Za kritickou historii Charty

Petr Zídek,
redakor Lidových novin

Následující komentář byl publikován 29. března 2017 v Lidových novinách, zde jej uvádíme se souhlasem redakce.

Předminulou středu jsem na tomto místě publikoval polemiku s článkem Ondřeje Matějky Na Chartu bychom se dnes nezmohli (LN 11. 3.), v níž na základě rozboru životopisů prvních 242 signatářů tvrdím, že Chartu 77 tvořila „vysoce elitní skupina“ lidí, což je patrné již z uváděných povolání (34 historiků a 19 spisovatelů proti 12 dělníkům).

Na text kriticky reagoval kolega Jan Macháček, který píše: „A nakonec je tu kolega Petr Zídek, který recykluje myšlenku sociologa Iva Možného, že chartisté si žili velkopansky, tedy tak, jak se prý normálním lidem ani nesnilo. Charta prý nedokázala oslovit obyčejné lidi.“ Macháček pak na základě osobních vzpomínek popisuje, že si chartisté velkopansky nežili.

Málokdy se polemika tak dokonale míjí se smyslem původního textu jako v případě reakce kolegy Macháčka. Ivo Možný ve studii Proč tak snadno (1991) netvrdí, že si chartisté „žili velkopansky“, ale že „disidentské kruhy byly percipovány jen jako zvláštní druh rodin ‚panských‘“. V tomto smyslu Možného výrok parafrázuji ve svém článku.

Kdyby se tedy ozval nějaký „obyčejný člověk“ s tím, že on chartisty jako zvláštní druh panských rodin nevnímal, mělo by to k původní tezi Iva Možného jistou relevanci. Ozývá se ovšem Jan Macháček, sám signatář Charty z roku 1989, a píše, že „slušné příjmy“ a mercedes měl jen Václav Havel, většina chartistů mohla vykonávat jen špatně placenou manuální práci a penězi ze zahraničí se pomáhalo rodinám zavřených. Pokud se snažíme zjistit, jak chartisty vnímal „obyčejný člověk“ normalizace, jsou tyto „objektivní“ charakteristiky nevýznamné. Onen „obyčejný člověk“ totiž tehdy nevěděl, kolik přesně dostávají chartisté peněz ze zahraničí a na co je používají, ale věděl, že mezi nimi jsou bývalí komunističtí ministři, zakázaní spisovatelé a další někdejší prominenti. Pokud Ivo Možný pracuje s kategorií „panská rodina“, charakterizuje ji nikoli výší kapitálu finančního, ale sociálního. A právě kontakty, včetně těch do západního zahraničí, byly tím, čím se „vysoce elitní skupina lidí“ tvořící Chartu 77 odlišovala od ostatních.

Jan Macháček může mít pravdu v tom, že v pozdějších vlnách podepisovali Chartu především mladí lidé bez vysokoškolského vzdělání (tedy neelita). Ale my to ani po 40 letech přesně nevíme, stejně jako mnohé další zásadní věci týkající se Charty. Proč nikdo doposud nezpracoval životopisy všech zhruba 1900 signatářů? Tak, abychom znali jejich sociálně-profesní i politické zařazení, věkovou a místní strukturu, osudy před podpisem i po něm? Abychom tu nemuseli takto tápat?

Po čtyřiceti letech bychom si zasloužili něco více než jen pietně vydávané dokumenty Charty a opakování několika hrdinských příběhů chartistů. Český stát dává na výzkum soudobých dějin stamiliony ročně, ale zásadním tématům se nikdo nevěnuje. Proč?