Anotace

English version below

Tato kniha vznikla z přání podat u příležitosti životního jubilea svědectví o životě a díle osobnosti, která se stala takřka veřejnou institucí české společnosti, třebaže není činná ve velké politice, ba takovou roli vždy odmítala. Jistěže tu byl také záměr vzdát Jiřině Šiklové hold, úmysl přátel vyznat se z toho, že si jí váží, že ji mají rádi, a proč. To by však bylo možné učinit soukromě, jako se to stalo před pěti lety, kdy dostala v jednom exempláři jako rukopis svazek blahopřání, textů a drobných vzpomínek z pera několika desítek přátel a ctitelů. Zde však jde o víc. Cílem bylo zaznamenat v podobě mozaiky výpovědí svědků jednoho života a ve výběru několika písemných svědectví vzrušující životní příběh Jiřiny Šiklové a přiblížit jej jako pozoruhodnou, ba mimořádnou součást živých současných dějin naší epochy širšímu publiku doma i v zahraničí.

S myšlenkou vydat knihu v této podobě, zejména také dvojjazyčně, přišel velký obdivovatel Jiřiny Šiklové, americký vydavatel a novinář Jim Ottaway, který se s ní poprvé setkal před patnácti lety a pro něhož je Jiřina, jak napsal v poznámkách k tomto úvodu, „démantem z mnoha facetami“ – zářícími ploškami, které objevoval a naučil se obdivovat, když se postupně seznamoval s „mnoha jejími životy“. Jim Ottaway vytvořil také podmínky k tomu, aby kniha mohla být vydána v této podobě, a byl motorem, který neúnavně poháněl vpřed práce na dokončení úkolu, který jsme si vytkli k 17. červnu 2005 – datu Jiřininých sedmdesátin –, kdykoli se mu zdálo, že stále ještě bouřlivá současnost nás od toho odvádí.

Na počátku vzniku knihy byl dopis oslovující necelé dvě desítky potenciálních autorů, od nichž bylo možné očekávat kvalifikovanou výpověď o některé z etap Jiřinina života, nebo některé z oblastí jejího působení. Dva z nich se rozhodli použít text napsaný z příležitosti pětašedesátin jubilantky, buď s dodatkem, jako to učinil Ludvík Vaculík, nebo s redakčním zásahem jako Petr Pithart. Alena Wagnerová nabídla svůj německy publikovaný portrét Jiřiny Šiklové, jehož překlad do češtiny pro naši knihu upravila. Helena Klímová měla po ruce portrét v podobě dobového dokumentu z roku 1981, svého dopisu jednomu z představitelů tehdejší komunistické vrchnosti. Rozšiřován následně samizdatem, stal se dopisem otevřeným a byl součástí aktů solidarity ze strany signatářů Charty 77 s politickými vězni let 1981–1982. Eva Kantůrková a zejména Ivan M. Havel zdánlivě nepíší o Jiřině Šiklové, jejich texty jsou však důležitými svědectvími o době, v níž Jiřina Šiklová hrála důležitou roli jako součást struktury, z níž se posléze měla vynořit občanská společnost.

Gordon Skilling, dlouholetý přítel Jiřiny Šiklové a její velký obdivovatel, už příspěvek napsat nemohl; zemřel 2. března 2001. Použili jsme jeho text napsaný k Jiřinině jubileu v roce 2000. (Z jejich dlouholeté spolupráce připomenu jeden úsměvný příběh: Jiřina Šiklová organizovala v roce 1987 pro Gordona a jeho manželku Sally zlatou svatbu ve svatební síni Staroměstské radnice, kde se Skillingovi brali v roce 1937, a následnou oslavu v kruhu disidentů v čele s Havlovými v Obecním domě, při které byli všichni obsluhující číšníci spolupracovníky Státní bezpečnosti.)

Název črty Gordona Skillinga také posloužil jako inspirace při hledání nejvhodnějšího titulu pro knihu. Jemu samotnému, jak mi tehdy před pěti lety přiznal, vnuklo představu kočky krycí jméno, které Jiřina Šiklová používala v konspirativní korespondenci sedmdesátých a osmdesátých let. Její „KAT“ vzniklo a bylo míněno jako zkratka krycího jména „Kateřina“. Gordonu Skillingovi ono anglicky vyslovované „Kat“ splynulo se stejně znějícím anglickým „cat“ – kočka; a replika spící kočky – dárek od Jiřiny –, tak příkře kontrastovala s tím, jak vnímal aktivitu a činorodost Jiřiny Šiklové, že tomu musel dát slovní výraz.

Výběr textů Jiřiny Šiklové pro tuto knihu byl těžký oříšek. Jestliže to neměla být kniha jen pro odborníky, bylo nutné rezignovat na její odborné studie a články z let šedesátých a devadesátých; stranou muselo zůstat i dvanáct článků z jejího pera, které byly pod pseudonymy otištěny v exilových Listech. Vybral jsem nakonec ty texty, které se tak či onak váží k mozaice výpovědí o Jiřině, ať už tím, že je doplňují, dokládají příklady anebo dokumentují. Proto se výběr soustředil především na texty psané ve vězení; chybět přirozeně nemohl její proslulý a dnes už ke klasice sociologické literatury náležející článek o „šedé zóně“.

Texty zařazené do knihy, ať už z pera jejích přátel, nebo z jejího vlastního, podávají mnohostrannou výpověď o naší hrdince i o době, v níž žila, o jejích různorodých aktivitách i jednotlivých činech a o jejich motivaci. Vypovídají také na mnoha příkladech o jedné stránce Jiřininy osobnosti, jehož si vážím snad nejvíce, a jak zjišťuji, nejsem sám: Jiřina dělá vždy to, co je zapotřebí udělat v daném okamžiku, co musí být uděláno hned, protože zítra by už mohlo být pozdě. Jedna významná poloha jejích aktivit – vedle všeho velkého, co koncipuje nebo organizuje – je drobná práce, drobné činy, zdánlivě bez „historického rozměru“, ale nesmírně užitečné a potřebné, bez nichž by velké ideje zůstaly jen prázdnými slovy a všechny koncepty a plány vzdušnými zámky. Při jen trochu pozorném čtení příspěvků o Jiřině, ale i jejích textů – nejmarkantnější je to v textech psaných ve vězení – najdeme o tom mnoho příkladů a dokladů ze všech fází jejího života a ze všech sfér jejího působení. A často, ba každou chvíli se s tím setkává dnešní čtenář českých deníků, v nichž najde reakci Jiřiny Šiklové na to, co se jí nelíbí, s čím nesouhlasí, co vytýká – politikům nebo médiím. A vždycky je v tom pořádný kus občanské kuráže, odvaha jít proti proudu, otevřeně říci a pojmenovat něco pro všechny důležité i za cenu, že při tom někomu šlápne na kuří oko nebo se někomu mocnému znelíbí.

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kdo se zasloužili o to, že kniha vychází. Autorům, kteří dali k dispozici své texty a byli ochotni dále na nich pracovat, překladatelům Geraldu Turnerovi, Alison Siddallové, Derku Patonovi a dalším, Milanu Drápalovi a Mileně Janišové, kteří se ujali redakce české verze textů. Kniha by nebyla vyšla včas bez obětavé pomoci Libuše Vančurové, která přehlédla celý rukopis a provedla korekturu sazby. Kniha měla to štěstí, že pro ni nebylo třeba hledat nakladatelství; úlohu vydavatele se vším, co to znamená, převzal podporovatel mnoha cenných iniciativ, jež jsou na prospěch občanské společnosti v Česku, James H. Ottaway Jr.

English version

This book sprang out of a wish to provide a jubilee testimony to the life and work of a person who has virtually become a public institution in Czech society, even though she is not active in top-level politics and indeed has refused to assume such a role. Of course the intention was also to pay tribute to Jiřina Šiklová; her friends wanted to declare their great esteem and love for her, and the reasons for them. But that could have been done privately, as it was five years ago, when she received a single bound volume of good wishes, texts and brief reminiscences penned by several dozen friends and admirers. This is something more, however. The aim was to create a mosaic of testimonies to her life by eyewitnesses and selected documentary evidence recording Jiřina’s enthralling life story, and present it to a broader public at home and abroad as a remarkable, nay outstanding, part of the living history of our epoch. 

The idea of publishing a book along these lines, and particularly as a bi-lingual edition, was the brainchild of one of Jiřina Šiklová’s great admirers, the American publisher and journalist Jim Ottaway, who first met her fifteen years ago and for 178 to jiřina šiklová on her birthday whom, as he wrote in the notes for this foreword, she is “a diamond
with many facets” – which he discovered and came to admire as he gradually came to know “her many lives”. Jim Ottaway also created the conditions in which this book could be published in this form, and he was the driving force, who tirelessly goaded us to complete the task by 17 June 2005 – the date of Jiřina’s seventieth birthday – whenever he had the feeling that the still tempestuous present was deflecting us from it. 

The genesis of the book was a letter sent out to almost a score of potential authors from whom one might expect a qualified testimony about one or more of the periods of Jiřina’s life or her fields of activity. Two of them decided to use the text written on the occasion of her sixty-fifth birthday, either with an afterword, as in the case of Ludvík Vaculík, or slightly amended, as in the case of Petr Pithart. Alena Wagnerová offered her portrait of Jiřina Šiklová, previously published in German, whose Czech translation was edited for the present book. Helena Klímová had a ready-made portrait in the form of a period document from 1981 – her letter to one of the representatives of the Communist authorities. Subsequently circulated as samizdat, it became an open letter and was part of acts of solidarity on the part of Charter 77 signatories with the political prisoners of 1981–1982. Ostensibly, Eva Kantůrková and particularly Ivan M. Havel, do not seem to be writing about Jiřina Šiklová, but their texts are important testimonies to the period in which Jiřina played a key role as part of the structure from which civil society was subsequently to emerge.

Gordon Skilling, a friend of Jiřina’s for many years and a great admirer, could no longer write a contribution; he died on 2 March 2001. We have used the text he wrote for Jiřina’s jubilee in 2000. (I would just mention one amusing story from their lengthy collaboration: in 1987, Jiřina Šiklová organized a Golden Wedding for Gordon and his wife Sally in the Prague Old Town Hall, where the Skillings were married in 1937, and a celebration afterwards in the Municipal House in the company of dissidents headed by the Havels, at which all the waiters were agents of the secret police.) 

The title of Gordon Skilling’s piece also served as inspiration when seeking a suitable title for the book. The idea of “cat” as a cover name was inspired, as he admitted to me five years ago, by the pseudonym that Jiřina Šiklová used in conspiratorial correspondence in the seventies and eighties. Her “KAT” was created as an abbreviation for her cover-name “Kateřina”. To Gordon Skilling’s ears, the English pronunciation of “Kat” sounded just like the English “cat”; and a replica of a sleeping cat – a present from Jiřina – contrasted so starkly with how he perceived Jiřina Šiklová’s activity and energy, that he had to write about it. It was no easy task to select texts by Jiřina Šiklová for this book. If it was not to be a book for specialists then we had to resign ourselves to excluding her specialised studies and articles from the sixties and nineties; we also had to leave out a dozen of her articles published under pseudonyms in the exile journal Listy. In the end I chose those texts that have some bearing on our mosaic of texts about Jiřina, in terms of supplementary information, examples or documentary evidence.

Hence the selection was restricted essentially to texts written in prison; and among the texts chosen was naturally the article about the “Grey Zone” that has already become a classic of sociological literature. The texts included in the book, penned by her friends or herself, provide a multifaceted testimony to our hero and the times in which she lived. They speak of her multifarious activity and individual deeds, as well as of her motives. They also provide many examples of the one aspect of Jiřina’s personality that I value most, and I’m not alone in this, as I’ve discovered: Jiřina always does straight away what needs to be done immediately, because tomorrow might be too late. One significant feature of her activity – apart from everything she conceives or organizes – are small-scale deeds that seemingly have no “historical dimension” but are extremely useful and necessary, without which big ideas would remain empty words and all concepts and plans castles in the air. If we look a little more closely at the texts written about Jiřina, but also at her own texts – and most obviously in her texts written in 180 to jiřina šiklová on her birthday prison – we find evidence and many examples of this from all periods of her life and all areas of her activity. And readers of the Czech press frequently encounter Jiřina Šiklová’s reaction to things she doesn’t like or doesn’t agree with, as well as her criticism of politicians or the media. And invariably it entails an element of civic courage, boldness to go against the tide and say something out loud of importance for everyone, even if it means treading on someone’s corns or annoying some powerful individual.

I would like to take this opportunity of thanking all those who have helped in the publication of this book. The authors who made their texts available and willingly reworked them, the translators, Gerald Turner, Alison Siddall, Derek Paton and others, not to mention, Milan Drápala and Milena Janišová, who edited the Czech version of the texts. The book would never have appeared in time without the selfless assistance of Libuše Vančurová, who revised the entire manuscript and read the page proofs. It was the book’s good fortune that it did not need to find a publisher: the role of publisher, with all that entails, was assumed by that supporter of many valuable activities that benefit civil society in the Czech Republic, James H. Ottaway Jr.

Vilém Prečan

Prague, 28 May 2005 

Translated from Czech by Geral Turner

Recenze

Jiřina Šiklová sedmdesátiletá

Zdroj: www.novinky.cz, 17. 6. 2005

Socioložka Jiřina Šiklová slaví v pátek sedmdesátiny. Při té příležitosti vyšla publikace Kočka, která nikdy nespí, který už před pěti lety vymyslel kanadský historik H. Gordon Skilling. Šifra KAT (Kateřina), jíž podepisovala zásilky rukopisů do zahraničí, mu vyvolávala představu kočky, navíc mimořádně pracovité.

Tomu, kdo bude v publikaci hledal především životopisná data, lze doporučit heslo v encyklopedii. Sborník patnácti příspěvků, napsaných účastníky někdejší domácí opozice proti normalizační moci a jejich zahraničními přáteli, je sérií pozdravů – a zároveň je v něm obsaženo všechno, co ze socioložky Jiřiny Šiklové činí nepřehlédnutelnou osobnost.

Přes četná lákání nikdy nevstoupila do vysoké politiky, aby v ní zúročila své zásluhy o sepětí svobodné čs. kultury s demokratickou veřejností a vydavateli v zahraničí. Nešlo o pózu, ale o skutečné přesvědčení.

Po listopadu 1989 se Jiřina Šiklová vrátila na Filozofickou fakultu UK, kde vytvořila katedru sociální práce. Za deset let v ní vychovala mnoho mladých lidí, plnících své málo výnosné poslání na pracovištích sociální péče nebo v nevládních, dobrovolných organizacích.

Sborník kromě textů, v nichž se lidé známých jmen vyznávají ze své úcty a přátelství k této ženě, obsahuje také dopisy, kresby a pozoruhodné úvahy, které Jiřina Šiklová psala ve vyšetřovací vazbě.

V roce 1982, po rok a půl dlouhé vyšetřovací vazbě v Ruzyni, v náčrtu své obhajovací řeči oslovila soud: „Nepřipusťte zničení knih, které byly zabaveny...“ a připomínala, že „konfiskace nežádoucí literatury stejně jako pašování knih ze zahraničí patří k našim národním tradicím už dobrých tři sta let.“

O vydání této hezké a dobře vypravené publikace, kterou sestavil historik Vilém Prečan, se zasloužil americký novinář a vydavatel Jim Ottaway. Na jeho přání, aby se s osudem české ženy, již po léta obdivuje, mohli seznámit i jeho krajané, jsou všechny texty ve druhé polovině třísetstránkové publikace uvedeny v angličtině.

Jiří Vančura, Právo

Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: genderstudies.cz, 17. 6. 2005

Dvojjazyčnou publikaci s tímto názvem Jiřině Šiklové k narozeninám vydalo Československé dokumentační středisko, o.p.s.

Vilém Prečan, který publikaci uspořádal, píše v jejím úvodu: „Kniha vznikla z přání podat u příležitosti životního jubilea Jiřiny Šiklové svědectví o životě a díle osobnosti, která se stala takřka veřejnou institucí české společnosti.“

Dvojjazyčná česko-anglická publikace zaznamenává výpovědi přátel, spolupracovníků, studentů a výběr z textů jubilantky, především z dopisů z vězení a její proslulý a dnes už klasický článek o šedé zóně z podzimu 1989. Z patnácti příspěvků je zřejmý nejen úmysl vzdát J. Šiklové hold a úctu, ale zároveň jsou svědectvím o různorodých aktivitách jubilantky v četných sférách jejího působení.

S myšlenkou vydat tuto knihu dvojjazyčně přišel velký obdivovatel Jiřiny Šiklové, americký novinář a mecenáš Jim H. Ottaway Jr., který se ujal i úlohy vydavatele.

Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: www.romanohangos.cz, 16. 4. 2007

Nedávno oslavila životní jubileum socioložka Jiřina Šiklová, která je všem Romům – a nejen jim – dobře známá. Svojí prací, šarmem, neotřelým způsobem vyjadřování, obrovským životním elánem a mimořádnými zásluhami o rozvoj demokracie ještě z časů totality.

Doufám, že jí můžeme i za vás, čtenáře, přát, aby jí to všechno, čím vyniká, ještě dlouho vydrželo.

K narozeninám Jiřiny Šiklové vyšla kniha Kočka, která nikdy nespí. Tento název vymyslel pro Jiřinu kanadský historik Gordon Skilling, jemuž vyvolávala představu kočky, navíc mimořádně pracovité. Pan Skilling měl určitě na mysli neuvěřitelné kousky, které Jiřina prováděla našim komunistickým celníkům, když dokázala zařídit, aby jim pod nosem procházely obrovské spousty tehdy zakázaných knih

Ať žije Jiřina Šiklová!

Karel Oswald

Jiřina Šiklová, Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: www.citarny.cz, 11. 10. 2009

Převyprávět životaběh naší a také světoznámé přední socioložky Jiřiny Šiklové (*1935) znamenalo pro editora – neméně známého historika Viléma Prečana (*1933) – vydat rovnou česko-anglickou knihu pro náš i světový knižní trh pod názvem „Kočka, která nikdy nespí“ (James H. Ottaway, 320 stran + 20 stran obrazové přílohy). Využil k tomu většinou vtipných textů od mnoha autorů.

Co všechno se dozvíme o té dámě, usmívající se vždy zpod svých brejliček a chystající se k diskutovaným problémům pronést i své slovo. Má už dvě dospělé děti – Lucii (*1960) a Jana (*1963). Po svých studiích na Univerzitě Karlově přednáší na Filozofické fakultě dějiny filozofie a je v úzké blízkosti profesora Milana Machovce (1925-2003), našeho filozofa a masarykologa. Její habilitační práci připravenou v letech 1968–69 k tisku pod názvem Stoupenci proměn, už cenzura nepustila. Naopak při čistkách vysokých škol byla propuštěna z Filozofické fakulty, její docentura byla zrušena a mohla se živit jen jako uklízečka.

V tuhých dobách husákovské totalitní normalizace publikuje články a komentáře v exilových časopisech pod pseudonymy, které nám po listopadu 1989 rozluštila: většinou to byla jména českých řek: Nežárka, Otava, Moldau-Vltava. Přitom se starala o to, aby ty časopisy ze zahraničí se dostávaly k nám domů mezi české a chtivé čtenáře. Spletivé a konspirativní cesty byly propletené (vzpomínám, jak mi je půjčoval můj novinářský kolega Miroslav Galuška, kdysi diplomat ve Velké Británii, ředitel čs. expozic na Světových výstavách, v období Pražského jara ministr kultury a potom zbavený všech postů, jenž se živil „na černo“ překládáním zejména anglických textů).

Naše paní Jiřina se neubránila svému zatčení v roce 1981. Několik měsíců byla držena ve vazbě „pro obvinění z trestného činu podvracení republiky v organizované skupině a ve spojení s cizinou“. Střídavě se vrací k svému zaměstnání, které si našla v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, věnuje se jako sociální pracovnice starým lidem, studuje sociální gerontologii.

Její tajné aktivity mezi domácím disentem a nezávislými intelektuály s jejich partnery a spolupracovníky na Západě pokračují čím dále intenzívněji a obezřetněji, ale potrestají ji tentokráte tím, že v roce 1988 skončila znovu u prachovky a kbelíku s hadrem a vodou. Po listopadu 1989 s velkým elánem zakládá samostatnou katedru sociální práce, která tak navázala na stejnojmennou vysokou školu, založenou koncem dvacátých let minulého století Alicí Masarykovou. Její řečnický a vzdělanostní talent se rozvíjí v přednáškách o problematice etnických minorit, migrantů, azylantů, v hledání i uplatňování metod jejich společenské integrace, a to nejen doma, ale v mnoha zejména evropských zemích. Není proto divu, že v roce 1995 byla jmenována Ženou Evropy za Českou republiku a že ji v roce 1999 vyznamenává náš prezident 28. října Medailí Za zásluhy o český stát.

Výstižnou a jednoduchou charakteristiku nenapsal snad nikdo lépe, než její letitá přítelkyně Zdenka Brodská (podle písmen abecedy): agilní, bryskní, celá svá, dobře píšící, energická, filipiku ovládající, gender studies podporující, hory přenášející, charismatická, iniciativní, jiná než ostatní, kurážná, laskavá, moudrá, nesmírně nápaditá, ostrovtipná, pracovitá, rychlá, sebejistá, taškářstvím podšitá, usilovná, veselá a zkoumavá…

Stejně kouzelné je vyprávění ostatních spoluatorů (kuriozní výpovědi vyšetřovaných, zkušenosti s konfidentkami ve vazební věznici, co musela vytrpět v kafkovské zemi, jak ji poznal americký kapitalista, který si oblíbil a rád používá citáty z díla paní Jiřiny, o podivném dárku spící kočky, přitom paní Jiřina byla vždy čilá tak, jakoby snad nikdy nespala – odtud název knihy). V takto pojaté knize nemohou chybět aspoň některé texty Jiřiny Šiklové: dopis z vězení matce, Obranné mechanismy anebo jak přežít vazbu, závěrečné slovo obhajoby z roku 1981, dopis přátelům k výročí Franze Kafky, Stížnost a žádost o vyšetření (dvou mužů, kteří přišli na domovní prohlídku a dopustili se mnoha přečinů v rozporu s právním řádem).a posléze studie o šedé zóně a budoucnosti disentu v Československu. Ta byla přílohou v týdeníku Reportér, který znovu krátký čas vycházel v roce 1990.

Je dobré mít takovou knihu kdesi za hlavou a občas se do ní začíst, aby člověk nabyl znovu chuť a síly do nelehkého života. S díky za zájem a přátelství – připsala mi k svému podpisu. Mám tu knížku i její autorku moc rád.

Uvedu abecedně ty gratulanty, kteří se v knize sešli k půlkulatému výročí jmenované v příštím roce. Už jejich jména (uvedená abecedně) a léta jejich narození mnohé napoví: Zdenka Brodská (*1927), učí na Michiganské univerzitě a žije v USA, Markéta Gotzová - Stankiewiczová (*1927 u nás v ČSR), od roku 1948 žije v Kanadě a učí na Univerzitě ve Vancouveru, Ivan M. Havel (*1938), bratr exprezidenta Václava Havla (*1936 – ten je zastoupen též), náš kybernetik, filozof a esejista, Mary Hrabik Samal (*1940 v Praze), americká politoložka, učí na Oakland University v Michiganu, Eva Kantůrková (*1930), spisovatelka, s níž byla oslavenkyně společně zatčena, a vyslýchána, Helena Klímová (*1937), naše psychoterapeutka, skupinová analytička a publicistka, Jozef Lewandowski (*1923), polský historik, ale od doku 1969 žije ve Švédsku, Jim Ottaway (*1938), americký novinář a vydavatel časopisů, Petr Pithart (*1941), politolog i politik, v současné době místopředseda Senátu našeho Parlamentu, Wolfgang Scheuer (*1921), německý diplomat, který v létech 1981-86 byl kulturním atašé velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze, H. Gordon Skilling (*1912 – 2001), kanadský historik a politolog, Ludvík Vaculík (*1926), spisovatel a Alena Wagnerová (*1936), spolupracovnice českého občanského sdružení Gender studies, které Jiřina Šiklová založila v roce 1991. Žije střídavě v Praze a německém Saarbrückenu.

Miroslav Sigl