Československá rodačka, spisovatelka a publicistka Markéta Goetz-Stankiewicz

29. dubna byla hostem Dominika Jůna v pořadu One on One anglického vysílání Českého rozhlasu kanadská bohemistka původem z Československa, profesorka Markéta Goetz-Stankiewicz. Kromě překladu rozhovoru přinášíme i její bibliografický profil, čtyři naskenované texty a článek Jiřiny Šiklové "Jedna z těch, kdo pomáhali udržet naši kulturu" z Lidových novin.

Mým dnešním hostem je paní Markéta Goetz-Stankiewicz, emeritní profesorka Univerzity Britské Kolumbie. Narodila se v roce 1927 v Liberci a po komunistickém puči v roce 1948 opustila Československo. Usadila se v Kanadě a působila jako profesorka srovnávací literatury, autorka a esejistka. Zaměřila se zvláště na publikování samizdatové literatury a věnovala se kritice děl českých dramatiků jako Pavla Kohouta, Josefa Topola, Ivana Klímy a svého přítele, bývalého prezidenta Václava Havla.

Nejdříve jsem se zeptal paní profesorky na její raná léta, kdy vyrůstala v Československu.

Pocházím z malého městečka Místku na Moravě. Když mi bylo kolem čtrnácti, vyhodili mě ze školy, protože jsem se narodila ve smíšeném manželství, můj tatínek byl Žid. V letech 1944–1945 strávil mnoho měsíců v Terezíně. Já jsem tedy byla “míšenec”, německy “mischling”.

Jak zacházeli nacisté s lidmi ze smíšených manželství? Nebylo to tak, že v jejich očích jste byla zrovna tak špatná, znečištěná židovskou krví?

Jak už to na malém městě chodí, lidé se báli přijít do našeho bytečku – z toho velkého nás totiž vyhodili. Nebylo to proto, že by nás neměli rádi, Češi byli proti nacistické ideologii, spíše se báli, co by pak slyšeli: “A, vy jste byli u Goetzových?” Takže jsme byli dost izolovaní, a než jsem opustila školu, děti ke mně byly dost kruté… Dnes se tomu říká šikana. Ale já i ve svých třinácti čtrnácti letech věděla, že mí rodiče jsou ti nejlepší lidé na světě. To mi dávalo sílu – přestože jsme stále žili ve strachu.

Ale přesto jste jako teenager navzdory nacistické okupaci našla zaměstnání?

Ano, pracovala jsem jako učnice fotografka. Ve studiu jsem musela být v půl osmé ráno, mým úkolem bylo vymést kamna, nanosit uhlí, a to sedm dní v týdnu. A kdo k nám chodil? Místek bylo malé posádkove město, takže kromě svateb, křtin apod. k nám chodili i němečtí vojáci.

Jaké byly Vaše pocity vůči německým vojákům?

Nenáviděla jsem je. Přitom to byli na sklonku války vlastně mladí chlapci. Každý den chodily z rakouských vesnic, odkud většina z nich pocházela, zoufalé dopisy: “Náš milovaný syn Johannes padl na východní frontě.” Protože před nástupem na frontu se všichni museli fotografovat, dostávali jsme objednávky na 25 malých a pět větších fotografií v rámečcích, a to byla moje práce. Dívala jsem se na ně a některé si v paměti vybavila. Říkala jsem si: “Vzdyť to jsou ještě děti.” A tím se mi podařilo tu nenávist v sobě pohřbít.

Když nacistickou okupaci vystřídala ta sovětská, studovala jste grafickou školu. Povězte mi, co jste prožívala a proč se rodiče rozhodli opustit Československo hned po komunistickém převratu.

V letech 1945–1948 jsem studovala grafickou školu. Otevíral se mi svět a měla jsem pocit, že mi začíná život. Otec však prohlásil, že musíme odejít. Řekl: “Až doteď jsme celý náš život strávili na jevišti, ať už se hrály tragédie nebo komedie, teď bychom seděli někde v hledišti a pasivně sledovali, co se odehrává na jevišti.” Odjeli jsme, každý s desetidolarovkou v kapse. Pro mě to bylo dobrodružství.

Takže vám dovolili legálně vyemigrovat. Nezažili jste tedy žádný dramatický útěk z Československa.

Otec dostal pas, protože byl v koncentračním táboře. Ale já a moje maminka jsme dostaly papíry, v nichž bylo uvedeno: “osoba neznámého původu, žijící dočasně na území Československa – povolení k opuštění země”.

Věděli rodiče, že je to jednosměrná cesta bez zpátečního lístku?

Ano, věděli.

Takže se vás antisemitsky zaměření komunisté, s vědomím, že pocházíte z židovské rodiny, vlastně rádi zbavili.

Ano, to, že jsme byli položidovská rodina, vždycky budilo podezření a jako takoví jsme vždycky byli považováni za problémové outsidery.

V Kanadě jste si také našla uplatnění ve fotografii a posléze jste získala stipendium na Torontské univerzitě. Jak jste se tedy později dostala mezi literární kritiku a československou undergroundovou scénu?

V Místku jsme měli dávnou přítelkyni, jejíž syn měl velký problém s vlasy. Pořád se škrábal a na Západě údajně existoval krém, který by mu mohl pomoci. Tak jsem zašla za svým doktorem, krém jsem obstarala a mladík se uzdravil. Pak mi přítelkyně napsala: “Jsem tak šťastná, jak se Ti mohu odvděčit?” No a já jsem odpověděla: “Pošli tohle…”, a to bylo začátkem sedmdesátých let. V šedesátých letech, mezi roky 1963–1968, v době uvolnění, se publikovaly malé brožurky s názvem “Divadlo”. Zde uveřejňovali svá díla dramatici, o kterých jste se zmínil v úvodu. To všechno skončilo rokem 1968. Poslala mi velký balík těchto knih. Začala jsem je číst a říkala si: “To je něco úžasného! To jsou skvělé hry.” Díky tomu jsem si opět zlepšila češtinu a v sedmdesátých letech jsme se rozhodli, že se do Československa podíváme. Od roku 1975 jsme tam s matkou jezdily každým rokem až do r. 1989.

Jednou jsem si takhle vykračovala po Smíchově a přemýšlela, jak bych se mohla setkat s autory, jejichž díla jsem četla, když tu jsem narazila na českého herce a disidenta, Pavla Landovského.Toho nikde nemůžete přehlédnout. Oslovila jsem ho: “Pane Landovský, znám vás jako herce, jsem z Kanady a jsem neškodná. Chci psát o českých dramatech, která se zde nesmějí hrát. Budete se mnou mluvit?” Zrentgenoval si mě očima a řekl: “Běžte dolů dva bloky, třetí dům vlevo, dveře jsou otevřené. Přijdu a promluvíme si.” A tak to začalo.

Před námi leží několik Vašich knih: Vaňkovy hry: Čtyři autoři, jeden charakter (The Vaněk Plays: Four Authors, One Character), Kritické eseje o Václavu Havlovi (Critical Essays on Václav Havel), Umlčené divadlo: Čestí dramatici bez jeviště (The Silenced Theatre: Czech Playwrights Without a Stage) a Sbohem, samizdate: Dvacet let československého samizdatu (Goodbye Samizdat: Twenty Years of Czechoslovak Underground Writing). Řekněte mi, jak tyto knihy vznikly a co Vás přimělo psát o českém divadle a o českém samizdatovém prostředí.

To, že jsem měla takově štěstí potkat tyto lidi – setkat se s Václavem Havlem na Hrádečku, s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem. Uvědomila jsem si, že pro tyhle talentované výjimečné osobnosti třeba mohu něco udělat. Vždyť třeba Ivan Klíma… víte, živil se prodejem ryb u Vltavy.

Jenom na vysvětlenou, to bylo proto, že komunistický režim jim nedovoloval dělat práci, kterou dělat chtěli. Takže je ponižovali tím, že je nutili k manuální práci…

Ano, manuální práce. Psát museli potajmu a nikdy nevěděli, kdy je překvapí tajná policie. Museli své rukopisy ukrývat. Policie jim častokrát vtrhla do bytu a převrátila jej vzhůru nohama pod záminkou, že hledá podvratné materiály. Oni však nepsali podvratné materiály. Chtěli jen psát hry a romány o každodenním životě, tak jako každý jiný spisovatel.

Řekněte mi něco o Vašem přátelství se zesnulým Václavem Havlem.

V roce 1978 mi řekli, že Václav Havel pobývá na Hrádečku, svém letním sídle, a že ho tam mohu navštívit. Václavovi řekli, že přijedu.Vyšel ven a mně se zastavilo srdce, když jsem ho spatřila, jak vyběhl z domu a hodil mi něco na zadní sedadlo mého vozu. Byla jsem zvědavá, co to je, a on mi řekl, abych vjela do garáže. To jsem tedy udělala, pak jsem se podívala a on dozadu přehodil starou deku, protože kolem už se vynořili “sousedé”, kteří ho pozorovali a kontrolovali, kdo přijel. Dal mi becherovku a pro mě to bylo jako sen. Řekla jsem mu: “Četla jsem všechno, co jste doposud napsal.” A taky jsem mu pověděla něco o sobě. On to už ale věděl, protože zprávy se v disidentských kruzích šířily velice rychle. Udělal skvělou večeři a já zůstala přes noc. Tato vzpomínka mi zůstane v paměti po zbytek života.

29. 4. 2013 Dominik Jůn

Překlad Zuzana Andrst