Anotace

Tato kniha vznikla z přání podat u příležitosti životního jubilea svědectví o životě a díle osobnosti, která se stala takřka veřejnou institucí české společnosti, třebaže není činná ve velké politice, ba takovou roli vždy odmítala. Jistěže tu byl také záměr vzdát Jiřině Šiklové hold, úmysl přátel vyznat se z toho, že si jí váží, že ji mají rádi, a proč. To by však bylo možné učinit soukromě, jako se to stalo před pěti lety, kdy dostala v jednom exempláři jako rukopis svazek blahopřání, textů a drobných vzpomínek z pera několika desítek přátel a ctitelů. Zde však jde o víc. Cílem bylo zaznamenat v podobě mozaiky výpovědí svědků jednoho života a ve výběru několika písemných svědectví vzrušující životní příběh Jiřiny Šiklové a přiblížit jej jako pozoruhodnou, ba mimořádnou součást živých současných dějin naší epochy širšímu publiku doma i v zahraničí.

S myšlenkou vydat knihu v této podobě, zejména také dvojjazyčně, přišel velký obdivovatel Jiřiny Šiklové, americký vydavatel a novinář Jim Ottaway, který se s ní poprvé setkal před patnácti lety a pro něhož je Jiřina, jak napsal v poznámkách k tomto úvodu, „démantem z mnoha facetami“ – zářícími ploškami, které objevoval a naučil se obdivovat, když se postupně seznamoval s „mnoha jejími životy“. Jim Ottaway vytvořil také podmínky k tomu, aby kniha mohla být vydána v této podobě, a byl motorem, který neúnavně poháněl vpřed práce na dokončení úkolu, který jsme si vytkli k 17. červnu 2005 – datu Jiřininých sedmdesátin –, kdykoli se mu zdálo, že stále ještě bouřlivá současnost nás od toho odvádí.

Na počátku vzniku knihy byl dopis oslovující necelé dvě desítky potenciálních autorů, od nichž bylo možné očekávat kvalifikovanou výpověď o některé z etap Jiřinina života, nebo některé z oblastí jejího působení. Dva z nich se rozhodli použít text napsaný z příležitosti pětašedesátin jubilantky, buď s dodatkem, jako to učinil Ludvík Vaculík, nebo s redakčním zásahem jako Petr Pithart. Alena Wagnerová nabídla svůj německy publikovaný portrét Jiřiny Šiklové, jehož překlad do češtiny pro naši knihu upravila. Helena Klímová měla po ruce portrét v podobě dobového dokumentu z roku 1981, svého dopisu jednomu z představitelů tehdejší komunistické vrchnosti. Rozšiřován následně samizdatem, stal se dopisem otevřeným a byl součástí aktů solidarity ze strany signatářů Charty 77 s politickými vězni let 1981–1982. Eva Kantůrková a zejména Ivan M. Havel zdánlivě nepíší o Jiřině Šiklové, jejich texty jsou však důležitými svědectvími o době, v níž Jiřina Šiklová hrála důležitou roli jako součást struktury, z níž se posléze měla vynořit občanská společnost.

Gordon Skilling, dlouholetý přítel Jiřiny Šiklové a její velký obdivovatel, už příspěvek napsat nemohl; zemřel 2. března 2001. Použili jsme jeho text napsaný k Jiřinině jubileu v roce 2000. (Z jejich dlouholeté spolupráce připomenu jeden úsměvný příběh: Jiřina Šiklová organizovala v roce 1987 pro Gordona a jeho manželku Sally zlatou svatbu ve svatební síni Staroměstské radnice, kde se Skillingovi brali v roce 1937, a následnou oslavu v kruhu disidentů v čele s Havlovými v Obecním domě, při které byli všichni obsluhující číšníci spolupracovníky Státní bezpečnosti.)

Název črty Gordona Skillinga také posloužil jako inspirace při hledání nejvhodnějšího titulu pro knihu. Jemu samotnému, jak mi tehdy před pěti lety přiznal, vnuklo představu kočky krycí jméno, které Jiřina Šiklová používala v konspirativní korespondenci sedmdesátých a osmdesátých let. Její „KAT“ vzniklo a bylo míněno jako zkratka krycího jména „Kateřina“. Gordonu Skillingovi ono anglicky vyslovované „Kat“ splynulo se stejně znějícím anglickým „cat“ – kočka; a replika spící kočky – dárek od Jiřiny –, tak příkře kontrastovala s tím, jak vnímal aktivitu a činorodost Jiřiny Šiklové, že tomu musel dát slovní výraz.

Výběr textů Jiřiny Šiklové pro tuto knihu byl těžký oříšek. Jestliže to neměla být kniha jen pro odborníky, bylo nutné rezignovat na její odborné studie a články z let šedesátých a devadesátých; stranou muselo zůstat i dvanáct článků z jejího pera, které byly pod pseudonymy otištěny v exilových Listech. Vybral jsem nakonec ty texty, které se tak či onak váží k mozaice výpovědí o Jiřině, ať už tím, že je doplňují, dokládají příklady anebo dokumentují. Proto se výběr soustředil především na texty psané ve vězení; chybět přirozeně nemohl její proslulý a dnes už ke klasice sociologické literatury náležející článek o „šedé zóně“.

Texty zařazené do knihy, ať už z pera jejích přátel, nebo z jejího vlastního, podávají mnohostrannou výpověď o naší hrdince i o době, v níž žila, o jejích různorodých aktivitách i jednotlivých činech a o jejich motivaci. Vypovídají také na mnoha příkladech o jedné stránce Jiřininy osobnosti, jehož si vážím snad nejvíce, a jak zjišťuji, nejsem sám: Jiřina dělá vždy to, co je zapotřebí udělat v daném okamžiku, co musí být uděláno hned, protože zítra by už mohlo být pozdě. Jedna významná poloha jejích aktivit – vedle všeho velkého, co koncipuje nebo organizuje – je drobná práce, drobné činy, zdánlivě bez „historického rozměru“, ale nesmírně užitečné a potřebné, bez nichž by velké ideje zůstaly jen prázdnými slovy a všechny koncepty a plány vzdušnými zámky. Při jen trochu pozorném čtení příspěvků o Jiřině, ale i jejích textů – nejmarkantnější je to v textech psaných ve vězení – najdeme o tom mnoho příkladů a dokladů ze všech fází jejího života a ze všech sfér jejího působení. A často, ba každou chvíli se s tím setkává dnešní čtenář českých deníků, v nichž najde reakci Jiřiny Šiklové na to, co se jí nelíbí, s čím nesouhlasí, co vytýká – politikům nebo médiím. A vždycky je v tom pořádný kus občanské kuráže, odvaha jít proti proudu, otevřeně říci a pojmenovat něco pro všechny důležité i za cenu, že při tom někomu šlápne na kuří oko nebo se někomu mocnému znelíbí.

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kdo se zasloužili o to, že kniha vychází. Autorům, kteří dali k dispozici své texty a byli ochotni dále na nich pracovat, překladatelům Geraldu Turnerovi, Alison Siddallové, Derku Patonovi a dalším, Milanu Drápalovi a Mileně Janišové, kteří se ujali redakce české verze textů. Kniha by nebyla vyšla včas bez obětavé pomoci Libuše Vančurové, která přehlédla celý rukopis a provedla korekturu sazby. Kniha měla to štěstí, že pro ni nebylo třeba hledat nakladatelství; úlohu vydavatele se vším, co to znamená, převzal podporovatel mnoha cenných iniciativ, jež jsou na prospěch občanské společnosti v Česku, James H. Ottaway Jr.

Recenze

Jiřina Šiklová sedmdesátiletá

Zdroj: www.novinky.cz, 17. 6. 2005

Socioložka Jiřina Šiklová slaví v pátek sedmdesátiny. Při té příležitosti vyšla publikace Kočka, která nikdy nespí, který už před pěti lety vymyslel kanadský historik H. Gordon Skilling. Šifra KAT (Kateřina), jíž podepisovala zásilky rukopisů do zahraničí, mu vyvolávala představu kočky, navíc mimořádně pracovité.

Tomu, kdo bude v publikaci hledal především životopisná data, lze doporučit heslo v encyklopedii. Sborník patnácti příspěvků, napsaných účastníky někdejší domácí opozice proti normalizační moci a jejich zahraničními přáteli, je sérií pozdravů – a zároveň je v něm obsaženo všechno, co ze socioložky Jiřiny Šiklové činí nepřehlédnutelnou osobnost.

Přes četná lákání nikdy nevstoupila do vysoké politiky, aby v ní zúročila své zásluhy o sepětí svobodné čs. kultury s demokratickou veřejností a vydavateli v zahraničí. Nešlo o pózu, ale o skutečné přesvědčení.

Po listopadu 1989 se Jiřina Šiklová vrátila na Filozofickou fakultu UK, kde vytvořila katedru sociální práce. Za deset let v ní vychovala mnoho mladých lidí, plnících své málo výnosné poslání na pracovištích sociální péče nebo v nevládních, dobrovolných organizacích.

Sborník kromě textů, v nichž se lidé známých jmen vyznávají ze své úcty a přátelství k této ženě, obsahuje také dopisy, kresby a pozoruhodné úvahy, které Jiřina Šiklová psala ve vyšetřovací vazbě.

V roce 1982, po rok a půl dlouhé vyšetřovací vazbě v Ruzyni, v náčrtu své obhajovací řeči oslovila soud: „Nepřipusťte zničení knih, které byly zabaveny...“ a připomínala, že „konfiskace nežádoucí literatury stejně jako pašování knih ze zahraničí patří k našim národním tradicím už dobrých tři sta let.“

O vydání této hezké a dobře vypravené publikace, kterou sestavil historik Vilém Prečan, se zasloužil americký novinář a vydavatel Jim Ottaway. Na jeho přání, aby se s osudem české ženy, již po léta obdivuje, mohli seznámit i jeho krajané, jsou všechny texty ve druhé polovině třísetstránkové publikace uvedeny v angličtině.

Jiří Vančura, Právo

Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: genderstudies.cz, 17. 6. 2005

Dvojjazyčnou publikaci s tímto názvem Jiřině Šiklové k narozeninám vydalo Československé dokumentační středisko, o.p.s.

Vilém Prečan, který publikaci uspořádal, píše v jejím úvodu: „Kniha vznikla z přání podat u příležitosti životního jubilea Jiřiny Šiklové svědectví o životě a díle osobnosti, která se stala takřka veřejnou institucí české společnosti.“

Dvojjazyčná česko-anglická publikace zaznamenává výpovědi přátel, spolupracovníků, studentů a výběr z textů jubilantky, především z dopisů z vězení a její proslulý a dnes už klasický článek o šedé zóně z podzimu 1989. Z patnácti příspěvků je zřejmý nejen úmysl vzdát J. Šiklové hold a úctu, ale zároveň jsou svědectvím o různorodých aktivitách jubilantky v četných sférách jejího působení.

S myšlenkou vydat tuto knihu dvojjazyčně přišel velký obdivovatel Jiřiny Šiklové, americký novinář a mecenáš Jim H. Ottaway Jr., který se ujal i úlohy vydavatele.

Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: www.romanohangos.cz, 16. 4. 2007

Nedávno oslavila životní jubileum socioložka Jiřina Šiklová, která je všem Romům – a nejen jim – dobře známá. Svojí prací, šarmem, neotřelým způsobem vyjadřování, obrovským životním elánem a mimořádnými zásluhami o rozvoj demokracie ještě z časů totality.

Doufám, že jí můžeme i za vás, čtenáře, přát, aby jí to všechno, čím vyniká, ještě dlouho vydrželo.

K narozeninám Jiřiny Šiklové vyšla kniha Kočka, která nikdy nespí. Tento název vymyslel pro Jiřinu kanadský historik Gordon Skilling, jemuž vyvolávala představu kočky, navíc mimořádně pracovité. Pan Skilling měl určitě na mysli neuvěřitelné kousky, které Jiřina prováděla našim komunistickým celníkům, když dokázala zařídit, aby jim pod nosem procházely obrovské spousty tehdy zakázaných knih

Ať žije Jiřina Šiklová!

Karel Oswald

Jiřina Šiklová, Kočka, která nikdy nespí

Zdroj: www.citarny.cz, 11. 10. 2009

Převyprávět životaběh naší a také světoznámé přední socioložky Jiřiny Šiklové (*1935) znamenalo pro editora – neméně známého historika Viléma Prečana (*1933) – vydat rovnou česko-anglickou knihu pro náš i světový knižní trh pod názvem „Kočka, která nikdy nespí“ (James H. Ottaway, 320 stran + 20 stran obrazové přílohy). Využil k tomu většinou vtipných textů od mnoha autorů.

Co všechno se dozvíme o té dámě, usmívající se vždy zpod svých brejliček a chystající se k diskutovaným problémům pronést i své slovo. Má už dvě dospělé děti – Lucii (*1960) a Jana (*1963). Po svých studiích na Univerzitě Karlově přednáší na Filozofické fakultě dějiny filozofie a je v úzké blízkosti profesora Milana Machovce (1925-2003), našeho filozofa a masarykologa. Její habilitační práci připravenou v letech 1968–69 k tisku pod názvem Stoupenci proměn, už cenzura nepustila. Naopak při čistkách vysokých škol byla propuštěna z Filozofické fakulty, její docentura byla zrušena a mohla se živit jen jako uklízečka.

V tuhých dobách husákovské totalitní normalizace publikuje články a komentáře v exilových časopisech pod pseudonymy, které nám po listopadu 1989 rozluštila: většinou to byla jména českých řek: Nežárka, Otava, Moldau-Vltava. Přitom se starala o to, aby ty časopisy ze zahraničí se dostávaly k nám domů mezi české a chtivé čtenáře. Spletivé a konspirativní cesty byly propletené (vzpomínám, jak mi je půjčoval můj novinářský kolega Miroslav Galuška, kdysi diplomat ve Velké Británii, ředitel čs. expozic na Světových výstavách, v období Pražského jara ministr kultury a potom zbavený všech postů, jenž se živil „na černo“ překládáním zejména anglických textů).

Naše paní Jiřina se neubránila svému zatčení v roce 1981. Několik měsíců byla držena ve vazbě „pro obvinění z trestného činu podvracení republiky v organizované skupině a ve spojení s cizinou“. Střídavě se vrací k svému zaměstnání, které si našla v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, věnuje se jako sociální pracovnice starým lidem, studuje sociální gerontologii.

Její tajné aktivity mezi domácím disentem a nezávislými intelektuály s jejich partnery a spolupracovníky na Západě pokračují čím dále intenzívněji a obezřetněji, ale potrestají ji tentokráte tím, že v roce 1988 skončila znovu u prachovky a kbelíku s hadrem a vodou. Po listopadu 1989 s velkým elánem zakládá samostatnou katedru sociální práce, která tak navázala na stejnojmennou vysokou školu, založenou koncem dvacátých let minulého století Alicí Masarykovou. Její řečnický a vzdělanostní talent se rozvíjí v přednáškách o problematice etnických minorit, migrantů, azylantů, v hledání i uplatňování metod jejich společenské integrace, a to nejen doma, ale v mnoha zejména evropských zemích. Není proto divu, že v roce 1995 byla jmenována Ženou Evropy za Českou republiku a že ji v roce 1999 vyznamenává náš prezident 28. října Medailí Za zásluhy o český stát.

Výstižnou a jednoduchou charakteristiku nenapsal snad nikdo lépe, než její letitá přítelkyně Zdenka Brodská (podle písmen abecedy): agilní, bryskní, celá svá, dobře píšící, energická, filipiku ovládající, gender studies podporující, hory přenášející, charismatická, iniciativní, jiná než ostatní, kurážná, laskavá, moudrá, nesmírně nápaditá, ostrovtipná, pracovitá, rychlá, sebejistá, taškářstvím podšitá, usilovná, veselá a zkoumavá…

Stejně kouzelné je vyprávění ostatních spoluatorů (kuriozní výpovědi vyšetřovaných, zkušenosti s konfidentkami ve vazební věznici, co musela vytrpět v kafkovské zemi, jak ji poznal americký kapitalista, který si oblíbil a rád používá citáty z díla paní Jiřiny, o podivném dárku spící kočky, přitom paní Jiřina byla vždy čilá tak, jakoby snad nikdy nespala – odtud název knihy). V takto pojaté knize nemohou chybět aspoň některé texty Jiřiny Šiklové: dopis z vězení matce, Obranné mechanismy anebo jak přežít vazbu, závěrečné slovo obhajoby z roku 1981, dopis přátelům k výročí Franze Kafky, Stížnost a žádost o vyšetření (dvou mužů, kteří přišli na domovní prohlídku a dopustili se mnoha přečinů v rozporu s právním řádem).a posléze studie o šedé zóně a budoucnosti disentu v Československu. Ta byla přílohou v týdeníku Reportér, který znovu krátký čas vycházel v roce 1990.

Je dobré mít takovou knihu kdesi za hlavou a občas se do ní začíst, aby člověk nabyl znovu chuť a síly do nelehkého života. S díky za zájem a přátelství – připsala mi k svému podpisu. Mám tu knížku i její autorku moc rád.

Uvedu abecedně ty gratulanty, kteří se v knize sešli k půlkulatému výročí jmenované v příštím roce. Už jejich jména (uvedená abecedně) a léta jejich narození mnohé napoví: Zdenka Brodská (*1927), učí na Michiganské univerzitě a žije v USA, Markéta Gotzová - Stankiewiczová (*1927 u nás v ČSR), od roku 1948 žije v Kanadě a učí na Univerzitě ve Vancouveru, Ivan M. Havel (*1938), bratr exprezidenta Václava Havla (*1936 – ten je zastoupen též), náš kybernetik, filozof a esejista, Mary Hrabik Samal (*1940 v Praze), americká politoložka, učí na Oakland University v Michiganu, Eva Kantůrková (*1930), spisovatelka, s níž byla oslavenkyně společně zatčena, a vyslýchána, Helena Klímová (*1937), naše psychoterapeutka, skupinová analytička a publicistka, Jozef Lewandowski (*1923), polský historik, ale od doku 1969 žije ve Švédsku, Jim Ottaway (*1938), americký novinář a vydavatel časopisů, Petr Pithart (*1941), politolog i politik, v současné době místopředseda Senátu našeho Parlamentu, Wolfgang Scheuer (*1921), německý diplomat, který v létech 1981-86 byl kulturním atašé velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze, H. Gordon Skilling (*1912 – 2001), kanadský historik a politolog, Ludvík Vaculík (*1926), spisovatel a Alena Wagnerová (*1936), spolupracovnice českého občanského sdružení Gender studies, které Jiřina Šiklová založila v roce 1991. Žije střídavě v Praze a německém Saarbrückenu.

Miroslav Sigl