Zesnul Jan Křen

7. dubna 2020 ve věku 89 let zemřel historik a signatář Charty 77 Jan Křen. Podlehl komplikacím způsobenými onemocněním Covid 19.

Institut mezinárodních studií otevřel elektronickou kondolenční knihu, aby uctil památku jednoho ze svých zakladatelů.

Svou vzpomínku věnovali Janu Křenovi také Pavel Kostík a Antonín Kostlán na sociálních sítích:

Pavel Kosatík (Facebook, 7. dubna 2020, 22:04):

„Vždycky když zemře takový člověk jako dnes historik Jan Křen, čest jeho památce, říkám si, jestli ty plastické, k lidem citlivé a zároveň nebojácné dějiny poválečné české historiografie, které by byly tolik potřeba, budou jednou napsány, nebo jestli se na to bude pozapomínat, až se to zapomene. Křen se narodil na začátku třicátých let, podobně jako třeba Mlynárik nebo Prečan, a podobně jako oni opsal celý ten oblouk od mladického marxismu v padesátých letech přes etapu, kdy člověk sám sebe z toho marastu táhl ven za vlasy v letech šedesátých až k rozchodu s komunismem, který jedněm znamenal podpis Charty, jiným exil a některým obojí. Dějiny téhle generace, ke které patří třeba ještě o pár let starší Karel Kaplan a mnozí další, by měly být napsány vcelku, protože jako celek tato generace ovlivnila mnohé v české historiografii po roce 1989.
Jan Křen byl jeden z prvních, kdo u nás po válce znovu otevřel téma česko-německých vztahů a někdejšího soužití, zabýval se hodně exilem, vrcholem jeho díla je velká syntéza dějin střední Evropy. Byl to člověk majestátního typu a stylu, který se nevyhýbal kontroverzím, což k němu kromě žáků navigovalo i kritiky. Někteří byli názoru, že se od počátečního tónu "majitele pravdy" oprostil, jiní, že ne. Bylo by dobré, kdyby se součástí příštího Křenova proporcionálního portrétu staly nejen menší causy, jako byl třeba spor z roku 2005 o to, kdo má mít právo nahlížet do materiálů StB, ale i zásadní polemiky, jako byla ta, kterou v roce 1997 vyvolal Bořivoj Čelovský.
Já jsem s Křenem spory neměl, chodil jsem k němu hlavně v devadesátých letech jako k člověku, který byl ochoten poradit a pomoci, a byl jsem mu za to vděčný. Jeho razantní styl diskuse mně vyhovoval. Dostal jsem se s ním často do situace, kdy jsem mu, dotázán, předestřel své názory na nějakou věc, a on mně je pak v pohodě a klídku pár přesnými větami rozbil, destruoval všechno svým vlastním nečekaným hlediskem. Cítil jsem z něho až brutální schopnost jít k podstatě věci a říkal jsem si: to je učitel historie, takhle se to má dělat."

Antonín Kostlán (Facebook, 7. dubna 2020):

„Jana Křena jsem poprvé zaregistroval na přednáškách Historického klubu někdy v druhé polovině 70. let. Po nějakém výkladu k 19. století tam začal vcelku věcně diskutovat pro mě neznámý člověk a vedle sedící Petr Čornej mě šťouchnul do žeber a vzrušeně mi zašeptal: „Ty vole, to je Křen…“ Křenova účast na přednáškách Historického klubu posloužila pak Státní bezpečnosti na začátku 80. let k nechutnému útoku na tuto tradiční instituci, při němž byla neomaleně zneužita jména několika lidí z tehdy nastupující generace historiků…
S Křenem a dalšími lidmi kolem něj jsem se pak začal potkávat v průběhu roku 1989 při tehdejších snahách o obnovu Historického klubu – a zejména po 17. listopadu 1989, kdy jsem se jako představitel Občanského fóra tehdejšího Ústavu československých a světových dějin ČSAV stal externím členem Historické komise Koordinačního centra Občanského fóra – spontánně vzniklé nátlakové skupiny, která svůj dočasný mocenský kapitál hodlala využít k přebudování historické obce podle svého gusta i k dosažení vhodných osobních pozic ve vědeckém světě. K některým ze členů HK jsem měl vlastně docela blízko – jako např. ke Standovi Šislerovi (již dávno nebožtík, tuším od roku 1995), který mě před svým vyhazovem z Filosofické fakulty vyučoval dějinám správy, k jiným jsem si cestu k porozumění teprve postupně budoval – jako např. ke Karlovi Pichlíkovi (nebožtík od 2001), se kterým jsme se docela skamarádili až o hodně později. Zažil jsem s touto partou zajímavé chvilky, jako např. čekání na návrat Viléma Prečana z exilu, když jsme se sešli nějakou tu prosincovou neděli 1989 v deset večer u Křenů v kuchyni. Z důvodů, které jsem nechápal, se celá společnost (tehdy i s Michalem Reimanem) stávala stále nervóznější a nervóznější, až konečně vešel Prečan a pronesl: „Co jsem projel přes hranice, mám pocit, že jedu nějakou rumunskou vesnicí…“ Nebo si vzpomínám na první návštěvu u Dubčeka, který se ještě nestačil zabydlet v budově Federálního shromáždění. Tehdy nás vedl Václav Kural, který byl smluven s Dubčekovým tajemníkem Jarošem, že nás tam po vyřčení tajného hesla, které znal jen on, uvedou k novopečenému předsedovi. Heslo znělo „Je soudruh u sebe?“ A podařilo se – bylo to mé první setkání s tehdy již senilním Dubčekem, s nímž mi pak bylo dáno potkávat se v následujících letech po boku Otty Wichterle častěji.
Měli jsme s Historickou komisí KC OF dost představ podobných a bez potíží jsme se dohodli na nutnosti vzniku Ústavu pro soudobé dějiny, jakož i na osobě ředitele obnovovaného Historického ústavu – nikdo jiný než František Šmahel nepřicházel v úvahu. Nikdy jsem však nepřistoupil na Křenovu představu soudního tribunálu, který chtěl uspořádat nad pracovníky tohoto ústavu – jak jsem pochopil, představoval si to asi trošku jako stranické prověrky z roku 1958 nebo 1970, kde by členové Historické komise dávali trestné body a vylučovali. Kolikrát na tohle téma tehdy zavedl řeč – ale vždycky narážel na můj protiargument, že bychom v tom případě měli napřed uspořádat takový tribunál nad ním a jeho generačními souputníky – za to co dělali v padesátých letech oni.
Historická komise KC OF si opravdu tehdy dost naivně představovala, že bude zakládat instituce a navzájem se jmenovat do jejich čela. I když upřímně – v té otevřené dynamické době jim to často někdy i vycházelo – ale zase někdy moc ne. Když například tehdy v euforii nad vínem napsal tehdy Václav Havel Pichlíkovi na čtvrtku formátu A4 černým fixem „Tímto zakládám Masarykův ústav“ a přimaloval tam k svému podpisu srdíčko, všichni měli za to, že na tomto základě se podaří tu instituci hned úspěšně nastartovat – ale nepodařilo se a Jaroslav Opat (kdyby tu byl ještě s námi) by mohl povídat, co ho to stálo běhání a vyjednávání, než tomuto ústavu stojícímu tehdy mimo jakéhokoli dosavadní struktury zajistil alespoň základní podobu a provoz. Rovněž v akademii věd se Historická komise KC OF dlouho pokoušela o jakýsi direktivní způsob vměšování, tady ale narážela na spontánně se vytvořivší strukturu Komory volených zástupců pracovišť ČSAV, která tu de facto převzala rozhodující moc již od prosince 1989 a určovala vývoj této instituce jako celku i jednotlivých pracovišť. Stál jsem tehdy spolu s dalšími (ze začátku do předsednictva Komory patřil i Stanislav Sousedík, Vilém Herold a Evžen Neustupný) v čele těchto snah v ČSAV za společenskovědní a humanitní obory a dobře jsme tehdy vnímali, že se tu hraje nejen o férovost, ale vlastně i o samotné zachování těchto disciplín v rámci akademického celku. Renovovaná i nově založená historická pracoviště se tak musela podřídit tvrdým pravidlům hry – například i v tom, že všichni jejich ředitelé museli znovu a znovu obhajovat svůj mandát, jak v květnu 1990, tak i znovu v roce 1993…
S Křenem jsem v těch prvních polistopadových letech zasedal i ve vědecké radě Fakulty společenských věd UK (tehdy "u Petrusků"), kde jsme byli svědky toho, jak si tam instalují nové docenty typu Klause nebo Dyby, a na mnoha dalších místech jsme spolu někdy souhlasně, někdy nesouhlasně diskutovali – naposledy se na mě mračil, když jsem do ÚSD stáhnul z ministerstva zahraničí velký projekt o vysidlování německých antifašistů po válce, o němž se domníval, že by se dal využít jinak… Nicméně jsme za ty roky vypili přátelsky také nejedno pivo (vzpomínám zejména na podmanivé podzimní večery s Křenem a Alenou Míškovou, takto taky již nebožkou, ve vídeňských hospůdkách někdy koncem devadesátých let) a mnohokrát jsem měl možnost ocenit i jeho vynikající vypravěčské umění… Jedna z jeho historek z mládí mi obzvlášť uvízla v paměti – snad proto, že je pro něho – myslím – skutečně symptomatická. Je to historka o tom, jak se Křen – ještě předtím než se stal komunistou – proměnil v době svého dospívání v mohamedána. Bylo to za jeho středoškolských studií a skutečně si tehdy vymohl se svými několika spolužáky na řediteli školy, aby je každý pátek uvolňoval z výuky, a na střeše školy se pak na koberečku hodinu klaněli směrem k východu. Tak dlouho, než konečně řediteli došlo, o co jde – a nenáviděnou hodinu latiny, kvůli které se kluci ulejvali, prostě přesunul z pátku na jiný den…
Budiž mu historie lehká."