Slavnostní večer

u příležitosti předání sbírkového fondu  ČSDS do sbírek Národního muzea v Praze.

Symbolicky jako součást programu Měsíce česko-slovenské vzájemnosti se 13. října 2003 konal v Národním muzeu v Praze slavnostní večer, na němž byla veřejnost seznámena s podpisem smluv, na jejichž základě Národní muzeum převzalo sbírkový a knižní fond ČSDS a obě instituce se dohodly o trvalé spolupráci při jeho zpracování a zpřístupnění. Na slavnostním večeru, který zahájil generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, dále promluvili předseda Senátu PČR Petr Pithart, ministři kultury České republiky a Slovenské republiky Pavel Dostál a Rudolf Chmel a předseda správní rady ČSDS Vilém Prečan.

Poté zazněl koncert komorních souborů Hudby hradní stráže a Policie ČR.

Projev generálního ředitele Národního muzea Michala Lukeše

Dovolte mi, abych vás všechny především co nejsrdečněji přivítal na slavnostním večeru u příležitosti předání knižního a archivního fondu Československého dokumentačního střediska Národnímu muzeu.

Národní muzeum tento okamžik považuje za velmi důležitý ve své historii. Je pro ně velkou ctí, že se může stát institucí odpovědnou za další budoucnost tak významných dokumentů a pramenů našich moderních dějin. Dokumentů, které v době komunistické totality v exilu shromažďovala celá plejáda významných a statečných českých a slovenských osobností.

Myšlenka, že by se tento významný fond mohl stát součástí Národního muzea, vznikla již před několika lety za mého předchůdce pana docenta Milana Stloukala; je pro mne velkým potěšením, že dnešní večer můžeme společně oslavit její uvedení v život. Nebylo by to možné bez důvěry, kterou do Národního muzea vložila správní rada Československého dokumentačního střediska. A nebylo by to možné bez veliké podpory ministerstva kultury a pana ministra Dostála, který se v celé záležitosti osobně angažoval. Dovolte mi proto, abych všem zúčastněným na tomto místě vyslovil veliké a srdečné poděkování.

Jak jsem již uvedl, Národní muzeum si toho, že mu byl svěřen do správy takto významný fond, velice považuje. Pro jeho správu, další zpracovávání, a především zpřístupňování veřejnosti vytvořilo zvláštní referát Historického muzea, který na tomto úkolu úzce spolupracuje s Československým dokumentačním střediskem, v jehož čele stojí Vilém Prečan. Za svůj dnešní úkol však považujeme nejen dokončení práce někoho jiného; naopak jsme přesvědčeni, že stojíme teprve na počátku toho, co jsme si předsevzali. Muzeum je institucí, která doklady o naší minulosti nejen shromažďuje a uchovává, ale také je prezentuje, zprostředkovává veřejnosti jejich sdělení a svědectví, aby se touto cestou uchovávala paměť národa. V případě materiálů Československého dokumentačního střediska to dle mého názoru platí dvojnásob, protože k tomu, co se odehrálo nedávno a čeho jsme byli přímými účastníky, jsme často málo vnímaví.

Národní muzeum má tedy ambici věnovat se dále dokumentaci nedávné minulosti i živé současnosti. Navázat na práci Československého dokumentačního střediska a do budoucna vytvořit muzejní středisko, které bude nejen prameny sbírat a archivovat pro naše potomky, ale též o nich udržovat povědomí v široké veřejnosti. Jsem přesvědčen, že k tomuto úkolu má Národní muzeum nejlepší dispozice.

Na tomto slavnostním večeru tedy nehovoříme pouze o minulosti, ale též o budoucnosti.

Velice rád bych Vám poděkoval za to, že jste dnes přišli do Národního muzea a rozhodli se tento čas strávit s námi, a dovolte mi, abych předal slovo našim vzácným hostům a popřál vám příjemný večer v Národním muzeu.

Projev předsedy Senátu Parlamentu České republiky Petra Pitharta

Fondy Československého dokumentačního střediska konečně spočinuly. Našly své bezpečné místo pod ochrannými křídly Národního muzea. Spočinuly doufám konečně, což tu ovšem znamená, že se zároveň otevřely. Otevřely se všemu zájmu zde doma, zájmu, ve který doufáme.

Nemohu o těch horách papíru mluvit neosobně. Je v nich kus našeho života, naší práce, našich sporů, našich obav i naděje. Československý disent a exil a spolupráce disentu a exilu by byly jiné, nebýt střediska. Středisko, o něž se staral Vilém Prečan se svou paní Helenkou, mělo u nás u všech doma statut nejvyšší důvěry. Na tom mnoho záleželo.

Vždyť disent a exil je jinak spor sám. Spory s režimem, uvnitř disentu, mezi disentem a exilem. Každá malá indiskrétnost, každý nepřesně vyřízený vzkaz je s to vyvolat dlouholeté války, protrahovanou nedůvěru, nesmyslné soupeření. Táhne se pak i do nových poměrů – viz historie vztahů domácího a zahraničního odboje za první světové války a po ní.

Bylo moc dobře, že jsme se mohli spolehnout na to, že všechno je bezpečně uloženo, což nebylo ani zdaleka samozřejmé. Že se s našimi texty zachází přesně tak, jak si přejeme, eventuálně jak se dodatečně dohodneme. Důvěra v Scheinfeld se přenášela zpátky domů, mezi nás. Měli jsme spolehlivé, diskrétní zázemí, které bylo plně k našim službám. To nelze dost dobře docenit. Zkrátka, disent a exil by byly jiné, nebýt Scheinfeldu.

Karel Schwarzenberg se svého času ujal role hostitele a ochránce střediska v duchu nejlepších tradic české zemské šlechty, která ostatně stála u založení tohoto muzea.

Vilém Prečan v roli jen zdánlivě služebné ve skutečnosti aktivně formoval československý disent a exil ke korektnosti, spolehlivosti a přesnosti. Přispěl tak významně k soudržnosti disentu – právě tím, že byl nekonečně vzdálen pokušení využívat podle svých vlastních představ, a jistě by byly ty nejlepší, možností, které jako držitel dokumentů měl.

Toto všechno jsem pokládal za povinnost dosvědčit ve chvíli, kdy středisko po dlouhé pouti konečně spočinulo, kdy – jak doufám – spočinulo konečně. Za to patří dík řediteli Národního muzea Michalu Lukešovi a ministru kultury Pavlu Dostálovi. Oba pochopili, co je tu v nejlepším smyslu slova národního a co je tu v původním smyslu kulturního. Starost o duši, řečeno s Janem Patočkou, o duši národa i v těžkých dobách – to je národní kultura, vážení a milí přátelé.

Projev ministra kultury České republiky Pavla Dostála

Je dobře, že nejen nejmladší, ale už ani dospívající generace si nedovedou představit, kterak nebylo ještě nedávno samozřejmostí, aby všichni čeští a slovenští autoři mohli publikovat doma a díla českých a slovenských autorů žijících v zahraničí nebyla pro domácí čtenáře utajována. Je dobře, že pro ně má slovo »exil«, které neodmyslitelně patřilo ke slovníku jejich rodičů a prarodičů, už jen význam slova z dějepisu.

Nebylo by ale dobře, kdyby současné a budoucí generace o těchto věcech nevěděly nic. Obávám se, že by to mohl být první předpoklad k tomu, aby se staré časy z dějepisu znovu vrátily do naší přítomnosti.

Proto je třeba vážit si invence – a potom neuvěřitelné práce - skupiny lidí, kteří vynucený „exil“ zažívali na vlastní kůži a rozhodli se v roce 1986 zřídit ve Spolkové republice Německo Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Myslím, že se sluší je vyjmenovat: Byli to Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan, Karel Jan Schwarzenberg, Pavel Tigrid, Jan Vladislav a Ľubomír Ďurovič.

Díky nim se v době nesvobody udržovalo spojení mezi tvorbou a nezávislými aktivitami domova a exilu, oni zajišťovali účinnou pomoc domácímu disentu a občanským iniciativám v Československu. Především ale shromáždili a uchovali nesmírně cenný písemný materiál počínaje samizdatovými díly přes exilovou českou a slovenskou literaturu, archivní doklady o politickém a kulturním exilu i o dění v Československu, pozůstalosti a osobní fondy významných osobností, kdysi tajnou korespondenci přes „železnou oponu“ až po výstřižky ze zahraničního tisku. Za to všechno jim patří poděkování, a zvláště pak Vilému Prečanovi, který se zasloužil o to, že činnost střediska neskončila rokem 1990, převezl dokumenty a literární archiv do Čech a nadále se o něj staral.

Je pro mě důkazem toho, že naše společnost spěje nikoli k „normalizaci“, ale k normálnosti, když cenný fond převzalo do své správy Národní muzeum. Je to na místě, protože se jedná vskutku o národní dědictví, které do Národního muzea patří. A je tak zaručeno, že se bude tento fond i nadále rozvíjet a doplňovat, protože zdaleka není uzavřený. Důkazem jsou například jednání o převzetí pozůstalosti Pavla Tigrida. Je to kus dějin dvou národů - českého a slovenského; i proto je tento slavnostní večer součástí Měsíce česko-slovenské sounáležitosti.

Ještě jednou všem, kdo se zasloužili o to, aby se neztratila paměť oné zvláštní doby, již jsme žili, ze srdce děkuji a Národnímu muzeu v jeho práci přeji hodně zdaru.

Projev ministra kultury Slovenské republiky Rudolfa Chmela

Ministr kultury Slovenské republiky Rudolf Chmel ve svém projevu ocenil úlohu exilového Československého dokumentačního střediska ve společném zápase českých a slovenských demokratických sil za duchovní a politickou svobodu. Zdůraznil, jak velkou hodnotu mají sbírky střediska, které přebírá do své správy Národní muzeum, také pro slovenskou kulturu a studium slovenské minulosti.

Projev předsedy správní rady ČSDS Viléma Prečana

Řeknu to nejdůležitější hned na začátku: to, co jste slyšeli z úst generálního ředitele Národního muzea, je dobrá zpráva. Zdůrazňuji to proto, že mě už zastihlo několik poplašených a vystrašených dotazů, cože teď bude se sbírkami ČSDS, že snad budou zahrabány v muzejních depozitářích, a tak vlastně znepřístupněny. Nic takového.

Smluvní dílo Československého dokumentačního střediska a Národního muzea je dobrá věc, a to z mnoha důvodů. Říkám výslovně smluvní dílo, protože jde vlastně o smlouvy dvě, které jsou spolu propojeny. Darovací smlouva, jíž svěřilo ČSDS rozsáhlý knižní a sbírkový fond v hodnotě skoro 28 milionů korun do vlastnictví Národního muzea, má přílohu – Smlouvu o spolupráci ČSDS a NM. V ní se mj. výslovně říká, že Středisko se podílí na zpracování a zpřístupňování darovaného sbírkového a knižního fondu.

Hovořím o dobré zprávě také proto, že podpisem smlouvy o spolupráci se Národní muzeum zavázalo hradit náklady spojené s uložením sbírek v budově ministerstva zahraničních věcí na Strahově i s užíváním tamějších prostor k všestranné badatelské a dokumentační činnosti střediska a také ke službě badatelům. Tato povinnost a tento závazek platí i do budoucna, natrvalo. Znamená to, že český stát – Národní muzeum existuje především za státní peníze – přebírá odpovědnost, nebo spoluodpovědnost, za tyto dokumenty o nedávné minulosti. Má to důležitý význam symbolický: soudobá česká demokracie se hlásí k jednomu ze svých konstitučních prvků, jímž byly antitotalitní rezistence a ohniska občanské společnosti, ztělesňované disentem a demokratickým politickým exilem.

Podtrhuji to proto, že takováto podpora nebyla v minulosti zcela samozřejmá. Když jsme v roce 1994 přišli s rozhodnutím přenést sbírky do Česka a pracovat s nimi zde, dopadli jsme jako s tím příslovečným nerudovským slamníkem. Teprve po roce 1998 se karta obrátila, když nynější ministr kultury vzal věc střediska a jeho umístění za svou. Mluví se mi o tom těžko v ministrově přítomnosti, ale já to říkám i za jeho zády: tuto podporu oceňujeme a vážíme si jí. V některých okamžicích byla spojena i s jeho osobním nasazením.

Podpis obou smluv neomezuje akční rádius aktivit naší obecně prospěšné společnosti a naši činnost neztěžuje. Naopak, je do budoucna lépe a spolehlivěji zajištěna. Smlouvy jsou napsány tak, aby zajistily sbírky i v pátek třináctého a při špatném personálním počasí, kdyby snad někdy v budoucnu nastalo.

Stejně důrazně bych chtěl podtrhnout: Podpisem darovací smlouvy se naše obecně prospěšná společnost nezbavila svých sbírek jako nepotřebného slamníku. Sdílíme zodpovědnost za jejich další osud a za práci na dějinách disentu a exilu. Ve smlouvě o spolupráci se ke svému podílu na ochraně, zpracování a zpřístupňování sbírek přímo zavazujeme; spolu s muzeem jsme k tomu účelu ustavili Společnou archivní a knihovní radu. Navíc zůstává naše obecně prospěšná společnost samostatným subjektem a činitelem. V soutěži s jinými institucemi se uchází o granty na výzkumné projekty – v současnosti máme dva, ale kromě toho hledá další zdroje, také soukromé. Nebyli bychom přežili bez zahraničních sponzorů a neobejdeme se bez nich ani v budoucnu.

Hlavně ovšem přikládáme ruku k dílu bez ohledu na to, co to vynese. To říkám za všechny, kteří jsou s existencí střediska spojeni. Naše společnost, to ovšem nejsou jen členové její správní a dozorčí rady. Soustřeďuje kolem sebe početnou skupinu spolupracovníků domácích i zahraničních.

Někdejší exilové dokumentační středisko nezávislé literatury, jehož jsme svým způsobem dědici a pokračovatelé, drželo se jedné zásady: nepokoušet se nikoho nahrazovat nebo něčí práci dublovat, nesnažit se mít na cokoli monopol, soustředit se především na to, co dosud nedělal nikdo. I dnešní ČSDS se toho přidržuje. Počítáme s existencí dalších institucí, které se tak či onak a na různý způsob zabývají disentem a exilem, a ony mohou počítat s námi. Sami chceme dělat to, na co jejich síly už nestačí, anebo si nacházet své vlastní speciální pole působnosti. Vždyť je to obrovská a dosud málo popsaná stránka našich dějin.

Zůstáváme při názvu Československé dokumentační středisko. Je to součást našeho pracovního programu, a to v dvojím smyslu: zabýváme se dějinami zápasu o duchovní a politickou svobodu v hranicích československého státu, jak existoval za komunistické éry, a zkoumáme tento zápas za svobodu jako úsilí, v němž demokratické síly české i slovenské společnosti úzce spolupracovaly. Proto jsou také členy naší správní i vědecké rady slovenští kolegové.

Na jaře letošního roku jsem se setkal se skupinou Američanů, kteří mají v úmyslu vybudovat knihovnu Václava Havla po vzoru knihoven amerických prezidentů. Když jsem je informoval o jednání s Národním muzeem a přípravě darovací smlouvy, projevili obavu. Co prý se stane se sbírkami, když se komunisté dostanou do vlády a nedejbože dostanou do správy ministerstvo kultury, a zda prý se o ně v takovém případě nebojíme. Ujistil jsem je o dvou věcech: že česká demokracie má dobré základy a že si v eventuálních kritických situacích dokážeme svobodu ochránit a uhájit. A také o tom, že Národní muzeum je dobrá a spolehlivá adresa. I v nejhorších dobách v minulosti se v něm uchovaly nedotčené sbírky a fondy, jež by všude jinde byly daleko více ohrožené.