Komentář k jedné diskusi o Chartě 77

Vilém Prečan

Na stránkách Lidových novin proběhla mezi 11. a 29. březnem ve čtyřech příspěvcích polemika či výměna názorů tak či onak se vztahující k fenoménu Charty 77, ale i k současnosti. Nevyvolala asi příliš mnoho pozornosti; zjistil jsem, že málokdo z kolegů či přátel, na tématu jinak zainteresovaných, ji sledoval, takže jsem nejednou musel vysvětlovat, na co vlastně reagoval Petr Zídek anebo co vlastně napsal Jan Macháček, jemuž pak Zídek odpovídal. Uvážil jsem proto, že by mohlo být užitečné poskytnout takto na webu kompletní dokumentaci, která bude pohodlně přístupná každému zájemci; vedení LN, vlastník autorských práv, tento čin svým souhlasem posvětilo. Můj vlastní komentář je úmyslně co nejstručnější.

Chápu ovšem, že úvaha Ondřeje Matějky, od níž se pak polemika odvinula, příliš mnoho chuti k jakémukoli dialogu nevzbudila; a nedivím se, že málokdo z těch, s nimiž jsem o ní mluvil, byl schopen přečíst ji až do konce. Už bombasticky znějící titulek vzbuzuje podezření. Skoro každá druhá věta obsahuje tvrzení, s nímž je těžko souhlasit. A k tomu všechny ty nářky na poměry a prázdné výzvy, z nichž žádná přitom nenabízí aspoň něco málo hmatatelného, jakoukoli podobu konkrétního kroku, který by vedl k řešení situace vylíčené autorem v tak černých barvách.

Petru Zídkovi patří dík, že se nedal odradit množstvím prázdných nářků a odpověděl na nejpodstatnější výchozí Matějkův omyl, že totiž vytvoření čehosi na způsob Charty 77 není cestou k řešení ani celospolečenských, ani dílčích problémů v systému zastupitelské demokracie s pluralitou politických stran, dělbou moci, existencí základních občanských svobod. Nejsou to jen svobodné volby, je tu i občanská společnost – třebaže s mnoha slabostmi a nedostatky, jako i jinde ve světě. Jsou to prostě „nebe a dudy“ ve srovnání s režimem, kde platil nezlomný princip „vedoucí úlohy“ jedné strany, s režimem založeným na ignorování lidských a občanských práv, opírajícím se o celý systém nástrojů, jak přimět většinu společnosti k poslušnosti.

Jistě, Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku ČR, je v posledku programem; všechna deklarovaná práva a svobody jsou dosažitelné a naplnitelné, netvoří prázdnou fasádu, jako tomu bylo s ústavními právy i mezinárodními závazky na tomto poli před rokem 1990. Realizace těchto práv a svobod není jen záležitostí orgánů zákonodárné, výkonné a soudní moci; bez občanů, jejich odpovědnosti a angažovanosti se to neobejde. Matějka cituje Jana Patočku: „…lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Takto samo o sobě to může znít jako dutá fráze, jako cosi z dávné minulosti – kdo musí trpět za projev občanské statečnosti, za to, že se zasazuje za bezpochyby spravedlivou věc, proti zneužití moci a jiným společenským zlořádům? To ale jen dokud si člověk nedomyslí, že není nutno trpět jako kdysi, ale že i dnes lze za občanský postoj utrpět újmu: na postavení a platu, klidu a pohodlí. Jak často se přitom vyjeví, že ten, kdo káže o občanské morálce, přizpůsobí se každému požadavku vrchnosti, jen aby neohrozil svůj příjem; a na omluvu před přáteli řekne: co mám dělat, mám vysokou hypotéku... Znám lidi, kteří dokážou s obdivem psát o hrdinech odboje, co se nezalekli oběti nejvyšší, ale za vysoký plat se propůjčí takřka ke všemu.

Vrátím se však ještě k Zídkově polemice s Matějkou, a to k té části článku, na kterou pak reagoval Jan Macháček. V první části své repliky došel Zídek k závěru, že Ondřej Matějka se mýlí jak ve své interpretaci Charty 77, tak v analýze naší současnosti, s čímž lze v podstatě souhlasit. Dostal se však po mém soudu na příliš tenký led, když názor o pluralitním charakteru Charty odmítá pouze na základě rozboru sociálního, politického a profesního původu prvních 241 signatářů. Ano, bezpochyby si právem stěžuje, že se odborníci dosud nezmohli na kvalifikovanou sociologickou analýzu celého souboru signatářů podle všech směrodatných ukazatelů. Těmi je faktor generační, profesní, sociální, a také datum podpisu (rok 1989 v některých případech mohl vážit méně než z konce 70. let), anebo třeba okolnost, že podpis Prohlášení Charty 77 byl motivován snahou využít nabídky azylu od rakouského kancléře Bruna Kreiskeho z konce ledna 1977.

Přes tuto omluvu si to udělal Petr Zídek příliš lehké, takže jeho omluva mi zní spíše jako výmluva, aby mohl prezentovat to, co chtěl. Seznam prvních signatářů nemůže být příliš reprezentativní, jestliže vezmeme v potaz, jak vznikl: nepočetný sbor „sběračů podpisů“ stačil během deseti dnů oslovit své přátele a známé, které považovali za dosti důvěryhodné, aby jim dali přečíst text prohlášení v naději, či s předpokladem, že ho podepíší a věc zatím udrží v tajnosti. Skoro polovinu podpisů z první „várky“ obstaral Zdeněk Mlynář (měl prý několik pomocníků). Zřejmě se v okruhu někdejších reformních komunistů těšil velkému respektu, třebaže jevil zájem jen o podpisy známějších osobností, jak vyšlo nedávno najevo; tak odmítl podpisy své dcery a první manželky Rity Klímové.1V rozhovoru pro projekt „Ženy v disentu“, který realizuje NKC - gender a věda Sociologického ústavu AV ČR, uvedla historička umění Milena Bartlová: „V lednu 77 mně bylo devatenáct, byla jsem v posledním ročníku gymnázia. Ta moje první vzpomínka se týká matky a je to úplně jednoduchá příhoda: Můj otec, Zdeněk Mlynář, byl jedním z významných sběračů podpisů k Chartě. Na Vánoce 1976 přinesl text k podpisu, a to mému dědečkovi Stanislavu Budínovi, který s námi žil ve společné domácnosti a který Chartu podpořil a podepsal. Moje matka i já jsme samozřejmě taky chtěly podepsat, a můj otec tehdy řekl větu, která mi utkvěla, protože měla další vnitřní následky, on totiž řekl: ‚Ne, my chceme pouze významné lidi.‘ To se samozřejmě netýkalo mě, ale mojí matky. Té se to dotklo tak, že potom Chartu už nikdy nepodepsala. Nešlo o žádnou složitou úvahu, nešlo o to, že by mě nebo ji třeba někdo chtěl chránit. Šlo o tuhle jasnou formulaci: ‚my chceme jen ty významné, a ty nejsi významná.‘“ (Celý rozhovor dostupný na: http://zenyvdisentu.soc.cas.cz/aktuality/milena-bartlova-jsem-treti-generace-zen-s-doktoratem-a-to-je-hodne-silna-energie#.WNEFo2dFeUk)

Kdo se vážně zabývá těmito otázkami a komu nejde jen o potvrzení apriorně vytvořeného názoru, vezme v úvahu 208 dalších signatářů ve sdělení Charty z 1. února 1977 a dalších 159 jmen v seznamu 608 signatářů, který zveřejnili její mluvčí 9. března 1977. Mezi nimi mohlo být uchazečů o azyl v Rakousku ještě sotva několik desítek. A těch 360 nových signatářů podepisovalo úvodní prohlášení v ovzduší největší protichartovní hysterie. Byli mezi nimi pozdější mluvčí Václav Benda a Václav Malý. U Zdeny Tominové, která se ujala funkce mluvčí spolu s Bendou a Jiřím Dienstbierem v únoru 1979, nalezneme v seznamu signatářů datum podpisu 27. května 1978.

Ano, mezi signatáři Charty 77 nalezneme málo „čistokrevných“ dělníků, ale to ještě neznamená, že nebyla pluralitní, přinejmenším politicky, světonázorově, co do náboženského přesvědčení. Je například nepřehlédnutelné, kolik lze najít skupinových či individuálních prohlášení, dopisů apod. z řad lidí hlásících se ke katolickému, českobratrskému či jinému křesťanskému vyznání. Jak názorově pluralitní bylo prostředí Charty 77, o tom svědčí opakující se vnitrochartovní diskuse a polemiky o cílech, směřování a metodách práce tohoto společenství; dokladů o tom bylo publikováno nemálo. (Už jen zcela na okraj připomenu – jde-li o pluralitu Charty – důležitou složku chartistů z řad hudebního i jinak motivovaného „undergroundu“, bezohledně pronásledovaného zejména na venkově, jak o tom neúnavně a všestranně bádá zejména František Stárek.)

Jan Macháček se nejprve zabývá soubojem „narativů“, což je módní termín vypůjčený od literárních historiků, jímž dodávají historici svým textům zdání větší učenosti. (Neboj se, čtenáři laiku, znamená to tolik co „výklad“, „líčení“, nebo i „pojetí“ či „interpretace“; v daném případě jde o souboj pojetí, čím byla Charta, co bylo její podstatou.)

Polemické ostří Macháčkova článku se obrací proti té části Zídkovy repliky z 15. března, o níž ještě nebyla řeč. Je to tato pasáž: „Sociolog Ivo Možný již v roce 1991 velmi přesně napsal, že z pohledu většiny společnosti tvořili chartisté zvláštní druh panských rodin, jež měly privilegia a zdroje, o jakých se ostatním ani nesnilo. To byl také hlavní důvod, proč se Chartě nepodařilo získat širší podporu.“

Zde se Macháčkovi stalo to co několika mým přátelům, kteří mi 15. března večer rozčileně telefonovali, zda jsem četl, jak neslýchaně píše Zídek v LN o „panské Chartě“ a jakého textu Možného se to vlastně dovolává. Macháček, stejně jako zmínění pobouření čtenáři, si nevšiml slov „z pohledu většiny společnosti.“ Zídek pak měl ve své odpovědi z 29. března snadnou práci – a mohl jen konstatovat, že „málokdy se polemika tak dokonale míjí se smyslem původního textu jako v případě reakce kolegy Macháčka“.

Nicméně mi to už v polovině března nedalo a našel jsem si v knihovně Možného brožuru z roku 1991, abych si ověřil, zda Petr Zídek při citaci z eseje „Proč tak snadno...“ přece jen ve své replice trochu nefixloval, anebo zda si to Možný – i to je možné – zda si to tedy Možný v roce 1991 trochu nezjednodušil. Esej má 70 stran a autor v ní řešil dvě otázky: „Proč tak pozdě?“, čímž bylo myšleno, „proč to u nás tak dlouho trvalo, než jsme se pro změnu rozhoupali“ (v listopadu 1989); a zadruhé, „Jak to, že tak hladce? Jak to, že se starý režim zhroutil tak rychle?“ Na každou z nich, vysvětlenou vždy v krátkém exkurzu, odpovídá autor jednou kapitolou, v prvním případě o osmnácti, v druhém o čtyřiceti stranách. Esej uzavírá sedmistránková kapitolka nadepsaná otázkou „A co dál?“.

O disentu je obsáhleji řeč pouze v první kapitole, nazvané „Čertovo kopýtko funkční analýzy rodiny“. Budu obsáhleji citovat, málokdo má publikaci z roku 1991 po ruce a do knihovny je někdy daleko. Začíná to na straně 22:

„Disidenti? V jedné věci si nesmíme nic namlouvat: také disidenti byli jen ‚jiné rodiny‘. A z hlediska tradičních nositelů zdravého rozumu nebyly to rodiny nijak mimořádně důvěryhodné. Když si obyčejný člověk, jemuž vrozený třídní instinkt napovídal rozdělení na dvě nesmiřitelné třídy, na ty nahoře a na ty dole, když se tento člověk pokoušel zařadit si disidentské skupiny do svého vidění sociálního světa, byl přinejmenším v rozpacích. Jestliže hledal, co spojuje disidentské kruhy v zařaditelný klan, rozeznával některá neblahá znamení.

Především mezi nimi nacházel příliš mnoho těch, kteří se podíleli na rozbití jeho tradičního světa na počátku padesátých let. A pak ještě víc těch, kteří, když dal jakž takž dohromady trosky, novým experimentem, zcela průhledně motivovaným především špatným svědomím, znovu v osmašedesátém rozbili jeho všední každodenní bytí – a to ve jménu poopravených ideálů, jež už se jednou neosvědčily. Ve světě zdravého rozumu je praxe skutečně nemilosrdným kritériem pravdy a ideály, které v realizaci selžou, nemohou být pro rozumného člověka nadále vodítkem...

Samozřejmě, že si zdravý rozum nemyslel, že disidenti jsou hloupí. Respektoval jejich inteligenci a uznával, že rozsah jejich informací daleko přesahuje rozsah informací jeho. Co v něm však vzbuzovalo pochybnost, byla relevance těchto informací pro křehký svět jeho každodennosti...

Obyčejné rodiny však vesměs uznávaly, že disidenti mají svou pravdu, nebyly si jen jisty, jestli je to také jejich pravda. Vážily si postojů disidentů a vesměs vnímaly hodnotu tohoto alternativního způsobu myšlení (a života) pro zdraví společenského organismu. (...) …laická sociální teorie žitého světa věděla, nač jsou na světě podivíni, proroci, výstředníci, a zejména nač jsou ve společnosti celé velké skupiny lidí, kteří myslí jinak než většina. Kteří, například, ‚žijí v pravdě‘. Ale ‚nemůžeme být všichni disidenty‘, vyplývalo z této moudrosti také a tento závěr spoluudržoval tíživou nehybnost uplynulého dvacetiletí.

Tento povzdech „Nemůžeme být všichni disidenty...‘ nesl v sobě i vertikální rozměr, a to hned v trojí implikaci. Jednak v něm bylo uznání mravní převahy disidentských kruhů, pokora obyčejného člověka, že na to nemá. Že není dost statečný, že je příliš chtivý sladkosti konzumu, pěkných věcí a pohodlného života a že věkovitá slabost těla je i jeho pánem, že se bojí o svá mláďata a pracně zbudované hnízdo…

A pak tu byl i jiný rozdíl, ne zcela vertikální. Nesmrtelný Havlův obraz zelináře, který instaluje do výkladu heslo Proletáři všech zemí, spojte se!, aby demonstroval svou loajalitu k režimu a tím uchránil svůj malý svět, má i jinou variantu. Stejné rituální gesto vidíme v jednání – a teď vyberu jako samoznak obdobně krajní typ – neurochirurga, který se bifluje absurdní nesmysly o zákonech socialistické ekonomiky a odporné kecy o kontrarevolučním spiknutí v osmašedesátém a pokorně je pak odříkává při zkoušce ve Večerní univerzitě marxismu-leninismu. I on ví, ač třeba i Havla nečetl (anebo si ho půjčil v samizdatovém vydání a dobře ho zná), že to, co dělá, je ponižující gesto loajality k zločineckému systému, pro který má jenom hluboké opovržení. A že ten sebeponižující rituál podstupuje proto, aby zachránil svůj malý svět. Ale kdyby odmítl udělat to gesto, neznamenalo by to jen, že by on přišel o dobře placené místo (s nádenickou dřinou často 60 hodin týdně, po nocích a po nedělích, kterou však miluje). Nic tak moc by se mu zase nestalo, nanejvýše by skončil jako obvoďák na středisku (a pokud by to bylo na jižní Moravě, vím jistě a ví to i on, že by to pro něho znamenalo i poloviční práci a dvojnásobný příjem, i když ne plat). Znamenalo by to ale také, že pacienti by přišli o jeho kompetenci, v níž je akumulován nejen jeho zvláštní talent, ale i léta zmíněné dřiny u operačního stolu, té dřiny, z níž by se jinak dala postavit menší pyramida. A ten chirurg má pocit, že jeho talent a ona pyramida nepatří jenom jemu. Má pocit, že musí ohnout svou morální páteř, aby dál mohl svým skalpelem spravovat jiné páteře, odhlížeje od jejich morality, což je jeho řemeslo a primární odpovědnost.

Fakt, že podíl lékařů a podíl spisovatelů mezi signatáři Charty 77 je přesně obrácený, než jaký je jejich vzájemný podíl v populaci, čeká dosud na vysvětlení. Ohled na disidenty je tu zbytečný, oni mají totiž tuto debatu za sebou – absolvovali ji někdy v roce 1979 (Pozn. pod čarou: Debata se rozvinula kolem stati Petra Pitharta Pokus o vlast [1979] a Odvahu myslet [1980]. Je shrnuta přehledně v Pithartově knize Dějiny a politika [1990].), jen místo mého chirurga použil tehdy tuším Vaculík daleko vkusnějšího samoznaku obyčejného pekaře. (...) Odborný jazyk pro tuto diskusi nám nabízí nikdo menší než Peter Berger v eseji Morální úvaha a politický čin (česky 1990). Rozlišuje morálku pravdy a morálku zodpovědnosti a poukazuje na skutečnost, že tyto dva referenční body pro mravné jednání nemusejí vždycky souhlasit. Vzdálit je od sebe byl jeden z ďábelských triků starého režimu a nebrat to v úvahu znamená poklesnout beznadějně i v odborném diskursu na úroveň vzájemných výčitek z převlékání kabátů.

Abychom se však vrátili k problému, proč velká většina populace percipovala i disidenty jako ,jiné rodiny‘ a jak je měla zařazeny ve svém obraze sociálního univerza: vedle vertikálního rozměru uznávané převahy a vedle z tohoto rozměru se vymykající percepce respektované funkční odlišnosti byla tu i percepce třetí, vertikálně orientovaná dolů. V sociálním světě na hlavu postaveném to znamenalo, že i disidentské kruhy byly percipovány jen jako zvláštní druh rodin ,panských‘. Z hlediska lidové moudrosti koneckonců stejně jako ti komunisté byli to lidé, kteří ,jsou živi z ideologie‘ a jejichž status je zakotven ve světě veřejného respektu. Jejich notorieta, třeba negativní, jim poskytovala privilegia, jež obyčejný člověk neměl. (Pozn. pod čarou: Někdy na počátku osmdesátých let svěřil mi v hlubokém soukromí a lehké opilosti jeden okresní policejní velitel a dálkový student sociologie: ,Chce-li dnes člověk, aby se s ním zacházelo opravdu podle zákona, musí být buď v nomenklatuře, anebo musí být známý disident. Obyčejný člověk nemá nárok, pane doktore.‘) V tom bylo čertovo kopýtko jejich mravní bezúhonnosti. Platili za ni tvrdě, ale zároveň se jim nechtěně a perverzně vyplácela.

Při své inteligenci ovšem disidentské kruhy cítily toto čertovo kopýtko svého zvláštního postavení samy od prvního okamžiku, kdy byly vládnoucí mocí vytlačeny na okraj společnosti a při každé příležitosti skandalizovány. Bránily se všemi jim dostupnými prostředky. Nebezpečí Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných pro režim spočívalo v tom, že cílevědomě rozbíjel výlučnost postavení známých disidentů, ujímaje se právě těch neznámých. Státní bezpečnost nenáviděla tento výbor víc než Chartu a věděla proč. Po této stránce nemůže ani nejpřísnější mravní kritik našemu disentu nic vytknout.

Jednu výlučnost však ani sebealtruističtější snaha zříci se všech výhod zrušit nedokázala. Nemohla, a ani nechtěla. Ani nemohla chtít. Byla to výlučnost opřená o daleko větší sociální a kulturní kapitál disidentských kruhů, kapitál, o jakém se obyčejnému člověku mohlo jen snít. Užívám tyto termíny ve smyslu, jak je uvedl Bourdieu [1977], a poslouží mi ještě jednou a výrazněji. Zatím jen deskriptivně: Rozhodující struktury disidentských kruhů vytvářeli ,men of letters‘, vzdělanci, lidé ze světa psaného slova. Ti z dělníků, kteří se připojili, byli vesměs velmi sečtělí autodidakti, lidé zvláštních, kultivovaných zájmů. Mnozí se dostali k hnutí přes svou náboženskou víru, netradičně prožívanou jako výzvu k aktivní účasti na celém evropském duchovním a kulturním odkazu, jiní skrze vrozenou zvídavost vysloveně sekulární povahy. Kritický rozum, který je postavil proti režimu a přivedl k životu v pravdě, přivedl je také k intenzivní četbě. I jejich kulturní kapitál výrazně převyšoval kulturní výbavu středně vzdělaného úřednictva, o lidech se vzděláním nižším než středním nemluvě. Získat takový kapitál mohl ovšem každý, ale nebylo to snadné a většina ho prostě neměla.

Obyčejný člověk pochopitelně neznal Habermasovu teorii o rostoucím a dnes už kritickém významu ,komunikačních dovedností‘ mezi všemi ostatními dovednostmi. Neznal ani teorie Nisbetovy, Collinsovy a jiných, kteří mluví o tom, že komunikační dovednosti dnes vydělují novou vládnoucí třídu (Pozn. pod čarou: Je dost podstatné, že používám-li dále termín ,nová třída‘, odkazuji tím nikoli k významu, jejž zavedl v politologii Djilas [1957], nýbrž k tomu obsahu, jejž má termín v sociologickém užití ve vzpomenutých teoretických koncepcích Habermasových, Collinsových či Nisbetových (a nejpřehledněji asi u Gouldnera, 1979), tedy bez a priori hodnotící či politické konotace, prostě jako analytický termín.), jež využívá své schopnosti zvládnout informační explozi a instantní elektronickou propojenost moderního světa, která dnes klade základ jeho sociální i fyzické reprodukci, a o tom, že tato nová třída nasazuje tuto svou výlučnou schopnost k nastolení nového druhu panství. Instinktivně však tušil, že disidentské kruhy patří už svým kulturním kapitálem latentně mezi pány, a po zkušenostech, které měl s pány aktuálními, není se co divit, že se držel v povzdálí.

A to jsme ještě nemluvili o srovnání sociálních kapitálů. I tu totiž zela mezi obyčejným člověkem a disidentskými kruhy taková propast, že k jejímu překročení bylo zapotřebí mimořádné odvahy – anebo naivity. Nechoď, Honzo, s pány na led… Když si srovnala standardní česká rodina chatrnou stavbu sociální sítě svého klanu, uspokojivě zajišťující přístup ke zboží z partiovky, ale křehkou na dotek moci, se sociálními sítěmi disidentů, viděla, že jejich cesta pro ni nepředstavuje reálnou alternativu. Ti lidé měli svá spojení za hranice obce, kde moc lidových klanů vesměs končila. Ti lidé měli kontakty i mimo republiku. Nejen do Bratislavy, což už samo bylo překvapující, ale i do Paříže, Londýna, Uppsaly, New Yorku… Opakovaně ozýval se prostému člověku jasný signál Nechoď, Honzo, s pány na led…

Vedle zřetelně pociťovaného zvýhodnění disidentských kruhů kapitálem kulturním a následkem toho i sociálním vznášela se nakonec ve vzduchu i otázka, jak je to vlastně s jejich světskými statky. Závist je sociologicky nepřehlédnutelná lidská vlastnost a lidový třídní instinkt je neobyčejně vnímavý na rozdíly v hmotných možnostech. Kohoutův báječný byt, Renault z TUZEXu a vila na Sázavě, Havlovo legendární milionářství a orgie, jež pořádá Vaculík za dolary ze špionážních center, to všechno byly prvky režimem důsledně budovaného image české disidence.

Obyčejný člověk je vesměs na vědomé rovině odmítal. Ale s hlubší vrstvou vědomí tomu bylo jinak. I náhodná a jistě sporadická přímá zkušenost obyčejného člověka totiž některá jeho podezření posilovala. Když vstoupil instalatér (třeba i velmi zbohatlý fuškař) do bytu odpůrce režimu a srovnal ho s bytem svým, viděl, v čem je ten rozdíl. Jeho vlastní byt byl nesporně bohatěji zařízen a tento byt byl opravdu jaksi chudý a často zoufale obnošený. Ale spatřil v něm věci, jichž byly ty, jimiž oplýval jeho byt, jen ubohou napodobeninou. Tady bylo všechno pravé. Rozdíl, který nevnímáme, dokud se věci nepoloží vedle sebe, ale který pak okamžitě identifikujeme jako podstatný. Právě proto ,new rich‘ nikdy neuvěří tomu, že ,old rich‘, třeba deklasování, už skutečně zchudli.

Pochopit povahu rozdílu mezi ,starým‘ a ,novým‘ majetkem však nebylo možné. Režim využíval výhody ,totální okupace veřejného sémantického prostoru‘ [Ash 1990] a nedovolil otevřenou debatu k otázkám, kterých jsme se tu dotkli. I pro druhou stranu, tedy disidenty, existoval v podmínkách nesmiřitelného zápasu kdo s koho jistý vnitřní limit veřejné kritické sebereflexe. (I já jsem se, ve verzi této statě nabízené na jaře 1989 k publikaci, okruhu těchto problémů ze snadno pochopitelných důvodů vyhnul.) Strategické ohledy, přes všechnu nesmiřitelnou vůli k pravdě, existovaly. Zprůhlednění skutečného sociálního postavení disidentských rodin nebylo možné a instinkt, na nějž se širší populace nakonec musela spolehnout, jí radil nedůvěřovat nikomu. (Pozn. pod čarou: Racionální oporu této nedůvěry formuluje pěkně Petrusek [1989; 212]: ,Řečeno velice prostě – ti, kdo disponují kulturním kapitálem, disponují současně schopností prokazovat svou legitimitu, legitimitu své sociální pozice, a zejména legitimitu své symbolické dominace a autority celou řadou prostředků, kterým nositelé »pouze« lidského kapitálu prostě nedisponují.‘)

Shrneme-li všechny tyto skutečnosti, můžeme říci spolu s Paretem, že disidentské hnutí tvořilo kontra-elitu s poměrně úzkou a nezřetelnou sociální základnou. Její cíle nebyly v elementárních otázkách skupinových společenských zájmů jednoznačně formulovány. Struktura relevance jejích cílů neodpovídala uspokojivě struktuře relevance žitého světa. Spojoval je negativní program odmítnutí stávajícího pořádku, spojovala je základní koncepce občanské společnosti. Jak ale bude reagovat tato společnost na fakt sociální a ekonomické nerovnosti, to bylo ponecháno k diskusi na dobu, až to bude aktuální.

I disidentům však kladl lid naléhavě jednu nepříjemnou otázku, na kterou neměli vyjasněnu odpověď. Zněla: Dobrá, ale jak to bude s majetkem?

Člověku bojujícímu o základní lidská práva právě pro tento lid se ta otázka mohla zdát přízemní a nehorázná. Ale zůstával v tom se svými druhy osamocen. A když ji nepodceňoval, zjišťoval, že odpověď na ni právě jeho kruhy rozděluje a že za daných podmínek si artikulaci těchto rozdílů (nemluvě o politickém zápase mezi nimi) nemohou dovolit, aniž by ohrozili řádově vyšší cíl svrhnout poměry, které právě vytvoření veřejného diskursu a konstituování normálního politického prostoru bránily.

Postavení a strategii disidentských kruhů to vysvětluje uspokojivě a z hlediska, které jsme si zvolili pro tuto úvahu, pomáhá to také vysvětlit dlouhé váhání populace, než se k nim jednoznačně přidala.“

Tolik Ivo Možný. Petr Zídek nefixloval, jen je to v Možném trochu složitější než asi lze vyjádřit v krátké replice o předepsaném rozsahu. Ivo Možný měl asi ve všem pravdu. Ale i kdyby byl sebegeniálnější, mohl v roce 1991 jen ukázat směr a upravit cestu pro další sociologický průzkum otázek a záhad české společnosti v éře panství komunistické strany.

Zde bychom jen mohli opakovat dva odstavce otázek a požadavků ze Zídkova článku. A na jeho volání po komplexní historii Charty 77 z ledna 2008, jímž tehdy nepříliš laskavě komentoval vydání edice pramenů k dějinám Charty (je tam i třetí svazek, nejen dva svazky textů Charty nazývaných řečí mluvčích „dokumenty“), které zůstalo bez odezvy, mohu jen konstatovat: Bez hluboké analýzy vývoje české společnosti od Mnichova do Listopadu dějiny Charty hodné toho označení nikdo nenapíše.

1.V rozhovoru pro projekt „Ženy v disentu“, který realizuje NKC - gender a věda Sociologického ústavu AV ČR, uvedla historička umění Milena Bartlová: „V lednu 77 mně bylo devatenáct, byla jsem v posledním ročníku gymnázia. Ta moje první vzpomínka se týká matky a je to úplně jednoduchá příhoda: Můj otec, Zdeněk Mlynář, byl jedním z významných sběračů podpisů k Chartě. Na Vánoce 1976 přinesl text k podpisu, a to mému dědečkovi Stanislavu Budínovi, který s námi žil ve společné domácnosti a který Chartu podpořil a podepsal. Moje matka i já jsme samozřejmě taky chtěly podepsat, a můj otec tehdy řekl větu, která mi utkvěla, protože měla další vnitřní následky, on totiž řekl: ‚Ne, my chceme pouze významné lidi.‘ To se samozřejmě netýkalo mě, ale mojí matky. Té se to dotklo tak, že potom Chartu už nikdy nepodepsala. Nešlo o žádnou složitou úvahu, nešlo o to, že by mě nebo ji třeba někdo chtěl chránit. Šlo o tuhle jasnou formulaci: ‚my chceme jen ty významné, a ty nejsi významná.‘“ (Celý rozhovor dostupný na: http://zenyvdisentu.soc.cas.cz/aktuality/milena-bartlova-jsem-treti-generace-zen-s-doktoratem-a-to-je-hodne-silna-energie#.WNEFo2dFeUk)