Těžce zkoušený odkaz Milana Šimečky v roce 2025
Letos si připomínáme 35 let od chvíle, kdy odešel Milan Šimečka (1930–1990) – československý politický filozof, esejista, disident a poradce prezidenta Václava Havla. Patřil mezi významné politické myslitele a disidenty, který ovlivňoval politické dění jak v české, tak ve slovenské části společného státu.
Rozsáhlé Šimečkovo dílo (bibliografie jeho textů napsaných v letech 1985-1990, z toho několik knih, má 195 položek) slouží dodnes jako důležitý nástroj při zkoumání totalitních režimů sovětského typu a úlohy občanských hnutí, připravujících pád těchto režimů, ale také jako inspirace občanských postojů při rozvíjení demokratických systémů a jejich obrany proti současnému extrémismu a populismu všeho druhu.
Na straně komunistického režimu i disentu
Po dokončení vysokoškolského studia filozofie a české a ruské literatury v Brně se Milan Šimečka přestěhoval do Bratislavy a do roku 1970 učil na tamních univerzitách. Povinný marxisticko-leninský výklad doplňoval pohledy jiných filozofických škol a nahlížel na něj kritickým pohledem, spojovaným s marxistickým humanismem a myšlenkami pražského jara. Tento přístup vtělil do svých knih Socialne utópie a utopisti a Kríza utopizmu.
Pro tyto myšlenky a politické angažmá byl při nastupující normalizaci v Československu vyloučen z KSČ a vyhozen z pozice vysokoškolského pedagoga. Od té doby až do roku 1989 sice pracoval v dělnických profesích, ale pokračoval ve svém kritickém promýšlení stavu československé společnosti a jeho eseje, publikované v samizdatu a exilu, se staly jedny ze základních textů pro pochopení každodenního života v komunistické diktatuře. Jeho Obnova pořádku přesně zachytila přizpůsobování společnosti a povahu nové podoby autoritářského režimu, který v Československu nastoupil po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Napsal řadu esejů o sociálních, politických a národnostních tématech, které vyšly v několika svazcích v exilu a po roce 1989.
Tato aktivita přivedla Milana Šimečku mezi disidenty a obránce lidských a občanských práv kolem Charty 77. Přestože ji samotnou z rodinných důvodů nepodepsal, jeho aktivity a kontakty z něj dělaly plnohodnotného chartistu. Tento boj za lidskou důstojnost, svobodu a možnost kritické demokratické diskuse samozřejmě neušly pozornosti institucím komunistického režimu. A proto se Milan Šimečka a jeho rodinu – manželku Evu a syny Milana a Petra – potýkali s policejní šikanou, domovními prohlídkami a překážkami v práci i při snaze dosáhnout vzdělání (hlavně pro oba syny). Po zadržení francouzského karavanu, který převážel exilovou literaturu a časopisy, byl Milan Šimečka v letech 1981 a 1982 třináct měsíců vězněn. Pro nedostatek důkazů byl sice propuštěn, ale až do roku 1989 nad ním viselo politizované obvinění, které se stávalo záminkou pro pokračující politickou šikanu.
Období od roku 1968 do uvěznění v roce 1981, nejtěžší okamžiky a výzvy Šimečkova života a jeho myslitelské dílo zachycuje komiksový román Súdruh disident: Milan Šimečka v komikse (Nadacia Milana Šimečku, 2024). Vedle životních osudů zachycuje společnou práci Milana a Evy Šimečkových na překladu Orwellova románu 1984 – Eva přeložila, Milan připravil doslov. Román díky známému příběhu Orwellova Winstona Smithe přibližuje dnešnímu čtenáři život Milana Šimečky, který se někdy osudu hrdiny románu 1984 analogicky podobal, a tím podtrhoval nesmrtelné Orwellovo varování před totalitami. Před nedávnem vyšla pravděpodobně jediná recenze v češtině v časopisu Demokratický střed.
Občanská odhodlanost a osobní odolnost pomohly Šimečkovi pokračovat v myšlenkové práci po návratu z vězení. A proto nepřekvapí, že se zapojil v roce 1988 do Hnutí za občanskou svobodu a v listopadu 1989 se stal jedním z hlavních postav Sametové/Něžné revoluce v Bratislavě a hnutí Verejnosť proti násiliu. Do své smrti působil jako poradce prezidenta Václava Havla v prvním roce nové éry Československa, které hledalo svou cestu k opravdové svobodě a demokracii. Václav Havel mu v roce 1991 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka 1. třídy.
Rozloučení s Milanem Šimečkou v bratislavském krematoriu 28. září 1990 bylo prvním státním pohřbem po pádu komunistického režimu. Zúčastnili se ho prezident Václav Havel, předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček, další představitelé společného státu a obou republik a mnoho Šimečkových přátel z řad nedávných disidentů a českých a slovenských spisovatelů.
Milan Šimečka a jeho „klan“ po třiceti pěti letech
V Šimečkově úsilí o svobodomyslnou a demokratickou (česko-)slovenskou společnost navazuje činnost Nadace Milana Šimečky, založené v roce 1991 veřejnými intelektuály, spisovateli a politiky (Martin Bútora, Juraj Flamik, Fedor Gál, Miroslav Kusý, František Mikloško, Peter Tatár a Peter Zajac). Více než třicetiletou misí Nadace je, „aby Slovensko bolo otvorenou krajinou, ktorej záleží na ľudských právach a odmieta nenávisť“. Nadace se mimo jiné zasloužila o nové vydání Šimečkova díla v edici malé Veľké dějiny MŠ:
- Kruhová obrana (2022)
- Koniec nehybnosti (2022)
- Obnovenie poriadku (2022)
- Veľký brat a Veľká sestra – kniha textů Milana Šimečky a Miroslava Kusého (2023)
Při srovnání s tím, co představoval Milan Šimečka a co znamená jeho odkaz, co vykonali a čím jsou pro občanskou svobodu a demokracii (v tom je zahrnuta i svobodná kultura) nositelé jeho jména a pokračovatelé jeho díla v současnosti, je takřka neuvěřitelné, čeho jsme na Slovensku svědky už druhý rok. Jde o nenávistné tažení vlády Roberta Fica (SD-Smer) proti „klanu Šimečků“ a proti Nadaci Milana Šimečky. Tím klanem „příživníků a podvodníků“ je myšlena celá řada osobností slovenského politického a kulturního života. Martin Milan Šimečka (nar. 1957), syn Milana Šimečky, dlouholetý komentátor Denníku N a bývalý šéfredaktor časopisu Respekt, známý svými kritickými a analytickými články a eseji. Martinova manželka Marta Šimečková, novinářka a v posledních letech bytostně spojená s každoročně pořádaným Středoevropským fórem v Bratislavě, jehož patrony jsou například historik Timothy Snyder a polský disident a novinář Adam Michnik. A zejména jejich syn Michal Šimečka (1984), předseda opoziční slovenské strany Progresivní Slovensko, se svou partnerkou, uměleckou tanečnicí Soňou Ferienčíkovou.
Fico chce odstranit na prvním místě lídra opozice Michala Šimečku, a to pomocí útoků na jeho rodinu. Účinnost této taktiky si Fico ověřoval v případě prezidenta Andreje Kisky a prezidentky Zuzany Čaputové. V daném případě ji znásobil. Krátká procházka internetem poskytuje řadu příkladů, jak Fico a spol. postupují při ostouzení „šimečkovského klanu příživníků a podvodníků“.
První obvinění přišla už v srpnu 2024. V neděli 4. května 2025 se Fico na své tiskové konferenci rozhodl pustit video z vystoupení známé tanečnice Soni Ferienčíkové, dlouholeté partnerky Michala Šimečky, a svými komentáři se snažil ji zesměšnit a znevážit umělecký projev. V českém prostoru o případu referovala například internetová média Heroine a Forum24.
Zatím nejostřejší Ficovo vystoupení proti rodině Michala Šimečky se odehrálo na tiskové konferenci 23. září 2025. Slovenský premiér obvinil Martu Šimečkovou a její spolupracovnici Annu Pukovou, že si z prostředků určených pro Středoevropské fórum vzaly peníze pro svou vlastní potřebu. Proti obvinění se ohradil Michal Šimečka a Marta Šimečková podala na premiéra trestné oznámení. Následující den vyložil šéfredaktor Denníku N Matúš Kostolný, o co vlastně premiéru Ficovi v daném případě jde. K obvinění své manželky se vyjádřil také Martin M. Šimečka v pravidelném diskusním pořadu Denníku N Ako zachrániť demokraciu.
Daleko důležitější však je, že příslušníci „klanu“ jako součást širokého společenství obrany svobody a demokracie na Slovensku nepolevují – každý ve svém oboru a ve své každodenní práci. Michal Šimečka jako lídr nejdůležitější opoziční strany, obě statečné ženy Marta a Soňa a neúnavný komentátor Martin. Ten uveřejnil na webech Denníku N a Respektu komentář Autorita štátu je v troskách o osudu Slovenska po změně ústavy z minulého týdne. Brzy vyjde česky i slovensky jeho soubor esejí Výjimečný stav: jak dobře žít ve zlých časech.
Ani Nadace Milana Šimečky se nevzdala. Jako nevládní organizace sice přišla o státní příspěvek, protože má „nevhodný“ název, ale v soukromé sbírce mezi občany získala 53 000 eur (cca 1,3 mil Kč), takže může dále pokračovat ve své kulturní, vzdělavatelské a charitativní činnosti.
V tomto kontextu je více než potřebné připomínat si odkaz Milana Šimečky, znovu číst jeho texty a hledat možnosti, jak hájit lidskou důstojnost a svobodu proti rozdmýchávání nenávisti ve společnosti, se kterou se nepotkáváme pouze na Slovensku.
