Zahajovací projev

Ze zahajovacího projevu Viléma Prečana, předneseného 5. června 2005 na úvodním zasedání konference

Excellence, vážené dámy, vážení pánové

Je mi ctí zahájit konferenci Helsinský proces a zhroucení komunismu v tomto krásném prostředí a v této vybrané, vážené a zainteresované společnosti. Vlastní vědecké jednání konference se bude odbývat obvyklým způsobem zítra a pozítří v užším kruhu odborníků. Jestliže jsme si dovolili uspořádat dnešní úvodní zasedání ve větším společenském rámci, učinili jsme tak v přesvědčeni, že nejde o materii jen pro historiky a úzký okruh badatelů, nýbrž o otázky, které jsou stále živou součástí jak nedávné minulosti, tak současnosti, a dotýkají se široké veřejnosti.

Vedle všech tragédií, které lidstvo prožilo ve dvacátém století, zaznamenaly národy světa v uplynulých šedesáti letech také dva triumfy. Jedním z nich bylo vítězství ve druhé světové válce, ve válce tak řečeno horké. Druhým, neméně významným, svým dosahem možná ještě převratnějším vítězstvím, bylo ukončení války studené,  osvobození východní střední Evropy ve smyslu návratu svobody a demokracie do tohoto regionu, ukončení půl století trvajícího rozdělení Evropy. Ne nadarmo byl rok 1989 nazván rokem zázraků.

Tento druhý triumf byl o to cennější, že ho bylo dosaženo nenásilnou cestou, i když ani on se neobešel bez utrpení a obětí. Je neodmyslitelně spojen s uváděním do života a prosazováním deseti základních principů Závěrečného aktu podepsaného v Helsinkách 1. srpna 1975.

V průběhu několikaletých složitých diplomatických jednání byl formulován jako jeden z deseti principů, jejichž realizace měla zajistit bezpečnost v Evropě a stát se základnou spolupráce všech 35 signatářských států, také respekt pro lidská práva a základní svobody, včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství nebo víry. S tím pak souvisela agenda takzvaného třetího koše týkající se humanitárních problémů, šíření informací, kulturní spolupráce apod.

Citovaný princip dostal šťastné číslo VII. Jeho začlenění do výsledného dokumentu bylo nejkontroverznější otázkou jednání, jež trvala od roku 1972 a předcházela podpisu Závěrečného aktu. Šlo o bezprecedentní akt v historii diplomacie: záležitosti považované za doménu suverénních států, střežené pod tvrdě posazovaným heslem nezasahování do vnitřních záležitostí, se měly stát předmětem závazného mezinárodního ujednání; jejich uvádění do života či nedodržování mělo pak být kontrolováno na dohodnutých následných schůzkách.

Tomu se bránili nejen reprezentanti těch států, kde byla lidská práva nerespektována i porušována a občanské svobody byly prázdným slovem. Zařazení této agendy do principů bezpečnosti a spolupráce v Evropě nemělo jednoznačné příznivce ani ve všech vládách svobodných zemí; některé to považovaly za zbytečnou překážku spolupráce v jiných oblastech, které byly podle jejich mínění aktuálnější a důležitější.

Snad by se nakonec, navzdory slavnostním podpisům pod Závěrečným aktem, tolik nebylo stalo, kdyby ti, kdo prosadili VII. princip a třetí koš jako integrální součást principů evropské bezpečnosti a spolupráce, nezískali takřka neočekávaně významného spojence. Tímto spojencem se stalo postupně se rozrůstající hnutí těch, kteří vzali své komunistické vládce za slovo a začali jim připomínat, v čem a jak mnoho jsou dlužní závazkům z Helsink. Helsinský proces zdola vyrůstal z malých ostrůvku občanského protestu a jeho výsledkem bylo cosi velkého a významného, co v politologické literatuře dostalo název helsinský efekt: Odborníci tomu říkají dynamický proces sociální mobilizace mas. Programem byla všeobecná platnost lidských a občanských práv, občanské svobody pro každého a demokracie pro všechny, občanská emancipace.

Helsinský proces zdola byl na počátku cesty, která vedla k demokratickému převratu a k pokojnému překonání komunistického totalitarismu. V tomto smyslu je VII. princip Závěrečného aktu a vše, co souviselo s jeho prosazováním a realizací, konstitutivním faktorem naší demokratické současnosti.

Lidé ponoření do řešení dnešních problémů jsou neustále v pokušení zapomínat na minulost. Pohlceni složitými problémy dneška si neuvědomují, že ještě nedávno, před pouhými dvěma desetiletími, bylo mnohem hůř, že panovala beznaděj, zda vůbec je možné dosáhnout svobody nenásilnou cestou, zda má občanský protest a vzdor vůbec nějaký smysl. Zvlášť Češi, velmistři ve skepsi a v pěstování komplexu malosti, jakoby neměli odvahu a chuť přiznat, že se také oni dopustili tak velkého činu, jako bylo sebeosvobození na přelomu roku 1989/90. Odehrálo se sice v nejpříznivější mezinárodní situaci, v onom čase zázraků, všeobecné krize komunismu, nicméně svoboda nepřišla zvenčí, lidé si ji sami vzali.

 Také o tom chceme hovořit na konferenci, kterou dnes zahajujeme. Máme v úmyslu připomenout ty, kdo přes hranice bloků stáli solidárně po boku disidentům v komunistických zemích., zhodnotit sílu a vliv mezinárodní spolupráce na institucionální i občanské úrovni.

Konference, kterou dnes zahajujeme, chce být impulsem k hlubšímu studiu otázek, které doposud zůstávaly stranou pozornosti širšího okruhu zdejších badatelů. Iniciovali jsme ji také proto, že nás tížila skutečnost, že helsinská studia jsou u nás na rozdíl od mnoha zemí Evropy a Severní Ameriky sotva v plenkách. Srdečně proto děkujeme těm, kdo naši iniciativu podpořili a při její přípravě nám podali pomocnou ruku.

Sepětí předmětu našeho zkoumání se žhavou současností je mimo veškerou pochybnost, to mu však jen dodává na závažnosti. Agenda lidských práv, jejich obhajoba, solidarita s těmi, jimž jsou upírána, je nadále palčivým problémem v mnoha zemích světa. Ozvěnou se nám vracejí otázky, jež před ne tak dávnou dobou byly aktuální i pro tuto zemi.

Tváří v tvář nedávné minulosti, jak ji poznáváme z pramenů a jak si ji mnozí z nás ještě pamatují, připomínají hlasy části českého politického spektra, znevažující české angažmá na poli lidských práv ve světě, dnes tolik kritizované pragmatické postoje mnohých západních politiků v sedmdesátých a osmdesátých letech.