Také disidenti se přeli kvůli hodnocení vyhnání Němců

V posledních týdnech si nelze nevšimnout, jak veřejný prostor čeří sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který se poprvé odehraje na českém území - konkrétně tento víkend v Brně v rámci multižánrového festivalu Meeting Brno. Festival již pojedenácté různými akcemi zpřítomňuje historické trauma vyhnání Němců po druhé světové válce z Brna a usiluje o jeho překonání skrze otevřený dialog nejen mezi pamětníky a současníky z Česka a Německa. Odkazy na zločiny druhé světové války, diskusemi a kulturními akcemi nasvěcuje možnosti a limity komunikace náročných témat mezi různými skupinami obyvatel a upozorňuje na rizika přiživování stereotypů a vyhrocené, až dehumanizující rétoriky. Vyvolávání neodůvodněného strachu z fiktivních nároků na změnu území nebo vrácení majetku přehlušuje dosavadní snahy o rozvoj mezikulturního porozumění a tolerance, a také poučení z historického poznání, které nám déle jak třicet let zpřístupňují historikové a historičky z Česka a Německa.

Interpretace vyhnání německého obyvatelstva z Československa tedy stále zůstává emočně nabitou událostí v české kolektivní paměti. Byla takovou i pro disidenty a exulanty před rokem 1989. Diskuse o ní byly odborné i emocionální, dotýkaly se kolektivní viny, morálky a hodnocení z časového odstupu. Poukazovaly tím na meze a témata, se kterými se iniciativy usilující o občanskou společnost a demokracii, založené na všeobecných lidských právech a dialogu, musely stále konfrontovat a vyrovnávat. Diskuse nezávislých intelektuálů, zakázaných spisovatelů a z oficiálních institucí vyhozených historiků mohou dnešnímu čtenáři nejen přiblížit dobové myšlení o české identitě, ale také ukázat, jak se s emočně náročným a morálně rozporným tématem vyrovnávat. A v čem je možné se dnes posunout dále - díky ještě většímu časovému odstupu (než na konci sedmdesátých let) a především díky mnohaleté zkušenosti se životem v demokratickém a liberálním politickém režimu a v evropském společenství spolu s dalšími státy, a navíc v kontextu rostoucího společenského napětí, které bohužel přeje zkratkovitému uvažování a zneužívání strachu a nejistoty.

Jednou z nejvýraznějších "kauz" o vyhnání Němců mezi disidenty byla série esejů, které vyvolaly Tézy o vysídlení československých Nemcov slovenského historika a signatáře Charty 77 Jána Mlynárika (1933-2012), publikované pod pseudonymem Danubius v roce 1978 v exilovém časopisu Svědectví č. 57.

Význam a dopad Mlynárikova textu pro disidentské společenství přibližili historici Kristina Andělová a Jiří Suk, kteří před několika lety zrekonstuovali disidentskou debatu formou digitální sbírky:

"Mlynárikovo pojetí vyhnání sudetských Němců představovalo problém ve zcela novém historickém kontextu, vyvolalo nebývale živou a emocionální diskuzi uvnitř československého disentu a vzbudilo i aktivní zájem Státní bezpečnosti. 7. února 1979 totiž provedla StB sérii výslechů, které směřovaly k vyvolání desolidarizačních postojů „s tím, kdo se kryje pod pseudonymem Danubius“, nicméně neúspěšně. Danubiova stať „nahrávala do karet“ Státní bezpečnosti, která mohla diskreditovat Chartu 77 „německou otázkou“ (podrobně o tom informovalo sdělení VONS č. 64 v Informacích o Chartě 77 č. 2). 

(...)

V textu Tézy o vysídlení československých Nemcov vyslovil Mlynárik morální odsudek českého národa za vysídlení sudetských Němců a ostře kritizoval paušální princip kolektivní viny, podle kterého česká strana po válce jednala. Tento proces přirovnal k orientálně-asiatským stalinským transferům; odsun byl podle Mlynárika umožněn jednáním prezidenta Edvarda Beneše s Josefem Stalinem v roce 1943 a sovětská podpora odsunu zajistila nárůst dominance SSSR v Československu. Zároveň odmítl tezi, že by aktivity K. Henleina a K. H. Franka byly „organickým důsledkem vývoje, či jakýmsi „vyústěním“ toku této civilizace na československém území“, byly „momentální historickou anomálií“; „přijetí opačné teze znamená, že německé dějiny vyústily v Třetí říši a v A. Hitlerovi a že celý předcházející vývoj německých kmenů a pozdějšího národa byl jenom přípravou k tomuto vítězství“. Zločinný aktivismus nacistů měl být podle něj trestán individuálně, nikoli dle principu kolektivní viny. Česká interpretace odsunu/vyhnání byla podle Mlynárika příliš shovívavá k poválečnému násilí páchaném na Němcích. To nebylo zapříčiněno pouze, jak tvrdila dobová i pozdější politická rétorika obhajující odsun, bezprostřední zkušeností s nacistickou okupací, ale „transfer vycházel z hlubiny iracionální pomsty“. Citlivým místem, kterého se slovenský historik dotkl, bylo jistě i „trestání nevinných“ a naopak neschopnost trestně postihnout mnohé aktivní kolaboranty, kterým se povedlo přejít do státního aparátu nové moci a podílet se na poválečném násilí.

Mlynárikův zásadní text o česko-německých poválečných vztazích shrnoval tento problém československé historie nemilosrdně. Hromadné vysídlení Němců znamenalo porušení základních lidských práv (na domov a na vlast). Toto tvrzení ovšem znamenalo i poměrně silný apel na tehdejší lidsko-právní aktivismus celého disentu, neboť Mlynárik se domníval, že pokud se má československá opozice hlásit k lidským právům a systematicky za ně bojovat, pak musí uznat tato práva „nejen v současném chápání, ale i v historickém smyslu“. Z této perspektivy tedy vysídlení československých Němců „není jen německá tragédie, ale je to i tragédie naše. Naši vinu,“ napsal Mlynárik, „musíme s plnou zodpovědností řešit my, pokud se nechceme dočkat dalších opakujících se dějství této tragédie.“

(...) 

Diskuze o odsunu sudetských Němců byla obsáhlá a poukázala na výrazné rozštěpení v přístupu k hodnocení klíčového momentu české historie. Jistě ji můžeme chápat i jako součást politické debaty o povaze česko-německého soužití a částečně se v ní projevuje i tradiční spor o pojetí národa a smysl českých dějin. Její význam spočíval především v tom, že se do historiografické debaty (prozatím pouze „neoficiální“) po dlouhé době vrátil německý (a potažmo židovský) prvek jako součást českých dějin, tj. téma, které po únoru 1948 téměř úplně vymizelo. Spolu s odsunem/vyhnáním se tak otevřela i historická diskuze o povaze důležitosti německého dědictví v českých zemích. Po roce 1989 se staly česko-německé vztahy včetně odsunu sudetských Němců jedním z klíčových témat veřejné diskuze i historiografického výzkumu. Během prvních několika let po pádu komunismu bylo publikováno velké množství knih a odborných článků, které tematizovaly „německou otázku“ v českých dějinách. Byly to právě většinou aktéři disidentských debat, kteří inciovali diskuzi, tentokrát již svobodnou a veřejnou. (...)"

Reakce jednotlivých disidentů nejen k "diskusi o Danubiovi" si můžete přečíst v digitální sbírce Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

***

K dokreslení příběhu o zveřejnění Mlynárikových tezí zpřístupňujeme část z vydané korespondence Václava Havla a Viléma Prečana.