přísný člověk, nýbrž proto, že jsem ho měl za měřidlo nevinnosti.
Přitom ovšem byl to člověk politický, tedy znalý povahy moci a dějin politiky, měl v ní své úmysly i svůj postup. Politika ho vzrušovala, zaměstnávala – a zabila? Byl to muž havlovské politiky: která se po svém zrození, jako člověk, než se zkazí, drží předně morálky, kterou si přinesla s sebou, odtamtud sem. Byl to tedy revolucionář, proměňující skutečnost. Chtít však dělat revoluci beze zbraně a násilí, to je, jak vidíme, také o život.
Před několika dny jsme se v sázavském domě Kohoutů sešli my, hoši, co spolu mluvíme, a bylo nás jednatřicet. Na prvopočáteční schůze před mnoha lety byli jsme dva: on a já. A jak získat další, bylo naší jedinou poradou: Milan byl svůdný spřeženec v trpělivosti a soustavné činnosti, tvůrce z ničeho a vizionář vzdálených jistých úspěchů. Prvním bodem našich schůzek bývala jeho „zpráva o politické situaci“, již pak obyčejně Milan Uhde cupoval. Šimečkovy analýzy vývoje v Sovětském svazu nás bavily tím, jak z nich měl plynout rozpad diktatury u nás, a každé její zostření, včetně svého uvěznění, vyložil nám jako povzbudivé znamení svobody. „A za rok, přátelé, sejdeme se možná ve Vladislavském sále,“ pravil asi pět let, dokud to neprosadil. Za nevinnost, s níž to říkal, jsem se já tajně trochu styděl: což je mezi námi někdo, kdo by o něčem takovém uvažoval? Na první schůzce po převratu pak řekl: „A vidíte, měl jsem pravdu, i když jsem sám nevěřil tomu, co vám říkám. Ale potřebovali jste to slyšet, proto se to muselo nakonec stát.“
Na té poslední schůzce však svou obligátní „zprávu o politické situaci“ odmítl podat. „Věděl jsem, jaká budoucnost nás čeká, když bylo zle, protože bylo to přece jasné: bude líp. Předvídat dnes je těžší, naše budoucnost je neuvěřitelně otevřená…“
Naše debaty se ovšem rozbíhávaly všemi směry, a to je Milan jako nenapravitelný pedagog vracel k původní nebo vážnější otázce. Také posledně si myslel, že spisovatelé by neměli mluvit jen o životě, ale také o myšlenkách o životě. Navrhl, aby každý v tříminutové řeči vyslovil svůj dnešní životní pocit. Stalo se, a až na tři výjimky byly to pocity optimistické. Sám, až byl na řadě, řekl: „Já, přátelé, cítím tíseň. Přiznávám se k depresi z toho, co škaredého vystupuje v lidech na povrch.“ A uvedl příklady.
Otázka, která mi nad tím napadá, je samozřejmá: zda jeho psychický stav vznikl z fyzického či obráceně. Napadá mi však i jiná, vážnější.
